Listopad 2016

Skvělé myšlenky z blogu Andrejky

27. listopadu 2016 v 13:16 Názory druhých
Než jsem začala psát svůj vlastní blog, pročítala jsem také blogy jiných TS osůbek, které se také rozhodly změnit svůj život a jsou již na této pouti dále nežli já a zjistila jsem, že mnoho myšlenek a názorů je totožných s mými, navíc to holky velice hezky napsaly, takže bych zde ráda něco málo použila.
Níže uvedené texty jsou z blogu Andrejky.


O nás, o lidech co se nějak narodili ve špatném těle, v určitém smyslu téměř nikdo nic neví. Běžný člověk uvidí tak možná PraguePride a nebo krátký šot ve zprávách o jakýchsi problémech nějaké menšiny. Když je čtivější přečte si bulvár a když je čtivý víc, možná nějaký blog. No a výsledek je ten, že z toho si složí nějaký obraz, kdo je to TS osoba.


TS lidé jsou normální obyčejní lidé, co žijí život jako každý, pracují někdy v Tescu u pokladny, někdy v továrně, nebo kdekoliv jinde, mají běžné starosti a bolesti obyčejných lidí. Jen jim život naložil něco navíc,co ty nebudeš muset nikdy řešit, protože máš štěstí. Musí totiž navíc vyřešit,že jejich duše a tělo jsou rozdílné od narození a nemohou od toho nikam utéci. Buď rád, že ti tuto přídavnou bolest nikdo nenaložil a můžeš se soustředit "jen" na zbytek života. My v sobě musíme ještě najít i sílu nějak to napravit, kromě ostatních věcí jako mít práci a zvládnout ji,výchovy dětí,zabezpečení střechy nad hlavou …a prostě všech možných starostí co máš i ty. No, a o tomto malém, ale těžkém střípku života píšeme blogy, aby věděli i jiní lidé co mají podobný úděl, jak to ustát a co jim pomůže a kde nedělat chyby.

Od puberty až po coming out

24. listopadu 2016 v 6:45 Články o životě a jak to vidím já
V minulých dvou článcích jsem částečně popsala období od mého dětství až do puberty. Velice dlouho jsem se snažila celé to období vytěsnit z paměti protože to mou dušičku dost zasáhlo, takže když jsem měla u své psycholožky tento úsek života popsat a musela jsem si ho znovu vybavovat, padla na mne nějaká sklíčenost, byla jsem velice rozhozená a celý zbytek dne jsem měla nepříjemnou depku. A deprese já nemám ráda, to je můj nepřítel. Miluji sluníčkové dny, pohodu, jsem ráda usměvavá, veselá a dobře naladěná. Úžasný

Pak tedy přišlo to dlouhé období mezi mým 15 rokem a okamžikem, kdy jsem se definitivně rozhodla změnit svůj život. O tomto období bych mohla psát dlouhé hodiny, ale určitě bude lepší to tak nerozpitvávat a napsat jen několik odstavců.

Nebylo vůbec jednoduché jít tenkrát v mých letech hlavou proti zdi, uvědomovala jsem si, že pokud nebudu svou odlišnost dávat nějak okatě najevo, vše bude jednodušší, budu mít klid doma, ve škole i jinde. Měla jsem i trochu štěstí, protože mně přitahovala děvčata, takže navenek vše vypadalo normálně. Dokonce jsem byla v 9 třídě zamilovaná do své spolužačky a těch pár let co jsme spolu chodily jsem byla konečně spokojenější, veselejší a už jsem tolik psychicky nestrádala. Částečně jsem se jí svěřila se svými problémy a ona mi v mezích možností částečně vycházela vstříc i když to asi moc nechápala.

Po střední škole jsem byla odvedena a musela jít na vojnu. Něco příšerného na co nechci vůbec vzpomínat a přehoupnu se raději o několik let dopředu. To už jsem měla svůj byt, své soukromí a prostor pro svou úchylku. Ano, stále jsem si myslela že jsem úchylná, nedovedla jsem si to uspokojivě vysvětlit, nebyl žádný internet a žádné dostupné informace….no jo, nelehká to doba.
Léta utíkala, měla jsem několik vztahů s různými ženami, až jsem jednoho dne stála v obřadní síni vedle své vyvolené a řekla ano. Teprve v průběhu manželství jsem se konečně začala dozvídat něco o tom kdo bych vlastně já mohla být, postupně jsem se dozvídala informace o transsexualitě a o názorech lékařů na tuto problematiku. Pokud to tedy shrnu, teprve v mých 42 letech jsem konečně věděla kdo vlastně jsem - transsexuál - MtF - F64.0 - porucha pohlavní identity. No konečně.

Nedlouho na to jsem se rozvedla a přestěhovala do jiného bytu. Pokud pominu nelehký první rok po rozvodu, kdy mně bolestivě zasáhlo odloučení od syna, na kterého jsem byla hodně citově vázána, tak mohu říci, že toto období mého života, kdy již žiji sama, je pro mne nečekaným a příjemným překvapením. Daleko intenzivněji cítím potřebu změny, daleko více mi vadí mé mužské genitálie. Dříve mi sice také vadily, ale nevedla jsem tak vážné úvahy o tom, jak se jich zbavit. Dost jsem o tom přemýšlela, jenže rizika jsou enormní, nehledě na bolest, krvácení, atd., takže jsem vždy skončila u faktu, že jediná bezpečná cesta je chirurgické odstranění lékařem.

Doma jsem chodila téměř neustále v ženském oblečení, pryč byly obavy z odhalení, pryč byl strach z následků za to, že se oblékám a chovám jako žena. Vnitřně jsem se cítila být ženou víc než kdykoli předtím a konečně si definitivně uvědomila kdo já vlastně doopravdy jsem. Na veřejnosti i v zaměstnání jsem měla taktéž oblečeno dámské spodní prádlo, ale svrchní části oděvu byly prozatím mužské nebo uni. Vědomí, že jsem se mohla do značné míry chovat a oblékat tak jak jsem si vždy přála a plnit si některé své, v minulosti obtížně realizovatelné, sny a touhy, velice zlepšovalo mou psychickou pohodu. Sice některá má přání týkající se mého vzhledu a mého pohlaví byla bohužel nesplnitelná, ale i tak jsem byla vděčná za to, co možné bylo.

Jak si tak ještě vzpomínám, pravděpodobně zlomové bylo léto roku 2004, kdy jsem přišla do jednoho lesa kam jsem ráda chodila už dříve, tam jsem se převlékla do ženského oděvu a celé odpoledne jsem se tím lesem procházela společně se svými pocity a myšlenkami. Lidem jsem se raději vyhýbala, nestála jsem o nežádoucí pozornost. Ty pocity nebylo jednoduché popsat, byly omamné až euforické, vím, že jsem tenkrát i brečela štěstím a uvědomila si, že to je to co chci a že už není cesta zpět.

Měla jsem ale bohužel osobní a rodinné důvody proč jsem ještě byla nucena odložit ten svůj velký životní krok, ale přeci jen jsem se dočkala. Léto 2014 - začal můj coming out!

Dovětek - nedá se to přesně spočítat, ale za svůj život jsem stovky a stovky hodin strávila přemýšlením o své odlišnosti, o tom kdo vlastně jsem a kým se cítím být, zvažovala všechna pro i proti, získávala přehled o poruchách sexuálních identit a srovnávala svůj stav s informacemi od lékařské obce i samotných transsexuálních osob. Uvědomovala jsem si, že můj život bude mnohem komplikovanější a obtížnější než kdybych zůstala u dosavadní mužské role, ale přesto jsem se rozhodla tak, jak jsem se nakonec rozhodla a vůbec toho nelituji. Ta neskutečná psychická pohoda….mohu konečně volně dýchat….mohu být sama sebou, nemusím se přetvařovat a hrát tu tragikomedii v mužském těle. Mohu se naplno radovat ze života a být šťastná. A to já jsem, jsem velice šťastná a jsem dokonce i moc zamilovaná, v což už jsem ani moc nedoufala. Někdy je mi do zpěvu a někdy pláču štěstím, protože prožívám to nejkrásnější období svého života!

Ale to vše plně chápeme jen my, co to zažíváme na vlastní kůži, osůbky s diagnózou F 64.0 -.

Jak to pak pokračovalo

22. listopadu 2016 v 6:07 Články o životě a jak to vidím já
Dalo by se říci, že do svých deseti let jsem měla život poměrně klidný, což se ale brzy změnilo. Do podrobností nechci zabíhat, to bych pak psala velice dlouho, ale pokusím se zmínit to podstatné. Musím ale připomenout, že to byla doba hluboké totality, nebylo jednoduché vybočovat z řady a nějak se lišit. To co je dnes běžné, to tehdy bylo kritizováno a postihováno a to co je dnes vnímáno s pochopením, to bylo bráno jako vzdor, jako útok na zavedené normy chování a bylo to vnímáno naprosto jinak nežli dnes.
  • začala jsem využívat kdejaké příležitosti, abych mohla mít oblečeno něco dívčího, případně korálky, prstýnky, apod.
  • od některých kamarádek se mi pod různými záminkami občas podařilo získat spodní prádlo, které jsem si pak oblékala, pokud byla příznivá situace.
  • využívala jsem různých příležitostí, kdy jsem se mohla trochu nalíčit nebo vyzkoušet nějakou sukni, apod.
  • jakmile začala puberta a s tím souvidející fyzické změny byla jsem nešťastná, protože jsem se začala více lišit od děvčat a tím se jim vzdalovat. Na své genitálie jsem se začala dívat s odporem a abych je nějak potrestala za to že je musím na svém těle snášet, vymýšlela jsem různé způsoby jak jim působit bolest a nepohodlí. Také jsem si začala vyholovat některá místa svého těla.
  • no a hlavně jsem neustále přemýšlela co se to se mnou vlastně děje. Nemohla jsem si to v hlavičce srovnat a najít nějaké rozumné vysvětlení, tak jsem si říkala, že jsem asi nějaká úchylná. Hlavně jsem nemohla pochopit to hlavní - když se tedy cítím jako holka a strašně si přeji jí být, proč mám ráda je a ne kluky. Proč tak toužím po jejich blízkosti, potřebuji se jich dotýkat, hladit je a líbat.
Nastínila jsem tady své pocity a svou situaci, ale nezmínila jsem, jaké to mé chování mělo dopady a následky.
Nedovedla jsem vše utajit, to se ani dost dobře nedalo a doma jsem měla peklo. Mamča se snažila celou situaci brát s nadhledem, ale otec despota byl jiného názoru. Řezat vším co je po ruce, řemenem, klepačem a třeba i rukou nebo nějaké ty kopance, však mi to z něj dostaneme. Otec byl o 40 roků starší, měl svalnatou postavu a jak se rozlítil, tak z něj měla strach i mamča, takže si dovedete představit jak jsem byla bita a jak jsem se pak vždy někde choulila v koutku a brečela nad svým osudem.

To, že jsem jiná než ostatní kluci a že bych chtěla být holka, jsem víceméně věděla už od základky, jenže v té době nejen že nebyly dostupné žádné informace a doba nepřála ani homosexuálům, natož transsexuálním osobám, takže se všechno drželo v tajnosti - jak se říkávalo, držela se huba a krok, případně přišel na řadu řemen nebo nějaké ty facky a kopance od otce. Však my to z něho vyženeme.

Došlo to až tak daleko, že mně chtěl otec odvézt na psychiatrii. K tomu, po konzultaci s příbuznými, naštěstí nedošlo, ale já již byla ze všeho tak nešťastná a vyděšená, že jsem slíbila téměř cokoli. Budu hodná, už se budu chovat tak jako ostatní, nebudu provokovat, atd. Schovala jsem se do své ulity a po čase se vše začalo uklidňovat. Ještě že jsem měla své myšlenky, své pocity a touhy...to mi nemohli vzít.

Jak to všechno začalo

22. listopadu 2016 v 2:58 Články o životě a jak to vidím já
Vše začalo již za hluboké totality, to jsem ještě ale nemohla vědět ani já, ani nikdo z mého okolí, co vše se bude postupem času odehrávat a co vše jako holka ve špatném a nechtěném těle zažiji. Je to příběh někdy úsměvný, někdy smutný, někdy bolestivý, ale snad se šťastným koncem..

Píše se rok 1960. Na pískovišti si hraje asi tříletý klučina. Má kudrnaté blond vlásky, v ruce drží plastové autíčko a ještě vůbec netuší jak komplikovaný a také plný strachu, bolesti, stresu, přetvářky a emocí bude jeho život. Netuší, že ho vychovávají náhradní rodiče, kteří si ho odvezli z kojeneckého ústavu v jeho 6 měsících. Netuší že nikdy nepozná své biologické rodiče ani své sourozence, neví nic o tom, že žena která ho porodila jej nechtěla a proto skončil v kojeňáku mezi ostatními plačícími miminky, která také neměla to štěstí, aby vyrůstala u svých biologických rodičů a byla pro ně potěšením a ne přítěží. Život občas bývá i krutý.

Uběhlo několik let a máme tady rok 1967. Klučina už má 10 let a uvědomuje si stále víc, že s ním není něco v pořádku a má v hlavičce zmatek Není jako ostatní kluci. Táhne ho to za děvčaty, chce jim být nablízku a rozumí si s nimi více než se svými vrstevníky. Cítí touhu se stejně jako ony oblékat a nejen ve svých snech si představuje, že není klukem, ale děvčetem. Jeho hlavička to nedokáže pochopit, má tam zmatek a neví co se sním děje....tak tady to všechno začalo.