Od puberty až po coming out

24. listopadu 2016 v 6:45 |  Články o životě a jak to vidím já
V minulých dvou článcích jsem částečně popsala období od mého dětství až do puberty. Velice dlouho jsem se snažila celé to období vytěsnit z paměti protože to mou dušičku dost zasáhlo, takže když jsem měla u své psycholožky tento úsek života popsat a musela jsem si ho znovu vybavovat, padla na mne nějaká sklíčenost, byla jsem velice rozhozená a celý zbytek dne jsem měla nepříjemnou depku. A deprese já nemám ráda, to je můj nepřítel. Miluji sluníčkové dny, pohodu, jsem ráda usměvavá, veselá a dobře naladěná. Úžasný

Pak tedy přišlo to dlouhé období mezi mým 15 rokem a okamžikem, kdy jsem se definitivně rozhodla změnit svůj život. O tomto období bych mohla psát dlouhé hodiny, ale určitě bude lepší to tak nerozpitvávat a napsat jen několik odstavců.

Nebylo vůbec jednoduché jít tenkrát v mých letech hlavou proti zdi, uvědomovala jsem si, že pokud nebudu svou odlišnost dávat nějak okatě najevo, vše bude jednodušší, budu mít klid doma, ve škole i jinde. Měla jsem i trochu štěstí, protože mně přitahovala děvčata, takže navenek vše vypadalo normálně. Dokonce jsem byla v 9 třídě zamilovaná do své spolužačky a těch pár let co jsme spolu chodily jsem byla konečně spokojenější, veselejší a už jsem tolik psychicky nestrádala. Částečně jsem se jí svěřila se svými problémy a ona mi v mezích možností částečně vycházela vstříc i když to asi moc nechápala.

Po střední škole jsem byla odvedena a musela jít na vojnu. Něco příšerného na co nechci vůbec vzpomínat a přehoupnu se raději o několik let dopředu. To už jsem měla svůj byt, své soukromí a prostor pro svou úchylku. Ano, stále jsem si myslela že jsem úchylná, nedovedla jsem si to uspokojivě vysvětlit, nebyl žádný internet a žádné dostupné informace….no jo, nelehká to doba.
Léta utíkala, měla jsem několik vztahů s různými ženami, až jsem jednoho dne stála v obřadní síni vedle své vyvolené a řekla ano. Teprve v průběhu manželství jsem se konečně začala dozvídat něco o tom kdo bych vlastně já mohla být, postupně jsem se dozvídala informace o transsexualitě a o názorech lékařů na tuto problematiku. Pokud to tedy shrnu, teprve v mých 42 letech jsem konečně věděla kdo vlastně jsem - transsexuál - MtF - F64.0 - porucha pohlavní identity. No konečně.

Nedlouho na to jsem se rozvedla a přestěhovala do jiného bytu. Pokud pominu nelehký první rok po rozvodu, kdy mně bolestivě zasáhlo odloučení od syna, na kterého jsem byla hodně citově vázána, tak mohu říci, že toto období mého života, kdy již žiji sama, je pro mne nečekaným a příjemným překvapením. Daleko intenzivněji cítím potřebu změny, daleko více mi vadí mé mužské genitálie. Dříve mi sice také vadily, ale nevedla jsem tak vážné úvahy o tom, jak se jich zbavit. Dost jsem o tom přemýšlela, jenže rizika jsou enormní, nehledě na bolest, krvácení, atd., takže jsem vždy skončila u faktu, že jediná bezpečná cesta je chirurgické odstranění lékařem.

Doma jsem chodila téměř neustále v ženském oblečení, pryč byly obavy z odhalení, pryč byl strach z následků za to, že se oblékám a chovám jako žena. Vnitřně jsem se cítila být ženou víc než kdykoli předtím a konečně si definitivně uvědomila kdo já vlastně doopravdy jsem. Na veřejnosti i v zaměstnání jsem měla taktéž oblečeno dámské spodní prádlo, ale svrchní části oděvu byly prozatím mužské nebo uni. Vědomí, že jsem se mohla do značné míry chovat a oblékat tak jak jsem si vždy přála a plnit si některé své, v minulosti obtížně realizovatelné, sny a touhy, velice zlepšovalo mou psychickou pohodu. Sice některá má přání týkající se mého vzhledu a mého pohlaví byla bohužel nesplnitelná, ale i tak jsem byla vděčná za to, co možné bylo.

Jak si tak ještě vzpomínám, pravděpodobně zlomové bylo léto roku 2004, kdy jsem přišla do jednoho lesa kam jsem ráda chodila už dříve, tam jsem se převlékla do ženského oděvu a celé odpoledne jsem se tím lesem procházela společně se svými pocity a myšlenkami. Lidem jsem se raději vyhýbala, nestála jsem o nežádoucí pozornost. Ty pocity nebylo jednoduché popsat, byly omamné až euforické, vím, že jsem tenkrát i brečela štěstím a uvědomila si, že to je to co chci a že už není cesta zpět.

Měla jsem ale bohužel osobní a rodinné důvody proč jsem ještě byla nucena odložit ten svůj velký životní krok, ale přeci jen jsem se dočkala. Léto 2014 - začal můj coming out!

Dovětek - nedá se to přesně spočítat, ale za svůj život jsem stovky a stovky hodin strávila přemýšlením o své odlišnosti, o tom kdo vlastně jsem a kým se cítím být, zvažovala všechna pro i proti, získávala přehled o poruchách sexuálních identit a srovnávala svůj stav s informacemi od lékařské obce i samotných transsexuálních osob. Uvědomovala jsem si, že můj život bude mnohem komplikovanější a obtížnější než kdybych zůstala u dosavadní mužské role, ale přesto jsem se rozhodla tak, jak jsem se nakonec rozhodla a vůbec toho nelituji. Ta neskutečná psychická pohoda….mohu konečně volně dýchat….mohu být sama sebou, nemusím se přetvařovat a hrát tu tragikomedii v mužském těle. Mohu se naplno radovat ze života a být šťastná. A to já jsem, jsem velice šťastná a jsem dokonce i moc zamilovaná, v což už jsem ani moc nedoufala. Někdy je mi do zpěvu a někdy pláču štěstím, protože prožívám to nejkrásnější období svého života!

Ale to vše plně chápeme jen my, co to zažíváme na vlastní kůži, osůbky s diagnózou F 64.0 -.
 


Komentáře

1 Michaela Michaela | 26. listopadu 2016 v 15:09

Ahoj Niki, vidím že se svým blogem teprve začínáš, ale tvůj příběh je neskutečný, musela jsi toho opravdu hodně prožít. Těším se na tvé další články,pa.

2 Ta jiná Ta jiná | 19. prosince 2016 v 16:03

Super, zajímavé! Hodně štěstí do blogu :)

3 Niki Niki | 19. prosince 2016 v 20:22

[1]: Ahoj Michaelko, díky moc za podporu. Dlouho jsem váhala se založením blogu, ale nakonec jsem se rozhodla podělit se o svůj životní příběh, o své zážitky, pocity a myšlenky. Budu moc ráda pokud články mého blogu nškoho potěší nebo mu pomohou v rozhodování.

4 Niki Niki | 19. prosince 2016 v 20:24

[2]: Díky moc. Trocha štěstí se vždy hodí.

5 Liba Liba | E-mail | 20. března 2017 v 15:54

Ahojky Niki,vidím že ty naše příběhy holek jsou velmi podobné, přeji hodně štěstí a pohodových lidiček kolem tebe. :-)

6 Niki Niki | 22. března 2017 v 9:04

[5]: Moc děkuji Libi. Ano, ač máme různé životy, přeci jen jsou ty naše příběhy v mnohha ohledech podobné.

Pohodové lidičky a splnění všech přání přeji i já tobě, pa :-)

Komentáře jsou uzavřeny.


Aktuální články

Reklama