Prosinec 2016

Kosmetika - něco málo úvodem

21. prosince 2016 v 7:39 Kosmetická poradna
Všechny už víme, že na trhu je nepřeberné množství všelijakých přípravků - krémy, odličovače, řasenky, oční stíny, make-upy, tužky na oči, atd., atd., a není jednoduché se v tom orientovat.

Já sice nemám mnohaleté zkušenosti, jsou to pouze dva roky kdy jsem začala s líčením a přičichla více k módnímu a kosmetickému průmyslu, ale i tak už jsem zjistila jak velké rozdíly jsou mezi jednotlivými přípravky v daných kategoriích, o cenách nemluvě. A to jsem ještě nazlobená (přímo nasraná), když vidím že holka např. v Anglii si stejnou věc koupí o 30% levněji a přitom má třeba 5x větší příjem…a to nemluvím o větší nabídce…ach jóó. Tedy jak jsem již naznačila, rozdíly jsou nejen v cenách (propastné), ale i v kvalitě výrobků ve stejné cenové hladině. Někde jsem zažila velké zklamání, někdy jsem velice spokojená.

První článek kde se podělím o své zkušenosti chystám na leden, ale budu ráda, pokud některá přispějete svými názory, zkušenostmi a radami v této oblasti. A ač je název rubriky pro články "kosmetická poradna", určitě nebudou na škodu i informace o odívání (například - kde seženeme botičky větších velikostí, které značky punčošek jsou v dobré kvalitě za přijatelnou cenu, které značky oblečení preferujete, kde rády nakupujete, apod.)

Zkušenosti, názory a rady jsou vítány od všech žen a dívek, tedy nejen od transgender komunity.

Je krásné být zamilovaná

20. prosince 2016 v 10:24 Články o životě a jak to vidím já
Současnost.
Jsem zamilovaná. Zdánlivě obyčejná dvě slůvka, ale pro mě znamenají velice mnoho. Jsem poprvé zamilovaná jako žena a to tak velice, že mne samotnou to pořádně překvapilo. Něco takového jsem už nečekala a vlastně ani nedoufala, že mě něco tak krásného v mém novém životě ještě potká. Ale stalo se a proto již několik měsíců zažívám to nejkrásnější období svého života.

Vrátím se o nějakou dobu zpět.
Můj život se pomalu začal měnit k lepšímu už od doby, kdy jsem se rozhodla opustit svou ulitu a dát světu najevo kým jsem, kým se opravdu cítím být a kým chci po zbytek života být. Tedy víceméně coming out to vše odstartoval. A postupem času se vše dále zlepšovalo, ale hlavně má duševní pohoda. Začala jsem jinak vnímat svět, jinak jsem vnímala své okolí a osůbky kolem mne, začaly se měnit mé pocity a také jsem se postupně měnila i já, mé chování a mé emoce. Krásný duševní stav…byla jsem usměvavá, veselá, dobře naladěná, měla jsem radost ze života i z drobností jenž nám přináší.

Něco tomu ale stále scházelo. Láska, někoho z celého srdce milovat. Ano, měla jsem sice dost přátel které mám ráda a i oni mají rádi mě, ale to není ono. Dobří přátelé jsou moc důležití, to ano, ale nerozbuší vám srdíčko a nemyslíte na ně celičký den. Ale, jak již jsem psala na začátku, nedoufala jsem že bych se mohla ještě tak šíleně zamilovat. Koukala jsem se na romantické filmy, abych viděla lidské příběhy a lásku alespoň na obrazovce, abych mohla prožívat s protagonisty jejich vztah, radost, štěstí a všechny ty emoce. No jasně že jsem měla velkou spotřebu papírových kapesníčků, slziček bylo vždy hodně. Když jsem viděla nějakou zamilovanou dvojici jak se drží za tlapky, objímají a líbají, tak jsem jim to sice přála, ale v koutku duše i záviděla.

A pak, jednoho dne se to stalo…napsala jsem mejlík své bývalé přítelkyni se kterou jsem v minulosti měla hezký vztah (ještě jako muž) a ten odstartoval vše to, co pak následovalo…spousta další korespondence, vysvětlování, otevření svého nitra a nakonec setkání které již naznačilo co bude následovat. Když jsme se sešly potřetí, byla jsem už nadobro ztracená a zmiňovaná osůbka mi zabrala celé srdíčko. Mám radost ze života, mám radost z každého nového dne, někdy si tančím a někdy pláču štěstím.

Je krásné mít nový život, je krásné být konečně sama sebou, je krásné být zamilovaná!

Mé první Vánoce

14. prosince 2016 v 9:06 Články o životě a jak to vidím já
No vida, za pár dní jsou Vánoce a blíží se konec roku. Letošní Vánoce budou jiné než všechny ty předešlé a já už se na ně neskutečně těším. Těším se až ochutnám první sousto vánoční večeře, až sezobnu pár kousku cukroví a také se těším na napětí při rozbalování dárečků. Těším se až u vánočního stromku políbím svou životní lásku, těším se na tu příjemnou atmosféru, pohádky, vánoční a romantické filmy. Vlastně se těším na všechno, protože to budou mé první Vánoce.

Rok 2016 byl pro mě velice důležitý, přelomový a plný událostí které mě naplnily štěstím. Kdyby mi před 10 lety někdo řekl jak dnes budu vypadat, jak budu vnímat život, co budu dělat, jak se budu stravovat a hlavně - kým budu - tak bych se na zemi válela smíchy a prohlásila ho za blázna. A přece se to stalo a já zažila letos tolik krásných premiér. Zázraky se dějí. Už chápu proč se říká "Nikdy neříkej nikdy!"

  • Změna identity
  • Nastřelení náušnic
  • Začátek HRT
  • Koupila jsem si svou první paruku
  • Koupila jsem si své první kozačky
  • Poprvé jsem se na veřejnosti objevila v sukni a punčoškách
  • Začala jsem na veřejných WC chodit na "dámy"
  • Mé první narozeniny
  • Můj první svátek
  • Mé první Vánoce a první Silvestr
  • Poprvé v životě jsem zamilovaná jako žena

Možná jsem na něco pozapomněla, ale to není tak důležité. Důležité je to jak se cítím, jaká jsem, jaký je můj život a jak intenzivně ho vnímám a prožívám.

Tady bych ráda použila pár vět z blogu Andrejky.
Můžete být jak s časopisu a taky můžete být jako normální obyčejná žena, co ji toho bůh moc nenadělil. Až budete stát za úsvitu venku a budete už jen ona, je to vlastně jedno. Prostě to za to stojí. A když k tomu pochopíte, co znamená milovat, svět bude každé ráno stát za vstávání a jednoho dne potkáte i někoho, kdo bude za tenhle pocit stát i vám, obyčejné ženě se všemi chybami a nedokonalostmi.

Andrea to napsala hezky a já to cítím stejně. V jiném mém článku dám těmto myšlenkám daleko více prostoru, takže bych teď napsala jen toto.
Možná jsem žena, které toho Bůh moc nenadělil, ale vím jaké to je stát za úsvitu venku když vychází slunce a já se rozhlížím po krajině s úsměvem na tváři a šťastným srdíčkem. Těším se na každý nový den. Ano, stojí to za to!

Hrom do čepice, už aby bylo 24.12.2016…nemohu se dočkat! Mé první Vánoce!

Předmluva k receptům

12. prosince 2016 v 17:27 Kuchařka Niki a její recepty
Pár slůvek k receptům

Před několika lety, když už jsem začala reálně uvažovat o změně pohlaví, jsem na tom nebyla zdravotně zrovna nejlépe a měla jsem značnou nadváhu. Bylo to hlavně tím, že jsem nežila zrovna příkladně, mé stravování bylo katastrofální a taktéž má psychika nebyla úplně v nejlepším stavu. Jedla a pila jsem hlavně to co mi chutnalo, zdravá výživa byla pro mě neznámá oblast, neřešila jsem tuky, cukry, éčka, kofein ani alkohol. Dnes jak se zpětně dívám na svůj život, mohu mluvit o štěstí, že už nejsem v hrobě.

Bylo mi jasné, že pokud se chci vydat na cestu o které jsem snila celý život (což se neobejde bez užívání pro organismus zatěžujících hormonů a jiných léků), musím radikálně změnit svůj přístup k životu, své návyky, své myšlení a své priority. Byl to vlastně jeden jediný den, kdy jsem se k tomu kroku odhodlala a řekla si "holka takhle už to dál nejde"…od příštího dne již bylo vše jinak. Postupně jsem přečetla desítky knih a různých článků, pídila jsem se po informacích a pak si vše srovnávala v hlavě. Bylo dost těžké se v tom orientovat, protože spousta informací je protichůdných, takže to chtělo zdravý selský rozum a hlavně se naučit naslouchat svému tělu a svému nitru.
Začátky nebyly jednoduché, chtělo to dost sebeovládání a pevné vůle, ale nakonec se to podařilo a já jsem za to na sebe i kapánek hrdá. Zdraví jsem si dala do pořádku, zhubla jsem kolem 30kg a psychicky jsem na tom teď lépe než kdy jindy.

Dramaticky jsem snížila příjem cukru, tuků, masa, úplně jsem odbourala uzeniny, mléko a mléčné výrobky a postupem času víceméně i lepek. Už žádné Coca Coly, chipsy, křupky…už žádné zákusky, oplatky, bonbónky, apod. Začala jsem jíst více zeleniny, ovoce, luštěnin, oříšků a hlídala jsem si více kvalitu kupovaných výrobků. Omezila jsem počet průmyslově zpracovaných výrobků, preferovala základní suroviny a vlastní přípravu jídla.
V současné době už nejsem na sebe tak přísná, dám si občas i něco nezdravého, ale s rozumem a malé množství.

Nejsem ortodoxní zastánkyně žádného směru (veganství, vitariánství, makrobiotika, apod.), jsem přesvědčena že v každém najdeme něco pozitivního, ale není dobré slepě kráčet jen po jedné cestě. Navíc nejsme všichni naprosto stejní a co třeba může vyhovovat jednomu, nemusí tomu druhému. Jak jsem již zmiňovala, chce to, kromě jiného, naslouchat svému tělu.

Mé receptíky nebudou hýřit mnoha surovinami, já říkám - čím jednodušší, tím lépe pro trávicí systém i nás samotné. Pokud vás něco zaujme, budu ráda. Niki

Setkání se schizofrenikem v čekárně na psychiatrii

10. prosince 2016 v 12:57 Články o životě a jak to vidím já
Musím se podělit o zážitek z čekárny psychiatrické ambulance. Již při mých minulých návštěvách na psychiatrii jsem v čekárně vídala různé typy lidí, ale nestalo se nic co by stálo za zmínku. Až nedávno. Doktorka nestíhala, měla nějaké urgentní případy, takže už nás bylo v čekárně asi deset. Kdo se od ostatních lišil, jsem byla já a jeden velice neposedný a kapánek hlučnější mladík. Schizofrenik (to jsem se dozvěděla za pár minut). Chvíli po mně pokukoval, poposedával na židli a nakonec jsem v jeho zorném poli uvízla nadobro. Vstala jsem ze židle a šla na druhý konec čekárny prozkoumávat letáčky a jiné tiskoviny.

V tom se ozvalo, "máš pěkné nohy, cítíš se jako žena nebo jako muž?" Uf, to tedy byla otázka na tělo, hned jsem věděla komu je dotaz adresován, koukla jsem na něj a odpověděla, "děkuji za pochvalu na mé nohy, cítím se úplně jako žena, jenže mám špatné tělo a bohužel nedosáhnu toho aby to nebylo poznat."
Ostatní tiše sedící pacienti v čekárně zpozorněli, tušili jisté rozptýlení, dokonce paní v koutku přestala luštit křížovku a upřela na mě zrak. Zřejmě doposud nic zvláštního nezaregistrovala a chtěla zjistit co se děje. A dialog pokračoval.

Schizofrenik: "A ty jsi nějak nemocná?"
Já: "No, pravděpodobně ano, jinak bych nečekala v čekárně na psychiatrii."
Schizofrenik: "Aha, a máš invalidní důchod?"
Já: "To teda nemám, není důvod, tak nemocná zase nejsem, jen mám jiné tělo které mi vadí."
Schizofrenik: "Aha, já mám důchod, jsem schizofrenik a nemohu pracovat."
Já: "Aha", projevila jsem trochu účasti, "tak to je mi líto."
Schizofrenik: "Já jdu na injekci, ty čekáš taky na injekci?"
Já: "Ne nejdu, jen na kontrolu a nechat si předepsat léky."
Schizofrenik: "Hm a ty léky tě úplně změní na ženu?" Ptal se jako by se nechumelilo.

Musela jsem zasmát, takový vývoj hovoru v čekárně plné lidí bych nečekala. Dříve bych určitě byla v rozpacích, naštěstí ta doba je pryč, teď mi již nedělá potíže mluvit s kýmkoli o čemkoli, tedy ani o trans problematice a mé identitě. Hovor pokračoval.

Já: "To bohužel ne, ale mění hormonální hladinu a jejich užívání je jednou z podmínek pro schválení operace", vysvětlila jsem mu v klidu
Schizofrenik: "Jééé", zakoulel očima, "co ti budou operovat?"
Já: "Odstraní mi genitálie", řekla jsem jen, nechtěla jsem zabíhat do podrobností.
Schizofrenik na mé sdělení již nereagoval a s pootevřenými ústy na mě tiše zíral.

Nevím jestli to vůbec pořádně pochopil, to jsem se již nedozvěděla, protože se ve dveřích objevila má doktorka a kývla na mě, abych za ní šla do ordinace. Také nevím co se dělo v čekárně po mém odchodu, ale snad jim neuškodilo těch pár informací o problémech TS osob.

Trochu žena, trochu muž – pobyt v nemocnici

9. prosince 2016 v 18:20 Úvahy
A jejda, co čert nechtěl, musela jsem jít na pár dní do nemocnice.

Já doktory teda moc nemusím a ležet v nemocnici je pro mě noční můra, takže i normálně bych byla dost vyplašená a nervózní. Jenže byl tady další problém. Kam mě vůbec dají, na jaký pokoj? V občance mám bohužel pořád napsáno M - takže oficiálně mě asi na ženský pokoj nemohou dát a na mužský se mi pranic nechtělo, navíc mužští pacienti by asi také ze mne neměli velkou radost. Co jsem zač by zjistili velmi brzy a nevím jak by reagovali. Říkala jsem si, že by bylo nejlepší mít samostatný pokoj, ale vzhledem k přeplněnosti nemocnic jsem v to moc nedoufala.

Naštěstí ale vše dopadlo dobře, opravdu mi přidělili pokoj kde jsem ležela úplně sama. Můj lékař, ke kterému jsem šla na zákrok, věděl jak to se mnou vypadá, že jsem v procesu změny pohlaví a pravděpodobně dopředu informoval ostatní lékaře a sestry, protože všichni mě oslovovali v ženském rodě a chovali se ke mně jako k ženě a byli i dost milí (kromě uklízečky). Dokonce jsem se i trochu pobavila, když za mnou přišla sestřička a nesměle se mě ptala, má li mi donést bažanta nebo mísu (8 hodin po zákroku jsem nemohla z postele). Ze smíchem jsem jí odpověděla, že bažanta, jelikož genitálie jsou bohužel stále mužské.
Zákrok, na který jsem šla, se nakonec moc nepovedl, ale za chování a perfektní přístup jsem tam všem byla dost vděčná, hnedle se ten pobyt v nemocnici lépe snášel.

A ještě něco. Nedávno jsme s mou přítelkyní probíraly téma krytý bazén a došly jsme k závěru, že mám bohužel smůlu. Rozvíjely jsme různé teorie, ale žádná z nich nebyla pro mě přijatelná, takže koupání určitě nebude. Do dámských šaten nemohu, do pánských víceméně také ne (prsa už jsou dost velká, navíc jsem se v létě opalovala s horním dílem plavek) a navíc mezi muže se mi už vůbec nechce, necítím se tam ve své kůži.

Tím jsem jen chtěla naznačit, že se někdy dostáváme do situací, které jsme neočekávaly a o kterých ani neuvažujeme dokud nenastanou a nezaskočí nás.

HRT začala....a čas běží

8. prosince 2016 v 17:07 Články o životě a jak to vidím já
Už jsem minule popisovala svou radost, když jsem letos na jaře v ruce držela svůj první recept na Estrimax a pelášila na matriku zažádat o změnu jména. Tu naši radost, to naše nadšení málokdo z běžných lidí pochopí. Neví, že se nám plní naše sny. Je pro ně obtížné vžít se do naší situace a porozumět tomu co prožíváme. My jsme se rozhodly změnit svůj život a toto jsou velké krůčky na naší nelehké cestě…cestě za štěstím, cestě za svým pravým já.

Jak se cítíme když dáváme do úst naši první tabletku Estrimaxu? Jak se cítíme u první tabletky Androcuru nebo Verospironu? Není lehké popsat ty pocity, naše tělo dostává první dávku ženských hormonů a také snižujeme hladinu testosteronu. Pro mnohé z nás je to nezapomenutelná chvíle a každá to prožíváme trošičku jinak, ale je pravda, že to je určitý mezník v naší cestě za vytouženým cílem. Sice jsme se cítily být ženami, ale hladiny hormonů tomu neodpovídaly. Teď se to začíná měnit.

Já jsem, vzhledem ke svému věku, zůstala nohama na zemi a moc jsem toho od těch hormonů neočekávala. Jaká ale byla má radost, když jsem po pár týdnech zaznamenala určité fyzické i psychické změny. A po 6 měsících už byly ty změny opravdu viditelné.
Fyzické změny. Zmenšil se mi trochu penis i varlata, malinko mi zjemnili chloupky, tuk se nepatrně usazuje na jiných místech než doposud, mám pocit že i pleť je o drobet lepší, ale hlavně se zvětšily prsa. No sláva, určitě to kapánek zvedne mé sebevědomí a já se budu cítit lépe. Možná i upustím od myšlenek na plastickou operaci prsou.
A psychické změny? Více emocí, odlišné pocity, jiný pohled na dění kolem a věci které mě obklopují. Slzičkuju více než dříve (ale jsou to slzičky štěstí), vše prožívám intenzivněji, ale hlavně jsem moc a moc v pohodě, dobře naladěná, usměvavá a mám větší radost ze života než dříve.

Také pozoruji určité změny v chování, vytratily se znaky mužského jednání a jejich způsoby myšlení. Čím dál tím více si připadám jako žena (tedy také často jako 20-letá rozpustilá rošťanda) a hodně si to všechno užívám. Někdy mám pocit jako kdybych chtěla dohnat všechny ty ztracené roky co jsem nemohla být sama sebou.

Coming out až po začátek HRT

2. prosince 2016 v 12:24 Články o životě a jak to vidím já
Už jsem něco malinko naznačila v závěru minulého článku "Od puberty až po coming out". Napsala jsem jak jsem šťastná, nemusím se přetvařovat, mohu volně dýchat a být sama sebou. Psala jsem, že prožívám nejšťastnější období svého života. Ano, opravdu to tak cítím.
Začátky nebyly jednoduché, měla jsem určité obavy z reakcí lidí které znám i obavy z reakcí lidí které budu denně potkávat na ulici, v obchodech, u lékařů či kdekoliv jinde. Říkala jsem si že je trochu bláznovství začínat s tak obrovskou životní změnou na stará kolena. Trvalo několik týdnů než jsem se uklidnila a odehnala stres, který byl ze začátku všudypřítomný. Zjistila jsem, že to nebylo až tak hrozivé a postupně jsem zjišťovala jak se mi lepší nálada, jsem uvolněnější a klidnější.
Ztratila jsem několik přátel a kamarádů či kamarádek, ale zase jsem poznala nové, takže se to tak nějak vyrovnalo. A říkala jsem si, že ti o které jsem přišla zase nejspíše nebyli tak dobří přátelé a kamarádi, jinak by nezabouchli dveře před osůbkou kterou léta znali a dobře s ní vycházeli. Takže se vlastně oddělilo zrno od plev a s těmi kteří přijali mou změnu, vycházím až na drobné výjimky velice dobře, někdy dokonce lépe než v minulosti.

Co ale všechny mé přátele a kamarády udivovalo a co nechápali, bylo to, co jsem kdysi nemohla pochopit ani já, a to jedna jediná zásadní otázka. Pokud se cítím být ženou v hlavě i ve svém srdci, tak jak je možné, že jsem tak zblázněná do žen a muži mne pranic nepřitahují ??? No ano, jenže vysvětlení je tak prosté a jednoduché. Jsem lesbického zaměření......a to je také uvedeno v mých lékařských zprávách. Hodně jsem toho musela vysvětlovat než to všichni pochopili, někteří méně, někteří více, ale už se pak dál moc nevyptávali.

Když jsem tedy odhalila světu své nitro a své pravé já, rozhodla jsem se pro první návštěvu na psychiatrickém oddělení. Byla stanovena diagnóza F64.0 a následovalo kolečko nezbytných vyšetření a potvrzení diagnózy druhým specialistou z oboru sexuologie-psychologie. Tedy endokrinologie, genetika, pletysmografie, urologie, atd. Jakmile jsem měla všechna povinná vyšetření za sebou, objednala jsem se opět ke své lékařce na psychiatrii a konečně přišla ta neskutečně krásná chvíle - "tak paní Nikolko, zajděte si na gynekologii pro recept na Estrimax, já vám napíši recept na Androcur a tady máte potvrzení pro matriku, kde si požádejte o změnu jména". Neviděla jsem se v zrcadle, ale musela jsem se tvářit tak spokojeně, jako bych se právě dozvěděla, že jsem vyhrála milión v loterii. Hned jsem pelášila na gynekologii a měla to štěstí, že si na mě doktorka udělala chvilku času a recept mi napsala. A protože byla středa, tedy úřední den, tak jsem ještě pelášila na matriku. Opět jsem měla štěstí, vše šlo hladce, jméno bylo schváleno a obě strany se vzdaly odvolání, takže jsem pak již čekala na svůj nový rodný list.

Tady bych ráda trochu zavzpomínala, jak jsem asi před 2 roky četla příběh jedné z nás, byla ve stejném bodu jako já, jak líčila svou radost, když s tím stejným potvrzením pro matriku jela hodinu vlakem z Olomouce od své lékařky na matriku v městečku kde bydlela, jak se už nemohla dočkat až dorazí na místo a jak byla šťastná. Tehdy jsem ji trochu záviděla i když jsem ještě úplně nechápala dosah takového kroku. Dnes už to naprosto chápu, také to pro mě hodně znamenalo. Byla jsem velice ráda že mohu jistým způsobem skoncovat se svým starým já a budu mít úplně novou identitu. Pro psychiku je to určitě velké plus, pokud se mohu na úřadech u lékařů nebo ve svém okolí představovat např. Nicol Matějů než např. Josef Nedorost.

Abych to tedy shrnula. Mám novou identitu, beru hormony a zaháním do kouta testosteron. Můj život se moc a moc změnil a jasně že k lepšímu. Jsem teď usměvavé, spokojené sluníčko které má radost ze života, těší se na každé nové ráno a více pláče. Ale Nikolka pláče štěstím, protože si uvědomuje jak se jí změnil život a jak může být skvělý. Také za to mohou ty estrogeny, ale já byla citlivá a uslzičkovaná ještě než jsem je začala brát.
Vzpomínám co se mi přihodilo pár měsíců od začátku HRT. Při jedné z mých návštěv u mé doktorky jsme něco probíraly a já se trochu rozbrečela a začala mávat tlapkou u obličeje ať mi zaschnou slzy - se slovy "jejda já budu rozmazaná" a ona mi hned podávala kapesníčky se slovy " tu máte paní Nikolko, nic si z toho nedělejte, to jsou ty hormony" a já na to " možná ano paní doktorko, ale já jsem stejně hodně brečela už dříve, takže mi to tak nepřijde, jenže dříve jsem se nelíčila, tak mi to tak nevadilo" - no vida jaké jsou mé nové starosti.