Leden 2017

Měsíc plný překvapení

30. ledna 2017 v 17:05 Články o životě a jak to vidím já

Za poslední měsíc jsem zjistila něco, co mě opravdu moc potěšilo.

Byla jsem tuhle nakupovat v Penny a pokud jsou příznivé povětrnostní podmínky a já nespěchám, ráda chodím přes les. A jelikož tam v tuto roční dobu bývá velice málo lidí, mohu se věnovat svým myšlenkám a drobet si vyčistit hlavu. No a jak jsem se vracela domů, zažila jsem něco úžasného a nečekaného. Nespěchala jsem, šla jsem pomalu, rozhlížela se po okolí jestli nezahlédnu nějakou srnku nebo veverku a v tu chvíli jsem si uvědomila, že jsem vlastně žena. Nevím kde se ten pocit vzal, ale najednou byl tady a celou mě pohltil. Prostě jsem to brala jako samozřejmost, vůbec jsem o tom nepochybovala, cítila jsem se tak úplně, ne jen částečně jako doposud. Naprosto úžasný a hřejivý vnitřní pocit.

Došlo mi, že se postupně měním. Jsem jiná než před rokem, jsem i jiná než před pár měsíci, o tom není pochyb. A také jsem omládla. Zdali jsem omládla po tváři, to bych nerada posuzovala, to bych nechala na ostatních kteří mě vídají, ale že jsem omládla duševně, tak tím jsem si naprosto jistá. Určitě se na tom všem podílí i hormony, to je bez debat, ale jak velký vliv mají, to netuším a stejně bych tady nad tím nechtěla v tuto chvíli polemizovat a dále to rozebírat.
Je to ale určitě tím, že jsem zamilovaná, šťastná, spokojená a usmívám se na celý svět. Je to i tím, že se dovedu radovat z maličkostí a drobností které nám život přináší. A je to také jistě i tím, že se mi plní mé sny a já se dočkala něčeho, co jsem si přála celičký život a už v to vlastně ani moc nedoufala.

A také jsem si uvědomila, že jak si pročítám články na blogu Miriam, Nikity, Andrejky, Radky, Lucky, Vlaďky i dalších, tak jsem vlastně vnitřně přesvědčena že jde o dívky či ženy…já už o vás (až na občasné výjimky) neuvažuji jako o TS osůbkách, ale jako o ženách, dívkách či slečnách. A přesně totéž platí o komentářích či mailové komunikaci….je to zajímavé, možná i trochu překvapující, ale jsem tomu ráda.

Takže nejen obrovský posun ve vnímání sebe sama, ale také ve vnímání vás ostatních TS osůbek. Ať se nám to líbí nebo ne, nás všechny potkalo něco, co málokdo z běžných lidí pochopí…dá se říci, že jsme malá rodina….i když občas rozhádaná, s rozdílnými názory, zkušenostmi, pohledem na svět i s trochu odlišnými životy.

Bohužel však do této rodiny nepočítám jisté zatvrzelé anonymní osoby které tady rozsévají pesimistickou náladu, snaží se nám znechutit cestu pro kterou jsme se rozhodly, plivají jed na všechny strany a nejsou schopny rozumné komunikace. A možná ani nejsou těmi za které se vydávají….

Mějte se všechny krásně,
Niki


Dr. Walker v jedné ze svých knih napsal toto: V podstatě jste vlastně to, co jíte a jste tak mladí (nebo tak staří) jak se cítíte. Můžeme být staří ve třiceti a můžeme být mladí v sedmdesáti.

Mučení elektrickým proudem

26. ledna 2017 v 8:37 Články o životě a jak to vidím já
A ještě něco pro pobavení…naštěstí dnes se tomu směji i já.

No, když už jsem v minulém článku na sebe práskla čím vším jsem si prošla, tak bych tady ještě zmínila jedno konkrétní vyšetření, po kterém jsem byla dost rozhozená a naštvaná…a to i proto, že jsem ho musela absolvovat 2x za sebou. EMG - tedy elektromyografie.

Může se zdát, že toto téma nemá nic společného s mým současným životem trans holky, ale ono vlastně má, protože jsem nebyla úplně zdravotně O.K a před tím vším co mě čekalo a pro co jsem se rozhodla, jsem si chtěla dát do pořádku tělíčko i psychiku.

Dost těch zdravotních problémků jsem si zavinila sama, svým přístupem k životu a hlavně stravováním. Dnes se za to trochu stydím a nejraději bych si dala pár facek, ale na to už je pozdě. Mohla bych se vymlouvat třeba i na genetiku, ale ta nemůže za všechno (což jsem si na vlastní kůži ověřila) a dle mého názoru se dá dost ovlivnit. No, jak se říká, za chyby se platí.

Takže k samotnému vyšetření. Jestliže lékař řekne "pošlu vás na EMG" a za chvíli uklidňujícím hlasem dodá, "není se čeho bát," tak je třeba zpozornět. Těch pár slůvek "není se čeho bát" je dost zrádných a navíc pokud jdeme na nějaké vyšetření poprvé, kdy ani nevíme co nás čeká. Doma jsem na netu vyhledala nějaké informace a říkala si, že by to snad nemuselo být tak hrozné…prostě pohodička. No jo, jenže pak jsem objevila větu, "vyšetření není většinou vnímáno bolestivě" a hned jsem se na to dívala jinak! To znamená, že já určitě jako na potvoru nebudu patřit do té většiny a vyšetření mě bude bolet jako čert. Vybavila se mi scéna z filmu Rambo-2, jak je tam Rambo (Sylvester Stallone) připoután k té kovové síti (nebo co to vlastně bylo) a soudruh Jašin otáčí knoflíkem. Kdo film viděl, jistě si vzpomene jaké to mělo účinky a na výraz ve tváři Ramba.

Když jsem pak v den plánovaného vyšetření seděla v chodbě před dveřmi s nápisem "EMG - neklepat - čekejte na vyzvání", a za pár minut odtamtud vyběhl muž středních let, hodně bledý ve tváři, který, jakmile mě zaregistroval, tak zakoulel očima a řekl, "tam raději ani nechoďte," tak mi zrovna dvakrát do smíchu nebylo. Napadaly mě myšlenky o útěku pryč z budovy, či že bych nereagovala na své jméno a dělala jako že tam jen sedím a na někoho čekám. Prostě mrtvý brouk. Vtom se ale otevřely dveře, sestra řekla mé jméno a já chtě nechtě vešla dovnitř, na bezhlavý útěk již bylo pozdě.

Jak probíhalo samotné vyšetření napíšu jen ve zkratce. Na nějakou část těla se připne základní elektroda a pak do různých míst na těle zapichují druhou elektrodu (taková velká jehla) a pouští do tělíčka elektrické impulsy. Různé svaly pak reagují a vyšetřované osoby pak na lůžku sebou házejí a mrskají se tam jako vánoční kapřík, čemuž se nedá zabránit nebo to nějak ovlivnit.

Já tak nějak ale mívám smůlu, protože když už si bláhově myslím, že nějaké vyšetření skončilo, tak se objeví nějaký zádrhel. Doktorka tam chvíli zápolila s nějakým přístrojem a pak mi řekla," moc mě to mrzí, ale občas nám tady stávkuje počítač, ty hodnoty se mi tady neobjevily, budeme to muset udělat znovu. Ani se mě raději neptejte, co se mi v tu chvíli honily hlavou za myšlenky.

Nakonec sice vše dopadlo dobře, zvládla jsem to a neutekla do Jihoafrické republiky…ale pak se není co divit, že se doktorům tak vyhýbám.

Niki

Mé úsměvné vyšetření na urologii.

24. ledna 2017 v 13:53 Články o životě a jak to vidím já

Doktory já opravdu moc nemusím. Že jsou důležití, o tom nepochybuji a všichni je občas potřebujeme, ať již dříve nebo později. Pokud to ale jde, snažím se jim obloukem vyhýbat, protože jeden nikdy neví co ho čeká. Třeba nás budou chtít píchnout do prstu, vzít nám krev ze žíly (občas i natřikrát, protože se nemohou strefit), koukat se nám do krku s následným "řekněte Á"…a bůhví co ještě. A to ani nemluvím o tom, kdy se rozhodnou nás poslat na nějaké kapánek invazivní vyšetření nebo do nemocnice.Třeba:

  • Tak to vás musím poslat na kolonoskopii
  • Objednáme vás na gastroskopii
  • Budete si muset zajít na EMG, uvidíme co tam zjistí
  • Doporučil bych vám RFA, přes žíly v tříslech se dostaneme do srdíčka a opravíme ho
  • Tak to vypadá na tříselnou kýlu, ale to je běžná operace, žádný strach
  • Atd., atd.

Poprvé jsem zašla na urologii před necelým rokem, abych nahlásila změnu jména z důvodu procesu změny pohlaví a zeptala se jen na nějakou drobnost ohledně možných případných změn na prostatě, vzhledem k dlouhodobé absenci technik, vedoucích k ….no to tady raději nebudu rozvádět do podrobností, to není tak důležité.
Sestra i doktor projevili zájem o nějaké informace o celém tom našem procesu a možném operačním zákroku, tak jsem jim řekla vše co chtěli vědět. Prý jsem jejich první trans pacientka, takže se jim ty informace hodí. Myslím, že zájem nebyl předstíraný, nedívali se na mě skrz prsty, žádné předsudky…to potěší a tak to má být.

No, a včera jsem tam šla podruhé, a to proto, jelikož jsem byla minulý týden na sonu a tam mi byly zjištěny nějaké kalcifikace na prostatě a chtěla jsem vědět na čem jsem. Předtím jsem doma přemýšlela o možných souvislostech mezi těmi kalcifikacemi a braním hormonů a Androcuru, ale stejně jsem na nic kloudného nepřišla.

Doktor byl dobře naladěn, sestra usměvavá, v tomto ohledu si na nic stěžovat nemohu. To bylo také možná tím, že jsem jim donesla Toffifee na mlsání.

Pak začalo samotné vyšetření. Nejdříve bylo potřeba, abych ze sebe něco vymáčkla a donesla vzorek moči. "Moč máte v pořádku, teď si dejte sukni ke kolenům a lehněte si." Udělala jsem co chtěl a šup na lůžko. Doktor nejdříve udělal sono močového měchýře a ledvin, řekl že tam to je také v pořádku a pak mi začal prohmatávat šourek a varlata. No, že by mi to bylo nějak příjemné to bych fakt netvrdila, ale byla jsem také dobře naladěna, tak jsem poznamenala,"tak to, pane doktore, dnes děláte asi naposledy." On na mě koukl a zasmál se,"to už jsem pochopil, proto kontroluji jestli je vše v pořádku, no a také vás potěším, po kastraci už byste neměla mít s prostatou potíže…a pokud náhodou ano, předepíši nějakou vhodnou medikaci." To ale zaslechla sestra a ozvala se,"pane doktore to by mohl být problém, jak pak vysvětlíme zdravotní pojišťovně, že u ženy léčíme prostatu?" Doktor se zamyslel, "no to máte sestři pravdu, budeme muset zjistit jak postupovat. A vlastně ani nemůžeme nechat vyšetřit krev na PSA, paní bere hormony, tak by ty výsledky byly ovlivněny."

Myslela jsem si, že vyšetření je u konce, ale mýlila jsem se. "Tak se předkloňte, dejte si ruce na lůžko a uvolněte se." Než jsem se nadála, měla jsem prst v zadku. No tedy, fakt krásný závěr vyšetření. Proč já husa tady kvůli těm kalcifikacím vůbec lezla?

"Tak to už je všechno můžete se obléknout, prozatím to vypadá v pořádku."

Tak jsem se tedy oblékla a čekala až doktor dopíše zprávu. Jak mi ji podával, tak se usmál a ještě řekl,"až budete po operaci, tak se přijďte ukázat, sám jsem na to zvědavý."
"Ano pane doktore, to víte, že přijdu. Děkuji za vyšetření a přeji hezký den,"řekla jsem a svižným krokem odkráčela ven z ordinace.

A věřte, nevěřte ještě při odchodu z budovy jsem ten jeho prst cítila v tom mém zadečku….

(Má přítelkyně Věrka říká, že nemám žádný zadek, jen zadeček jako dvě fazole)

SRS - chceme ji nebo ne?

21. ledna 2017 v 9:29 Články o životě a jak to vidím já
No vida, zničehonic se zrodilo další téma na článek, tentokrát o problematice kolem SRS u osob s diagnózou F-64.0

Napsala jsem v jednom komentáři, že kdo nestojí o SRS, není vlastně ani transsexuální osůbka a jak jinak, objevily se i odlišné názory:

  • velmi sporný zákon
  • slepé podstupování SRS za všech okolností
  • není to tak jednoduché
  • zdravotní důvody
  • strach z operace, apod.

To je v pořádku, říká se, 100 lidí 100 názorů a rozumná diskuse na toto téma může být i přínosná, ale znovu opakuji, kdo nestojí a nikoliv nemůže - což je podstatný rozdíl!

Jak jsem již zjistila, toto téma je značně kontroverzní, tady jednotný názor určitě nebude, ale zkusme to zjednodušit, proč v tom hledat zbytečně složitosti.
  1. Takže, je mi známo, že jedno ze základních diagnostických vodítek je odpor k primárním i sekundárním pohlavním znakům.
  1. Transsexualita je vedena pod diagnózou F-64.0 a je definována jako stav jedince, který si přeje žít a být akceptován jako příslušník opačného pohlavÍ. Obvyklý je zde pocit nespokojenosti s vlastním anatomickým pohlavím nebo pocit jeho nevhodnosti a přání hormonálního léčení a chirurgického zásahu, aby jeho/její tělo odpovídalo (pokud možno) preferovanému pohlaví.

  1. Ustanovení zákona č. 89/2012 Sb.: § 29 - Změna pohlaví člověka nastává chirurgickým zákrokem při současném znemožnění reprodukční funkce a přeměně pohlavních orgánů. Má se za to, že dnem změny pohlaví je den uvedený v potvrzení vydaném poskytovatelem zdravotních služeb.


Takže tady je zřejmé, ať se nám to líbí nebo ne, že jsou stanovena celkem jasná pravidla a s tím moc v tuto chvíli neuděláme. No, alespoň v tom není velký chaos, pak by si to každý mohl vyložit po svém, tak jak mu to vyhovuje. A to si stěží dovedu představit.

Já to vidím jako jasnou věc. Kdo nestojí o SRS a nevadí mu stávající genitálie, není TS osoba s dg: F-64.0 (třeba má dg: F-64.1 nebo F-64.8)

Pokud bychom si to vyložili velmi volně, pak by TS osoba mohla být i ta co nestojí o HRT nebo v extrémním případě i ta co řekne: "chci vypadat fyzicky jako muž, nic neměnit, nestojím o hormony ani operaci, jen mi vydejte nové doklady s písmenkem "F" v příslušné kolonce, protože se cítím být ženou. No, docela šílená představa!

No a ti kdo vše splňují a chtějí podstoupit SRS, ale z nějakého vážného důvodu (těch může být více) nemohou…ano, to jsou TS osoby, ale mají zkrátka smůlu, zůstanou bohužel někde mezi dvěma světy a v OP jim zůstane původní pohlaví.

No, bohužel život někdy může být i krutý a dovede nás překvapit.

Tak hlavně, ať jsme všechny v pohodě, spokojené a vše jde podle našich představ.

Niki

Vydržet...nevydržet

20. ledna 2017 v 9:45 Články o životě a jak to vidím já
Takové něco.....

Přečetla jsem si tento zajímavý a podnětný článek od Radky na jejím blogu a zaujala mě hlavně tato slůvka:
přemýšlím o životě a tak vůbec o všem… proč si dál nežít ten svůj "jednoduchý" mužský život
a nebo také:
takže proč bych měla opustit pohodlný život chlapa a začít úplně od začátku a podle některých mých známých dost nesmyslně v ženské roli? Protože už prostě dál v tomto těle nemohu existovat, proto…prostě nejsem ráda v tomhle těle!!!

No a nedalo mi, abych také něco k tomu tématu nenapsala.

Asi jsme, snad až na výjimky, všechny hodně přemýšlely, než jsme se definitivně rozhodly a udělaly první kroky na cestě k vytouženému cíli - být konečně sama sebou, nepřetvařovat se, netrápit se… prostě být tím, kým jsme vždy chtěly být.…ženou. Také jsme určitě přemýšlely o tom co všechno se změní a jak to bude všecičko jiné a komplikovanější. Proč jsme se tedy rozhodly opustit pohodlný a jednodušší život chlapa??? Proč jsme se rozhodly pro tak obrovskou změnu našeho života, kterou asi málokdo z běžné populace pochopí??? Přesně jak to napsala Radka, už jsme dál v tomto těle naděleného nám omylem přírodou nechtěly a nemohly existovat, chtěly jsme začít žít svůj život a nechtěly jsme se dál trápit.

V dřívějších dobách byly (a v určité míře ještě stále jsou) určité tendence lékařů a psychologů odradit nás od přeměny a snažit se nás přesvědčit, že bychom to měly nějak vydržet a naučit se s tím žít. Nakonec zjistili, že to nefunguje a nepřináší žádné výsledky. Ale stejně, jak jsem byla na druhém sezení u mé psycholožky (obdoba Weisse v Praze), tak byl hovor dost cílen jedním směrem, zhruba asi takto: "paní Nikolo, víte kolik komplikací vám to vaše rozhodnutí přinese? Víte, že budete muset brát doživotně hormony? Víte, že operace je nákladná i náročná a nemusí dobře dopadnout? Víte jak je to všechno finančně nákladné - kompletní obměna šatníku, laserové epilace, nákup kosmetiky, větší starost o zevnějšek...atd.??? Takhle jako muž vedete klidný život a máte to mnohem jednodušší, nechcete to nějak vydržet, nějak se s tím smířit???

Ne, nechci!!! Opravdu nechci! Nechci to vydržet, nechci se s tím smířit, nechci se dál trápit! Je to můj život a já se rozhodla změnit ho. Smějící se

Vždyť my všechny, ještě dříve než jsme šly poprvé za Hankou Fifkovou, Pavlou Entnerovou nebo třeba Jitkou Svobodovou, jsme už měly dost informací, věděly jsme do čeho jdeme, co nás čeká a byly jsme už rozhodnuty (snad až na pár výjimek).

Takže, abych to ukončila...chtěla bych popřát Andrejce, Nikitě, Radušce, Miriam, Terezce, Vlasti i všem ostatním (a také sobě), na naší nelehké cestě jen to nejlepší, hodně lásky, pohodu v srdíčku a pořádnou porci štěstíčka…a nám, které jsme před SRS, tak přeji ať nám vše dobře dopadne a jsme pak spokojené a šťastné…..Niki

Rok 2016 - jaký byl a co mi přinesl

3. ledna 2017 v 14:36 Články o životě a jak to vidím já
Rekapitulace roku 2016

Rok 2016 byl pro mě tím nejlepším rokem v celém mém životě….možná trochu odvážná slova, ale já jsem o tom přesvědčena.

Něco jsem již napsala v článku "Mé první Vánoce", kde jsem uvedla své premiérové události (ty již tedy nebudu zmiňovat) a napsala pár slůvek o svých pocitech. A ono je to hlavně o pocitech a stavu mysli, o pohodě a štěstí. Je to o vnímání sebe sama a všeho kolem nás.

Vím dobře, že jsem se nikdy netěšila ze života tak jako minulý rok. Nespočítala bych dny kdy jsem plakala štěstím, kdy se mi chtělo tančit a smát se na okolní svět na procházce lesem nebo i v centru města. Poprvé v životě jsem zjistila, jak mi může být neskutečně krásně u srdíčka, byly to stavy až euforické, které je obtížné popsat.

Předcházející roky, tedy 2015 a 2014, kdy jsem se definitivně rozhodla změnit svůj život a začal můj coming out, byly také moc hezké a důležité, byla jsem většinou spokojená i celkem šťastná, ale ještě to nebylo ono. Byly tam určité obavy a nejistota, měla jsem trochu strach z reakcí okolí i reakcí přátel a ostatních osůbek které mě znaly. Tenkrát jsem si ještě nedovedla představit, že budu chodit na veřejnosti v sukni nebo šatech, v lodičkách a pořádně nalíčená. Měla jsem obavy z mé první návštěvy u sexuoložky i z toho jak dopadnu u psychologických i ostatních vyšetření. Naštěstí jen lékař na endokrinologii kroutil hlavou nad tím, že se pouštím do přeměny v mém věku, ale nakonec řekl " je to koneckonců váš život, když si to přejete, nejsem proti".

Rok 2016 ale pro mě přinesl zásadní posun, a to vnitřní klid, vnitřní sebejistotu a velkou pohodu. Ne, že bych byla naprosto imunní a naprosto nic mě nevyvedlo z míry, ale pokud nastane nějaká stresová situace nebo konflikt, snažím se to přejít, vyřešit v klidu a rychle zapomenout. Jsem jaká jsem, vím jaká jsem, vím kdo jsem, jakou mám povahu, jak dnes vnímám svět kolem sebe a jak žiji. Jsem prostě svá a moc spokojená, usměvavá a šťastná žena, která je vděčná za každý den a to je důležité! Je nádherné probouzet se každé ráno s úsměvem na rtech, těšit se na nové zážitky a radovat se i z maličkostí jenž nám život přináší.

Jsem dost v kontaktu s lidmi, takže je jasné že jsem narazila i na ty špatně naladěné, mrzuté a zlé, kterých ale naštěstí nebylo mnoho. Ti někdy dávali najevo svou nelibost a své pohrdání, ale už jsem se naučila to zvládat či nějak uspokojivě řešit. Také si vždy říkám, "holka buď v pohodě, vždyť ty jsi lepší než oni"….. Pak se našlo i pár takových, kteří na mě hleděli jako na zjevení nebo se nenápadně uchichtávali, ale to byli jen mladí v pubertě nebo příslušnici jisté menšiny, takže tam nelze předpokládat nějakou inteligenci, empatii nebo solidní charakterové vlastnosti.

A co ještě bych zmínila?
Již dříve jsem byla hodně citlivá, empatická a emotivní bytůstka, teď je vše ještě intenzivnější. A také hodně pláču (to už jsem psala na začátku článku), ale naštěstí jsou to slzičky štěstí, To jsou pozitivní emoce a ty já mám ráda. Asi za to mohou ty hormony. Určitě by mě rozplakala i veverka na okenní římse, která by mi tlapkou naznačovala, že je jí zima a má hlad. To bych ji určitě vzala k sobě do pokojíčku ať se zahřeje a na misku bych jí nasypala něco oříšků z mých zásob. Tedy kromě kešu, ty má ráda má přítelkyně a kdyby se to dozvěděla, naplácala by mi na zadeček.

Tak tedy sbohem vydařenému roku 2016, a snad bude ten letošní neméně pohodový a přinese splnění všech mých přání. Totéž přeji i všem TS osůbkám i ostatním lidičkám LGBT.
Pa, Niki


Tak to mi opravdu vadí

1. ledna 2017 v 19:43 Články o životě a jak to vidím já
Špatné oslovování - použití nesprávného rodu
Na začátku mé přeměny jsem to ještě tak moc nevnímala a byla jsem v tomto směru tolerantnější k okolí i k osobám mi blízkým. V současnosti mi ale už docela dost vadí, pokud mě někdo osloví v mužském rodě. Ale co mě opravdu nadzdvihne a nesnáším to, je chvíle kdy mě někdo osloví "pane". A asi před měsícem se mi to opět po nějaké době stalo. To se mi zvedne tlak a rozhlížím se kde mám schovanou brokovnici.
Byla jsem se kouknout do jednoho sekáče a probírala jsem se dámskými svetříky. V tom se za mnou ozvalo, "pane, tam jste u dámského oblečení". Tlak se vyhoupl na 170/110, tep 150/min. Já se obrátila na nesympatickou, zahořklou a obtloustlou prodavačku se slovy, "to nevhodné oslovení jste si mohla odpustit, připadám vám snad jako muž? A dobře vím že jsem u dámského, nejsem retardovaná, nepotřebuji vaše rady". Prodavačka něco zamumlala o mužském hlasu a zmizela v zázemí obchodu.

Ano, je pravda že jsem zrovna neměla kozačky, sukni, punčochy a červeně nalakované nehty. Ale byla jsem nalíčená, mluvila v ženském rodě a byla oblečena jako běžná žena. A vlastně dokonce lépe než většina žen jež vídávám každičký den. Tak v čem je tedy problém?

  1. Zjistila jsem, že největší problém je v lidech. Bohužel je stále dost lidí, kteří něco takového nebudou akceptovat za žádnou cenu. Tuší nebo i ví kdo jsme, ale nehodlají se s tím smířit nebo se to snažit pochopit, pohrdají námi a snaží se to dávat najevo. I kdybych se rozkrájela, nepomůže to. Jsou to většinou lidé zlí, zahořklí a nemají dobré srdce.
  2. Pak je tady určité procento lidí, kteří o transsexualitě neví zhola nic a pokud s takovou osobou přijdou do styku, neví přesně co si mají myslet a jak reagovat. Napadne je třeba že ta osoba může být homosexuál který se obléká žensky nebo někdo komu přeskočilo, nějaký úchyl, recesista, atp.
  3. A pak je také problém v obličeji a výšce a zabarvení hlasu. Ty z nás co nemají to štěstí aby byly k nerozeznání od cis žen, se sice hodně snaží, ale stejně tam pořád je viditelná ta "mužská stopa". Můžeme chodit na laserové epilace, líčit se, mít paruku, krásné náušnice a nové hadříky, ale stejně pořád nemáme ten správný ženský čumáček či odpovídající hlas a okolí to při bližším kontaktu pozná.

Z toho plyne, že některé z nás musí věnovat svému zevnějšku mimořádnou péči. Nemůžeme si dovolit vypadat jen jako běžné cis ženy. Ony mohou být neupravené, špatně oblečené, nenalíčené a pořád je okolí vnímá jako ženy.
Dokonce mohou být celkově hodně zanedbané, mít oblečeno nevzhledné a staré oblečení, třeba i víceméně mužské, mohou mít mastné neupravené vlasy, mohou třeba smrdět, mohou být tlusté, škaredé v obličeji, na nose mít velkou bradavici s chlupem a na tom chlupu mít veš….ale pořád budou vnímány jako ženy…třeba odpuzující, ale pořád ženy. Tak to je.

Vzpomínám jak jsem kdysi přišla ke své psycholožce. Byla to má druhá návštěva a ona mi řekla, "paní Nikolo, vy máte asi ráda pohodlné oblečení, vy se nechcete oblékat více žensky?" A já ji na to tenkrát odpověděla, "ale paní doktorko, vždyť já se přece oblékám jako většina žen." Ano, měla jsem sice pravdu, ale také jsem si začala uvědomovat že má pravdu i má doktorka. Že mám bohužel mužskou postavu a dost mužský obličej, takže jestli chci být vnímána jako žena, musím na sobě zapracovat a hodně toho změnit.

Bohužel jsem se narodila v nesprávném těle, stalo se a já se musím snažit ten omyl přírody napravit…tak jak jen to bude možné.