Slíbila jsem, že napíšu článek o generačních rozdílech nebo něco v tom smyslu. Nebudu se zabývat většinovou společností (v mnoha ohledech je to stejné), ale zaměřím se hlavně na nás a naši problematiku.
Čas, ta potvůrka, se nezastaví a nebere žádné ohledy. Nedávno jsme si hrály na pískovišti,
pak jsme najednou plnoleté a než se nadáme, je čtyřícítka na krku (nebo někdy i více). My dříve narozené se většinou shodujeme na tom, že čím jsme starší, tím ten život nějak běží rychleji…tedy alespoň pocitově. A tak stejně jak se v průběhu času mění společnost a její názory, tak se také mění (mimo jiné) obecná informovanost a úroveň zdravotnictví…..a podobně se v průběhu let měníme my, holky, které jsme v mládí (některé i později) zjistily, že něco s námi není v pořádku. Máme jiné názory, více životních zkušeností, jsme lépe informované…atd.

A aby toho nebylo málo, mění se naše životy i jinak (kariéra, manželství). Ve 20 letech máme střední školu či obdobný ústav za sebou a víceméně celý život před sebou. Nejsme ve svazku manželském (nechce se mi psát-nejsme vdané), nemáme děti a pokud nebudeme dále studovat, tak si práci hledáme nebo již i nějakou máme, ale pokud bychom o ni přišly, asi by se tak moc nedělo. Ve 40 a více letech už je situace jiná. Mohly a pravděpodobně jsme i vstoupily do svazku manželského, asi máme dítě či více dětí a zřejmě jsme si vybudovaly kariéru či máme dobrou práci o kterou nechceme přijít. Většinou také máme větší okruh známých, přátel, švagra, švagrovou, tchýni, tchána…atd., tedy více osob, kterým budeme nuceni říci něco co jim vyrazí dech, a to s vědomím, že to nemusí pochopit a můžeme o ně přijít.
Uvedu jeden současný příklad. Na Slovensku žije, někde na vesnici či malém městečku, Zuzana. Má rodinu, dobrou práci o kterou by nechtěla přijít a malé dítě. Moc touží změnit svůj život a stát se ženou, jenže je to začarovaný kruh a cesta z něj bude určitě bolestivá. Zuzka na tom psychicky není nejlépe, neví co si počít a má pocit že se zblázní nebo si něco udělá. Psychoterapeutka ji radí, aby to "nějak" vydržela, jenže to se dobře radí někomu, kdo něco podobného nikdy neprožil a neví jaké je to trápení. Jak Zuzčin příběh skončí je ve hvězdách…….
Takže vidíme naprosto rozdílnou situaci. Rozhodnout se pro tak obrovskou životní změnu v 18 letech nebo ve 40 a více letech je něco naprosto jiného. Takže se vlastně ani nemůžeme divit, že jsou mezi námi určité názorové rozdíly a občas jistá nevraživost nebo snad někdy i nevhodné poznámky. Myslím ale, že by stačilo trochu toho oboustranného respektu. Kterákoli z nás si může stát za svými názory, prosazovat je, argumentovat, ale slušně. Je dobré umět naslouchat a snažit se porozumět druhým…že by stará dobrá empatie? A my všechny bychom té empatie měly mít dostatek.
Tím ale nechci tvrdit, že bychom si my starší nemohly rozumět s mnohem mladšími a naopak. Jistě že můžeme, ale přesto tam vždy bude nějakým způsobem patrný ten věkový rozdíl.
Já jsem se před nějakou dobou sešla s mou jmenovkyní "bulatým kotětem". Vzhledem k tomu, že toto setkání bylo naše první, proběhlo v pohodě a já pak v článku "Jak odháním testosteron" kromě slov chvály napsala i pár slov kritiky. Pokud bych ale byla ve stejném věku jako kotě, určitě bych vše posuzovala jinak a tak kritická bych nebyla…jak se říká, dívala bych se na to jinýma očima. Byla jsem zamlada rebelka, řádila jsem někdy jako černá ruka a vnímala svět jinak než dnes…, takže bychom si asi rozuměly více. 

Dnes jsem jaká jsem a ať se mi to líbí nebo ne, mám již podstatnou část života za sebou…ale…
- Jaká bych byla a jak bych se s tím vyrovnala v 18 či 20 letech?
- Jak bych vnímala realitu trans holky?
- Jaké bych podnikala kroky v přeměně?
- Jak bych reagovala na ztrátu některých blízkých osob a kamarádů?
- Jak bych se vyrovnala s tlakem okolí a případným odmítáním?
- Jak bych vnímala své tělo? Jaká by byla má sexuální orientace?
- Jak by účinkovala HRT? Byla bych spokojená?
- Jaký by byl můj další život? Co bych pak dělala?
- Jaké bych podstoupila lékařské zákroky k celkové feminizaci?
- Chtěla bych SRS nebo bych ji odkládala? …nevím, nevím, nevím.
Možná by byly další otázky na které vlastně nemám odpověď, protože nad tím vším uvažuji už jako dospělá žena o dvě generace starší, která už mnohé vnímá jinak.
A co bych řekla na závěr?
Nakonec i já, ve svém věku, pod plachetkou osoba, o berličce, hnáty křivé, hlas vichřice podoba……jsem se svého snu dočkala a jsem proto pravděpodobně ve větší euforii než většina z vás, více to prožívám, jsem více nadšená, šťastná, spokojená a více bulím štěstím než ostatní. Znovu opakuji...prostě pro mě je to má vlastní pohádka a snad bude mít i šťastný konec.
Pa kočičky…a případně i kocouři.
Niki
