Únor 2017

Je krásné mít 20...ale čas nezastavíme

25. února 2017 v 20:27 Články o životě a jak to vidím já

Slíbila jsem, že napíšu článek o generačních rozdílech nebo něco v tom smyslu. Nebudu se zabývat většinovou společností (v mnoha ohledech je to stejné), ale zaměřím se hlavně na nás a naši problematiku.

Čas, ta potvůrka, se nezastaví a nebere žádné ohledy. Nedávno jsme si hrály na pískovišti, pak jsme najednou plnoleté a než se nadáme, je čtyřícítka na krku (nebo někdy i více). My dříve narozené se většinou shodujeme na tom, že čím jsme starší, tím ten život nějak běží rychleji…tedy alespoň pocitově. A tak stejně jak se v průběhu času mění společnost a její názory, tak se také mění (mimo jiné) obecná informovanost a úroveň zdravotnictví…..a podobně se v průběhu let měníme my, holky, které jsme v mládí (některé i později) zjistily, že něco s námi není v pořádku. Máme jiné názory, více životních zkušeností, jsme lépe informované…atd.

A aby toho nebylo málo, mění se naše životy i jinak (kariéra, manželství). Ve 20 letech máme střední školu či obdobný ústav za sebou a víceméně celý život před sebou. Nejsme ve svazku manželském (nechce se mi psát-nejsme vdané), nemáme děti a pokud nebudeme dále studovat, tak si práci hledáme nebo již i nějakou máme, ale pokud bychom o ni přišly, asi by se tak moc nedělo. Ve 40 a více letech už je situace jiná. Mohly a pravděpodobně jsme i vstoupily do svazku manželského, asi máme dítě či více dětí a zřejmě jsme si vybudovaly kariéru či máme dobrou práci o kterou nechceme přijít. Většinou také máme větší okruh známých, přátel, švagra, švagrovou, tchýni, tchána…atd., tedy více osob, kterým budeme nuceni říci něco co jim vyrazí dech, a to s vědomím, že to nemusí pochopit a můžeme o ně přijít.

Uvedu jeden současný příklad. Na Slovensku žije, někde na vesnici či malém městečku, Zuzana. Má rodinu, dobrou práci o kterou by nechtěla přijít a malé dítě. Moc touží změnit svůj život a stát se ženou, jenže je to začarovaný kruh a cesta z něj bude určitě bolestivá. Zuzka na tom psychicky není nejlépe, neví co si počít a má pocit že se zblázní nebo si něco udělá. Psychoterapeutka ji radí, aby to "nějak" vydržela, jenže to se dobře radí někomu, kdo něco podobného nikdy neprožil a neví jaké je to trápení. Jak Zuzčin příběh skončí je ve hvězdách…….

Takže vidíme naprosto rozdílnou situaci. Rozhodnout se pro tak obrovskou životní změnu v 18 letech nebo ve 40 a více letech je něco naprosto jiného. Takže se vlastně ani nemůžeme divit, že jsou mezi námi určité názorové rozdíly a občas jistá nevraživost nebo snad někdy i nevhodné poznámky. Myslím ale, že by stačilo trochu toho oboustranného respektu. Kterákoli z nás si může stát za svými názory, prosazovat je, argumentovat, ale slušně. Je dobré umět naslouchat a snažit se porozumět druhým…že by stará dobrá empatie? A my všechny bychom té empatie měly mít dostatek.

Tím ale nechci tvrdit, že bychom si my starší nemohly rozumět s mnohem mladšími a naopak. Jistě že můžeme, ale přesto tam vždy bude nějakým způsobem patrný ten věkový rozdíl.

Já jsem se před nějakou dobou sešla s mou jmenovkyní "bulatým kotětem". Vzhledem k tomu, že toto setkání bylo naše první, proběhlo v pohodě a já pak v článku "Jak odháním testosteron" kromě slov chvály napsala i pár slov kritiky. Pokud bych ale byla ve stejném věku jako kotě, určitě bych vše posuzovala jinak a tak kritická bych nebyla…jak se říká, dívala bych se na to jinýma očima. Byla jsem zamlada rebelka, řádila jsem někdy jako černá ruka a vnímala svět jinak než dnes…, takže bychom si asi rozuměly více.
Dnes jsem jaká jsem a ať se mi to líbí nebo ne, mám již podstatnou část života za sebou…ale…

  • Jaká bych byla a jak bych se s tím vyrovnala v 18 či 20 letech?
  • Jak bych vnímala realitu trans holky?
  • Jaké bych podnikala kroky v přeměně?
  • Jak bych reagovala na ztrátu některých blízkých osob a kamarádů?
  • Jak bych se vyrovnala s tlakem okolí a případným odmítáním?
  • Jak bych vnímala své tělo? Jaká by byla má sexuální orientace?
  • Jak by účinkovala HRT? Byla bych spokojená?
  • Jaký by byl můj další život? Co bych pak dělala?
  • Jaké bych podstoupila lékařské zákroky k celkové feminizaci?
  • Chtěla bych SRS nebo bych ji odkládala? …nevím, nevím, nevím.

Možná by byly další otázky na které vlastně nemám odpověď, protože nad tím vším uvažuji už jako dospělá žena o dvě generace starší, která už mnohé vnímá jinak.

A co bych řekla na závěr?

Nakonec i já, ve svém věku, pod plachetkou osoba, o berličce, hnáty křivé, hlas vichřice podoba……jsem se svého snu dočkala a jsem proto pravděpodobně ve větší euforii než většina z vás, více to prožívám, jsem více nadšená, šťastná, spokojená a více bulím štěstím než ostatní. Znovu opakuji...prostě pro mě je to má vlastní pohádka a snad bude mít i šťastný konec.

Pa kočičky…a případně i kocouři.

Niki


Mám ráda život i když nejsem Megan Fox

24. února 2017 v 10:49 Články o životě a jak to vidím já

Dnes jsem si zase něco uvědomila. A to, že nejsme všichni stejní a já na to někdy trochu zapomínám. Asi mám někdy pocit, že ostatní jsou jako já, mají podobnou povahu, stejně přemýšlí, stejně reagují na určité podněty, jsou veselí, mají rádi humor a jsou stále dobře naladěni. Ale není tomu tak.
Nejen že každý má svůj způsob myšlení, který ovlivňuje jeho jednání, ale také tady hraje roli rozdílné vnímání a chápání určitých situací, hraje tady roli momentální psychický stav v jakém se nacházíme, apod.

A proč o tom vlastně píšu? Včera jsem dostala mail od nějaké Helenky, která reagovala na komentáře pod minulým článkem "Operace hlasivek", kde jsem uváděla, v reakci na jiný komentář, že se otrávím, utopím nebo skočím pod vlak. A Helenka mě v textu svého mejlíku uklidňovala a říkala mi, ať si to tak neberu a neničím si život. Helenka je zlatá a myslela to moc dobře, za to ji děkuji…jen nepochopila jak byl text myšlen a za to mohu do jisté míry i já samotná.

U všech svatých panen, já si vůbec nepřipouštěla možnost, že by to někdo mohl brát vážně…tedy myslím nejen některé humorné texty v komentářích, ale případně i v některých článcích. Jsem to ale trdlo, budu muset být opatrnější a dávat více najevo, jak je co myšleno. Nerada bych, aby si někdo myslel, že mám černé myšlenky a vyhlížím si místo na nedalekém hřbitově. Já bych tady na tomto světě, mezi vámi ostatními, chtěla být ještě hodně, hodně, hodně dlouho! A nejlépe ještě pár týdnů navíc.

Už jsem to na svém blogu psala několikrát, ale raději to napíši pro jistotu znovu.
Jsem veselá, pohodová a nekonfliktní holka, která má moc ráda svůj život, je šťastná, spokojená a dokonce poprvé v životě zamilovaná (jako žena). Jsem rošťanda se smyslem pro humor a někdy hrozně ukecaná. Jsem romantička s velkým srdíčkem, emocemi a možná také nejubrečenější holka na Moravě. (V Čechách mám bohužel silnou konkurenci).
Miluji sluníčko, moře, přírodu a ráda poznávám nová místa. Jsem blázen do hudby která mě uklidní nebo rozveselí a dostane se mi do srdíčka. Také ráda koukám na filmíky (nejen romantické). Ráda vařím, jsem čistotná, takže pořád peru a rochním se ve sprše…baštím zdravě, nekouřím a nepiju alko. Stačí to takhle ve zkratce?

Takže:

  • Pokud někde napíšu, že se chci oběsit, otrávit, utopit nebo skočit z mostu, pod vlak či z letícího Boeingu 737, tak tomu nevěřte ani za mák. Ani nehodlám skočit do bazénu plného žraloků nebo mlátit tlapkou do sršního hnízda. Jestliže bych se někdy rozhodla ukončit svůj život, tak bych odletěla na Hawaii, tam bych se uvelebila na té nejkrásnější pláži se spoustou jídla a pití (chtěla jsem ještě napsat s tuctem krásných domorodých tanečnic, ale to bych dostala od přítelkyně Věrky na zadek)…a jedla a pila bych tak dlouho, až by ze mě byla přežraná mrtvolka s 20 promilemi v krvi.
  • A také kdybych napsala, že si dám 2dl whisky, či se snad, nedej bože, opiju…tak tomu také nevěřte, to bych skončila na JIPce nebo v márnici.
  • Kdybych na sebe práskla, že jsem byla nervózní a vykouřila 3 krabičky cigaret, tak je to výmysl - jsem nekuřačka
  • Kdybych psala, že se z něčeho zblázním, tak nemusíte mít strach…zbláznila bych se, ale radostí, jedině z výhry 2 miliard kaček v nějaké loterii. Pak bych byla v Bohnicích u Chocholouška a výhry bych si neužila. Hrozná představa!
  • No a pokud budu tvrdit že hlavou rozbíjím zeď, protože nemám prsa jako Pam Anderson, vlasy jako Jennifer Aniston a ksichtík jako Megan Fox, tak tomu už nevěřte vůbec. Jsem vděčná i za tu realitu, také to mohlo být horší….daleko horší...


A ještě pár vět k tomu poslednímu bodu. Jasně, mnohokrát v životě jsem si představovala že jsem krásná mladá holka a někdy jsem usínala s představou, že ráno bude všechno jinak, že se probudím a budu taková jak se cítím být ve svém srdci. Pohádky mám ráda, většinou mají šťastný konec a všechno dobře dopadne.
Takový zázrak, abych šla spát jako zakletý princ a probudila se jako krásná princezna, se sice nestal, jenže pro mě je má vlastní pohádka už to, co v současnosti prožívám. Myslím si, že poslední rok a půl je tím nejkrásnějším obdobím mého života a užívám si to jak jen to jde. Ano, neměla jsem špatný život jako kluk, byly tam krásné chvíle, mnoho pěkných zážitků a nikdy na ten život nezapomenu…..ale s tím současným životem se to nedá srovnávat, je to jiný život, můj nový život a krásný život…a jak jsem již psala, nikdy se ho nevzdám, není cesta zpět.

A abych nezapomněla. Ta má pohádka by mohla mít šťastný konec, snad tušíte jaký.

Mějte se všichni a všechny krásně,

Niki

Operace hlasivek - ano či ne

22. února 2017 v 16:42 Články o životě a jak to vidím já
Dnes to bude jen mrňavý článeček.

Již nějakou dobu jsem uvažovala, zdali bych zvolila operaci hlasivek u profesora MUDr. A. Pellanta v Pardubicích (Hradci Králové) nebo tomu dám ještě nějaký čas a pokusím se o úpravu svého hlasu sama.

Jenže jsem měla poslední dobou jisté potíže s občasným chrapotem, takže v tomto stavu se snažit o úpravu hlasu by nebylo moc rozumné. Má praktická lékařka říkala, že by tady mohla být souvislost mezi pomalejším trávením jídla (na to jsem si u ní dříve stěžovala) a žaludečními kyselinami, které se mohou částečně dostat zpět do jícnu, dráždit ho a způsobovat ten chrapot. Proto jsem se tedy objednala na březen na tu gastroskopii, aby se zjistilo co je příčina potíží.

No a dnes jsem si zašla na ORL + foniatrii, abych zjistila v jakém stavu mám krk a hlasivky.

Mimochodem, musím pochválit naprosto skvělý a profesionální přístup nejen sestry, ale hlavně doktorky. Starší, ale velice milá a příjemná paní. S tím kdo jsem neměla nejmenší problém, říkala, že trans pacientek má víc, dobře se v tom orientuje a ví toho o nás poměrně dost. Vyšetření tentokrát proběhlo bez problémů, v pohodě jsem zvládla i ten kovový tubus do jícnu. Nic špatného se nezjistilo a mám pak znovu přijít, až budu mít výsledek toho gastroskopického vyšetření.

Když jsem ji naznačila, že i uvažuji o operativním řešení, uklidnila mě že není kam spěchat, že se ten hlas pokusíme nějak zlepšit jinými způsoby a pokud by případně vše selhalo a nedosáhly jsme požadovaného zlepšení, pak by přišla na přetřes ta operace. Tato doktorka si určitě zaslouží čokoládku nebo bonboniérku, proto ji na příští vyšetření nesmím zapomenout vzít (a hlavně ji nesmím sníst).

Tak se mi to líbí. Pohoda, perfektní přístup a nezjištěny žádné problémy.
Že bych se poohlédla po tom likéru s pistáciovou příchutí, abych to oslavila???

Jo, a holky, nezdá se vám, že se mi po těch hormonech nějak zlepšila pleť?

Niki

Podgora - moře a sluníčko

21. února 2017 v 20:05 Články o životě a jak to vidím já

Já mám občas smůlu, že si nevezmu deštník a pak zmoknu jak slepice nebo něco podobného. To je zajímavé, pokud nosím deštník v kabelce, tak neprší, ale jen ho nechám doma, leje jako z konve.

Takže jsem dorazila domů, svlékla mokré hadry a šup do sprchy...že jsem se zapomněla odlíčit (což se mi občas stává), jsem zjistila až za chvíli. Někdy pak vypadám jako příšerka s.r.o nebo zombie, ale občas to nevypadá špatně, řasenka drží a stíny jsou pěkně kouřové.

Takže jsem si udělala čajík s rumem (jen 5 kapek - vážně - na mou duši, na psí uši, na kočičí svědomí), sedla k PC a vybrala vám nějaké hřejivé fotečky Podgory a okolí. Některé jste psaly, že jste u moře ještě nebyly, tak to teď v únoru bude takové osvěžení pro oko a duši.


Přeplněné parkoviště.


Když je trochu rozbouřené moře, tak plout na těchto kocábkách není ta nejlepší zábava.


Tahleta lodička vás zaveze večer do města Makarska - asi 5 km po moři. Ta už je stabilnější. 1 štamprle rumu zdarma.


Okolí Podgory.




Na této jachtičce jsme s Věrkou nebyly, ale nemuselo by to být špatné.


Molo.


Pohled do sousední lokality Tučepi.


To už je trochu bokem.


Tak 2km a dál od hlavních pláží jsou pěkná místa pro naturisty a ostatní co chtějí mít trochu klidu.


Některá místa jsou opuštěná,


ale romantická.








Tady se dobře sbírají škebličky.


Pohled od hlavní cesty.


Pohled na Podgoru z jiné strany.


Přemýšlí, jestli nechá rodiče ať se rochní na slunci a zajde si na pizzu.


Ráno ještě moc lidí na plážích nebývá.


Pak se to tam začne hrnout.


Do moře jen 3 metry. Když jsou vlny, tak se tady ležet nedá.


Klid a pohoda.


Tady taktéž.


Nějaké ty vlny občas přijdou.


Klidnější pláže.


Asi hráz proti vlnám.


Tady je večer pěkně rušno, samé kavárničky, hudba a dobré papání.



A západ slunce.





Tak to by pro dnešek stačilo. Příště, jak opět zmoknu, se podíváme na Floridu

Jak kluk potkal holku - o filmu a emocích

20. února 2017 v 7:09 Články o životě a jak to vidím já

Dnešní článek bude krátký, ale zase více emotivní. Možná až moc.

Hm, někdy si říkám, že ta první věta je asi nejtěžší, pak už to jde nějak samo. Než začnu psát, tak pár minut koukám na tu bílou plochu kde ještě není ani písmenko, poslouchám nějakou uklidňující hudbu a hlavou se mi honí velké množství myšlenek. A také se mi vybavují střípky mého života, častěji ty veselé, někdy ale i ty smutné. Mám o čem přemýšlet, mám na co vzpomínat….prožila jsem toho opravdu hodně, proto mám hlavičku tak přeplněnou vzpomínkami.

Jsem si vědoma, že některé mé články byly, jsou a budou hodně otevřené, je v nich kus mého života (vlastně skoro celý), jsou tam mé myšlenky, mé pocity a také mé odkryté nitro. Ano, uvědomuji si, že jsem tak více zranitelná, ale stojí mi to za to. Cítím se tak mnohem lépe a určitým způsobem mě to osvobozuje.
Dříve jsem taková nebývala a na určitou část svého života jsem chtěla zapomenout a zatlačit ji až na samé dno mých vzpomínek. Když jsem byla asi před rokem a půl u své psycholožky a měla jsem mluvit o svém dětství, dospívání a prvních sexuálních zkušenostech, tak mě to velice zasáhlo, celý zbytek dne jsem měla nepříjemnou depku a snad jsem ani nevěděla jak se jmenuji. Už jsem nechtěla něco podobného znovu zažít, bylo to opravdu skličující. Pak, nevím přesně kdy, se to prostě stalo. Najednou jsem začala být mnohem otevřenější, došlo mi, že všechno to nepříjemné a bolestivé nemohu držet v sobě, ale musí to jít ven, musím o tom mluvit. Problémů se nezbavím tak, že je nebudu řešit a budu je odsouvat do pozadí.



Nikita na svém blogu doporučovala film "Jak kluk poznal holku" a napsala k tomu toto: Ten film mě hodně zajímal. Musím říct, opravdu pěkné zpracování tak citlivého tématu a to ze života transgender dívky. Stojí za shlédnutí a možná, pokud máte lidi kolem sebe, kteří nechápou vaše jednání a kroky, tak z toho filmu to určitě pochopí.

Na ten film jsme se s Věrkou hodně těšily a v sobotu večer jsme si ho pustily. Zalezly jsme si do postýlky a já měla nablízku dostatek papírových kapesníčků, protože jsem si byla téměř jistá, že budu bulit. To jsem celá já. U filmu jsem opravdu brečela, což jsem předpokládala, ale když film skončil, odehrálo se něco co dost vyděsilo nejen mě samotnou, ale hlavně Věrku. Je obtížné popsat co se stalo, já najednou začala vzlykat, sténat a intenzivně brečet…nemohla jsem se několik minut vůbec utišit. Věrka mě držela za tlapku a podávala mi kapesníčky. Naprosto nečekaný výbuch emocí. Asi po 10 minutách jsem se už trochu uklidnila a mohly jsme společně o tom, co nás tak obě zaskočilo, mluvit. Já již věděla proč mě to tak zasáhlo a Věrka to také tušila, dobře mě zná a je to chytrá holka. Nejen, že jsem byla naměkko z filmu, který byl o jedné z nás (hlavní postava byla skutečná trans holka), ale hlavně šlo o to, že jsem si uvědomila o co vše jsem přišla a najednou se uvolnily všechny ty emoce co jsem v sobě měla a přišlo mi to strašlivě líto. Život mi proklouzl mezi prsty a já už s tím nic neudělám. Bolí to. Opravdu je ta bolest u srdíčka hmatatelná.

Osůbky, které mě dlouho znají, by řekly, "tvůj život byl pěkný a pestrý, dost sis užila, na co si ty můžeš vůbec stěžovat?" V něčem mají pravdu, to ano, ale oni to nikdy nemohou pochopit…to nebyl TEN život, který jsem si tak moc přála, to nebyl TEN život o kterém jsem snila, když jsem jako malá plakala v posteli po výprasku od otce. Říkala jsem, že jsem jiná, ale nikdo mě neposlouchal. Však mi to z tebe vytlučeme. Vzít si kluka z kojeňáku a pak všem přiznat, že je úchylný a dát ho do psychiatrické léčebny? Ta ostuda! To nemůžeme připustit. Tečka. TEN život zmizel v temnotách vesmíru.

Co bych za to dala, kdybych mohla vrátit čas. Asi bych se upsala i samotnému Luciferovi. Bylo by krásné mít třeba 10 let a prožít vše znovu jako holka, se všemi těmi starostmi i radostmi co život přináší. Vím že se to nestane, byla by to ale krásná pohádka. Možná že Troška už má v hlavě nějaký scénář.

A jaká je realita? Dočkala jsem se pozdě, ale přece jen dočkala. Jsem vděčna i za to, také se mohlo stát, že bych již nikdy nepoznala jak může být život krásný, jaké to je když mohu být sama sebou, volně dýchat a usmívat se na svět kolem sebe. Cítím se tak volná a svobodná! Vážím si každičkého rána, každičkého dne, ať je deštivý, zamračený či slunečný. Jsem veselejší, citlivější, usměvavější a taky hrozně ukecaná. Já vím, že jsem to již několikrát psala, ale napíšu to klidně znovu. Jsem neskutečně šťastná a tento svůj nový život mám moc ráda…už se ho nikdy nevzdám!

Takže jestli jste ten film ještě neviděly, někdy na něj koukněte, snad se vám bude líbit. Pravděpodobně vás nezasáhne tak jako mě, ale i tak…….

Mějte se všechny krásně a užívejte si života, Niki


HRT - pocity a postřehy

16. února 2017 v 18:56 Články o životě a jak to vidím já

Původně jsem měla v úmyslu nějaké to bilancování nechat až na mé další malé výročí "1 rok na HRT"…, ale vzhledem k určitým okolnostem to napíšu již teď, po 9 měsících polykání a cumlání těch mrňavých tabletek.

O tom, že jsem byla na odběru krve, jsem již psala v minulém článku.
Chtěla jsem vědět, jak se mi změnily hormonální hladiny a na výsledky jsem byla hodně zvědavá. Jakmile mi dala sestřička list papíru s výsledky vyšetření, tak jsem se na chvilku zděsila. Všechny hodnoty byly daleko mimo referenční meze. Pak mi ale došlo, že to bylo bráno jako vyšetření u muže (dle rodného čísla) a už jsem byla v pohodě. Ano, jako muž bych byla v prd… a mohla se jít opít do němoty do nejbližší hospody. Ale jelikož už jsem holka, mohu mít radost. Testosteron tak mrňavý, že ho v laboratoři hledali lupou, zato estradiol se usídlil na pěkné hodnotě a vesele si pobroukával.

V tomto článku se ani náhodou nechystám řešit nějaké grafy či teorie ohledně výše dávek hormonů, jestli jsou lepší injekce nebo cumlání tabletek, jestli je jedna tabletka 2mg estrimaxu málo, jestli mají vliv fytoestrogeny, přesvědčovat někoho jaký vliv má psychika…atd., atd. Abych se přiznala, nikdy jsem nečekala žádné zázraky a jsem, až na pár drobností, spokojená se současným stavem a do nějakých neuvážených experimentů se určitě pouštět nebudu.

Takže nehodlám jít za mou gynekoložkou s kalašnikovem v ruce a chtít po ni, ať mi předepíše 20mg estradiolu na den. Je otázka, zda by to mělo nějaký významný účinek na růst prsou, tvarování těla, apod., spíše bych očekávala nepříjemný dopad na zdravotní stav, třeba až letální. Nejsem endokrinolog, ale i zdravý selský rozum by nám mohl říci, že ta naše HRT pro tělo určitě zátěž je a má svá úskalí a svá rizika. Možná že v 18letech to organismus snáší ještě poměrně dobře, ale my starší už přece jen máme ta tělíčka kapku opotřebovaná a testosteron na něm zanechal své stopy.

A ještě něco málo k lékařům. Určitá osoba (ale může jich být více) si tady pořád stěžuje na doktory, na jejich neschopnost, nezájem, apod. Tak nevím jestli jen já mám to štěstí, ale až do dnešního dne byl přístup všech mých lékařů naprosto skvělý a já si nemohu stěžovat (až na endokrinologa, ten chvilku brblal, že se do toho pouštím v mém věku). Dokonce se svou praktickou lékařkou i její sestřičkou vycházím lépe než v minulosti coby mužský pacient a to samé platí i o interně. Když jsem šla za doktorkou na gyndu ať mi zvýší dávky, udělala to s úsměvem a popřála mi úspěšný průběh léčby. Kdykoliv jsem cokoli potřebovala, nikdo nedělal problémy a vždy mi vyhověli.
No, není to také tím jak se chováme, jak působíme na své okolí, co z nás vyzařuje, zdali jsme usměvavé a milé???

Ještě před pár lety jsem na tom zdravotně nebyla zrovinka nejlépe a také jsem si uvědomovala, že pokud si nedám to zdravíčko a s tím související psychiku dohromady, tak asi na nějakou tranzici a SRS mohu hned zapomenout. Musela jsem hodně věcí změnit a udělat určité kroky a určitá nelehká rozhodnutí. Některá se bohužel dotkla i mých nejbližších, ale bohužel jsem neměla moc na výběr. Některé z nás, hlavně ty starší, asi dobře ví co mám na mysli. Ale týká se to někdy i těch mladších, např. Lucy je na tom fyzicky pravděpodobně dobře, není zatížena minulostí, ale psychicky na tom není nejlépe a to jí nedovolí jít dál…

Takže jak na tom vlastně dnes jsem a jak se cítím?

Za poslední rok a půl je vidět neskutečný posun ve vnímání sebe sama a přístupu k naší problematice. Už jsem se dávno vyrovnala s tím kdo jsem a vůbec se necítím nějak méněcenná. Spíše naopak…užívám si to. Neutrální jméno, které jsem si vybrala, už vnímám jako vlastní a jediné, na to staré pomalu zapomínám. Používání ženského rodu už je samozřejmostí, stejně jako směr dámské záchodky.
Vzhledem k mé postavě a věku jsou v oblékání určité limity, ale já se cítím trochu (někdy hodně) jako puberťačka, takže se stejně snažím oblékat jako 30letá šikovná holka. Zrovna dnes, protože svítilo sluníčko, jsem toho využila a vyrazila v sukni a vzorovaných punčocháčích do nákupního centra. Byla jsem široko daleko jediná holka co měla sukni. To jsem si tak v duchu s úsměvem říkala, že nebýt nás TS holek, ani by se muži neměli na co koukat.

Já byla spokojená a šťastná už dříve, tedy hlavně od mého coming outu, ale od loňského léta se můj život ještě změnil k lepšímu a je neskutečně krásný. Zamilovala jsem se do mé přítelkyně Věrky a je nám spolu velice hezky. Bohužel prozatím nežijeme v jednom bytečku, ale trávíme spolu všechny víkendy a další volné dny. Andrejka má Anežku, Nikita má Lacíka a já mám Věrušku. Všechny si určitě uvědomujeme, jak moc to pro nás a naši duševní pohodu znamená. Je krásné mít někoho kdo nám je na naší cestě oporou a na koho se můžeme za všech okolností spolehnout.

A tělesné změny? Jasně že zmíním v prvé řadě prsa. Nosím podprdy 80B a pokud by mi holky ještě trochu povyrostly, tak bych o augmentaci ani neuvažovala. Mám pocit, že se mi trochu zlepšila pleť a malinko omezil růst chloupků, které jsou jemnější. Začala jsem být trochu zimomřivá a několikrát jsem se venku nebo i v postýlce třásla zimou a nešlo to zastavit. A v neposlední řadě jsem si všimla, že mi atrofují pohlavní orgány…opravdu se penis i varlata tak o 1/3 zmenšily.

No a co bych ještě tak dodala…

Jsem si vědoma, že zdraví je moc důležité, proto se, až na drobné výjimky snažím zdravě jíst, aby se mi nezanášelo tělíčko nějakým svinstvem, abych nepřetěžovala játra a cévy byly dostatečně průchozí. Popíjím hlavně bylinkové čajíčky nebo čistou vodu a občas si udělám malou čistící kůru.
Tak to by asi bylo vše. Určitě jsem na něco zapomněla, já se znám, někdy bývám trochu roztržitá a hlava děravá, ale nic se neděje, prásknu to na sebe příště.

Niki

P.S - Věrka čte nejen můj blog, ale i blogy vás ostatních, včetně komentářů. Zajímá ji vše co se kolem nás děje, chce co nejvíce pochopit jaké jsme, jak se cítíme, na co myslíme a co prožíváme. A také asi hlídá, abych se do některé z vás nezabouchla….! Pssst! A protože to Věruška bude určitě za chvíli číst, tak ji musím napsat toto - koťátko, jsi ode mě 10km daleko a já tě nemohu držet za tlapku, ale myslím na tebe a mám tě moc ráda…tvá Niki.


Jak odháním testosteron...

14. února 2017 v 8:10 Články o životě a jak to vidím já

V pátek jsem poprosila svou doktorku, zda mě může poslat na vyšetření krve, abych se konečně dozvěděla jaké mám hladiny hormonů. Hlavně jsem zvědavá na testosteron, doufám že ta potvůrka bude na minimálních hodnotách a nebude zavázet a škodit vítaným ženským hormonům. Vzhledem k tomu, že své tělo za ty roky už znám poměrně dobře, tak o jistém vlivu tabletek Androcuru a Estrimaxu (či Estrofemu) nemám nejmenších pochyb...ale stejně jsem zvědavá na výsledky.

Na fotu vidíme zvýšenou hladinu testosteronu u psa Bobíka - ukousnuté prsty už nejsou vidět.


Androcur polykám a estrimax cucám, tedy vlastně vsunu pod jazyk a nechám volně rozpouštět, trvá to asi 30 minut. A protože mě ten sublinguální způsob zaujal a chtěla jsem zjistit, zdali to má nějaké opodstatnění, tak jsem se rozhodla něco blíže zjistit. U Terezky na blogu jsem již dříve objevila nějaké grafy (publikováno 24.dubna 2014), ale chtěla jsem znát i názory jiných povolaných osob. Mám 3 kamarádky co pracují v lékárně a kamarád Péťa má v rodině dva PhMr. (magistry farmacie), takže jsme se ptali postupně všech, ale bohužel nikdo z nich nedovedl říci, zda by mohlo být vstřebávání účinné látky lepší a odůvodnit to. To mě trochu zklamalo. Ať tak či onak, myslím si, že horší než polykání to nebude…a jak již jsem říkala, na mém tělíčku jsou změny pozorovatelné.

Tak si říkám, některé osoby radí zvýšit dávky….takže pokud bych brala místo 4mg denně toho estradiolu třeba 20-30 mg, tak buď bych byla zanedlouho náramná kočka s velkýma kozičkama a krásným zadečkem nebo bych už také mohla odpočívat na místním hřbitově!?? Jak zjistit co je pro které tělo optimální dávka a co je již hraniční či letální dávka???

Ale tento článek se bude věnovat i jinému tématu.

V pátek (10 února) jsem měla možnost osobně poznat dívku, která psala své komentáře na blogu Vlaďky anonymně pod jmény "co ten obličej" a "jábychtakrádařeklakdojsem". Vše začalo tak, že jsem ve svém komentáři č.129 dala najevo svou nelibost ohledně anonymity některých účastníků diskuze a používání různých slovních spojení místo jména. A jelikož jedna z diskutujících byla z Ostravy, navrhla jsem osobní setkání, abych se přesvědčila kdo se za těmi komentáři skrývá. Nečekala jsem kladnou reakci, takže jsem byla i trochu překvapena, když se schůzkou ona osůbka souhlasila.

Vzhledem k tomu, že tato dívka má své osobní důvody pro svou anonymitu, které já respektuji, tak bych použila pseudonym Veronika.

Veronika měla ze začátku obavy, abych nebyla nějak agresivní či ji nějak verbálně nenapadala, ale za chvíli se uklidnila a jak jsme procházely centrem Ostravy, bylo již vše celkem v pohodě. Když jsme spolu pak seděly v kavárně, už jsme byly obě uvolněnější a mohly v klidu klábosit o životě, trans problematice a dalších tématech. Většinu času mluvila Veronika, já hlavně pozorně naslouchala a občas něco okomentovala či řekla svůj názor. Dozvěděla jsem se, že Veronika má 23 let, neměla lehké dětství, prošla si těžkým obdobím, ale zvládla to, ze všeho se dostala a dnes je se svým životem spokojena. Také jsem se dozvěděla, že četla Bibli, knihy od Václava Havla, zajímá se o politiku, věnuje se umělecké tvorbě, hraje na kytaru a je dárkyní krve. Opravdu nepatří do kategorie "blbá blondýna" a je také dostatečně inteligentní.

Veronika je velice hezké děvče a má jemný holčičí obličej. Má poruchu tvorby testosteronu, takže ten ji pravděpodobně moc neovlivnil a může to být jeden z důvodů, proč má tak jemné dívčí rysy. Když jsem, ještě před schůzkou, viděla její fotografie, myslela jsem si že si ze mě někdo střílí a poslal mi fotky 15leté studentky. Takže jeden anonym už pro mě není anonymní a vy můžete mít určitou představu z mých předchozích řádek.

Doposud jsem Veroniku chválila, ale nějaké výhrady bych přece jen měla… a ty se týkají její povahy (tak jak jsem měla možnost ji za tu omezenou dobu poznat) a pak také některých komentářů, které napsala.
Co se první výtky týče…neuškodilo by více vlídnosti, více vnitřního klidu a trochu zlepšit své chování. Možná za to může to nelehké období v jejím životě, možná něco jiného, ale snad se to časem zlepší.
A komentáře? Tam by to opravdu chtělo více taktu, citlivějšího přístupu a své názory formulovat méně útočně. Názor lze říci s nádechem agresivity nebo také umírněně, aby se předešlo zbytečným konfliktním situacím.

Mnohé jsem pochopila až poté, když jsem zjistila, že před nějakou dobou došlo k určitému názorovému střetu týkajícího se islámu, výkladu Koránu, apod., mezi Veronikou a Vlaďkou. Možná došlo k nějakému nepochopení podstaty komentáře či špatnému vyložení textu, to již nemohu bohužel posoudit, protože původní blog, kde začala konfrontace názorů, již neexistuje. Nicméně soudím, že Vlaďka jen projevila obavy z islámského terorismu, tedy hlavně obavy z fanatiků co mají na těle výbušninu a neváhají zabít kohokoli včetně dětí! Nakonec stovky mrtvých v různých státech Evropy naznačují, že nejde jen o pouliční kriminalitu. Toto téma nechci dále rozvádět, to by bylo na celou knihu.

No a jak vidno, spor neutichl, neodvanul ho vítr a tiše se přenesl do komentářů pod posledním článkem Vlaďky (obličej, který bude budit pozornost… apod.) a nakonec i na můj blog, kde byla Vlaďka dokonce obviněna z rasistických řečiček. Nevím, nevím, obvinit někoho z rasismu není jen tak, ale jak již jsem řekla, komentáře jsem neviděla, jsou smazány. Přesto věřím Vlaďce a jejímu vysvětlení situace.

Už je to tak, občas narazíme na značné názorové rozdíly, za které do jisté míry mohou ty rozdíly generační. O tom, a nejenom o tom, chci napsat ve svém příštím článku.

Přeji všem krásného Valentýna !!!


Niki

Trollové na blogu

6. února 2017 v 9:57 Články o životě a jak to vidím já


Někdo by si mohl myslet, že to je roztomilé zvířátko, jiní si myslí, že to jsou velké potvory s ohavným čumákem a velkými zuby, co si rády pochutnají na lidech.

Internetoví trollové jsou ale trochu jiní. Na lidech si však smlsnou rádi. Nejsou roztomilí, ani to pravděpodobně nejsou velké potvory, jsou to jen anonymní tvorové neznámého původu, sedící doma u počítače a číhající na správný okamžik, aby někde a někomu zasadili nečekaný úder, popíchli ho nebo mu chrstli jed do obličeje. Každé téma je pro ně dobré, všechno se hodí, vše se dá použít a využít proti konkrétnímu nepříteli v podobě pohodového blogera či blogerky.

Trollové tráví snad veškerý svůj čas u monitoru a píšou různé bláboly a urážlivé komentáře pod jakýkoli článek, který jim padne do oka. Trollové mají kolem sebe dostatek potravin a nápojů, aby, nedej bože, nemuseli nadlouho opustit své teplé místečko, to by jim také mohlo něco uniknout, pozdě by reagovali nebo by mohly být komentáře uzavřeny. Pravděpodobně nejsou moc čistotní (stačí jedna sprcha týdně, proč ztrácet čas s takovou zbytečností), nemají žádné koníčky a zájmy (přece jen šílenec si bude chodit fotografovat krajinu, hrát tenis, věnovat se módě nebo zajde na kafe s přáteli) a mimo domov chodí jen sporadicky (asi i troll se musí občas věnovat nenáviděným činnostem jako nakupování, vybírání peněz na poště, apod.).

Mají rádi nemoderované komentáře a jsou nadšeni pokud jim někdo oponuje, i když používá rozumné argumenty. To se pak cítí jako ryba ve vodě a jsou k nezastavení. S gramatikou a slohovou úpravou si moc hlavu nelámou - přece tím nebudou ztrácet svůj drahocenný čas. Jsou schopni pod jeden článek napsat i přes 300 komentářů, v tomto směru líní opravdu nejsou.

A jak se o trollech zmiňuje Wikipedie?

Troll je v internetovém slangu obvykle anonymní účastník online diskusních fór, chatů či blogů, který zasílá záměrně provokativní, urážlivé nebo irelevantní (off-topic) příspěvky k citlivým tématům, jejichž hlavním smyslem je vyprovokovat ostatní uživatele k emotivní odezvě nebo jinak narušit normální, věcnou diskusi.
Nejlepší je trolly ignorovat. Bez odezvy nebudou mít důvod ve své činnosti pokračovat.

Já jsem byla dokonce jedním trollem hodnocena jako největší TS fanatička, způsobující deprese dalším a dalším. To se mi líbilo, od srdce jsem se zasmála a byla snad i polichocena. Konečně nějaké prvenství, když jinde jsem pohořela. Asi nejsem holka co je nejvíce ubrečená, nepodařilo se mi objevit na těle nejvíce klíšťat, nejsem nejhezčí, nejmladší ani nejchytřejší….ale jsem spokojená, veselá a šťastná, protože mám svůj život, který je nádherný.
A trolle, na rozdíl od tebe se dovedu radovat a usmívat se na svět okolo mě. A na rozdíl od tebe nejsem zatrpklá, mám dobré srdíčko a neužírám se nenávisti k ostatním lidem. Všem přeji jen to nejlepší a hodně štěstí, ráda se směji a nevadí mi když pláču štěstím, ale to ty, milý trolle, určitě nepochopíš.


Nechci tvrdit, že žádný troll nemůže mít nikdy v ničem pravdu, ale chtělo by to aby své názory prezentoval srozumitelně, uváděl rozumné argumenty, neschovával se pod pláštíkem anonymity a nenapadal ostatní účastníky diskuzí…to přinejmenším. O to ale trollům zjevně nejde. Co se dá dělat.

Niki

Léto, kde jsi? Nemohu se tě dočkat.

2. února 2017 v 15:01 Články o životě a jak to vidím já

Proč se těším na léto, teploučko a sluníčko?

Každé roční období má určitě své kouzlo, o tom nepochybuji, ale já mám nejraději léto. I na jaře už to občas bývá celkem v pohodě, je delší den, příroda se začíná pomaličku probouzet a sluníčko o sobě dává také vědět. Ale léto je léto. Nemusíme mít na sobě tolik vrstev oblečení jako v zimě. Stačí nám sukně, lodičky, halenka nebo nějaké triko a můžeme vyrazit kamkoli se nám zlíbí. Třeba i k moři. No jasně, tam bychom asi potřebovaly pár věcí a důležitých nezbytností navíc, ale stálo by to za to.


Dříve jsem si myslela, že léto a teploučko musí mít rádi všichni, ale zjistila jsem že to není pravda. Jsou i tací co milují jen zimu a léto berou jako nutné zlo, které se musí přetrpět. Mám kamaráda Péťu, který je toho důkazem. Libuje si když je -10ºC a on může přespat ve stanu na horách. Doma v ložnici v zimě netopí a mívá stále otevřené okno. To ze mě už by byla ledová kostka. A vrchol byl, když jsem se dozvěděla, že se s manželkou vrátili v červnu z dovolené v Chorvatsku o týden dříve. Měli zaplacený pobyt na 2 týdny, ale po týdnu jeli zpět, protože Péťa říkal, že takové horko se nedá vydržet a pojede do Alp.

Ale pozor! Ač tady letní období tak chválím, přece jen má svá slabá místa. A to jsou hlavně ty malé obtěžující potvory, které já tak nesnáším. Mouchy, ovádi, vosy, komáři, klíšťata, mravenci a jim podobná havěť. Sotva si lehnu a chci se opalovat, tak se objeví ovád nebo rozzlobená agresivní vosa a je po náladě. Místo abych získala trochu vitamínu D a měla tělíčko jako Halle Berry, tak budu máchat tlapkami a odhánět ty dotěrné potvory. A pokud se jdu projít do lesa, stejně mám smůlu. Kdyby bylo v lese jedno jediné klíště, je skoro jisté že na mě v nestřeženém okamžiku odněkud skočí, přisaje se a bude si pochutnávat na mé krvi.


Tak a konečně se dostanu k tomu hlavnímu, proč se také na to léto tak těším. Protože potřebuji provětrat své hadýrky, oblečení, garderobu…je jedno jak tomu říkáme. Moc se na to těším. Mám ve skříni a komodách pár hezkých kousků v kterých jsem ještě venku nebyla a už se nemohu dočkat až v nich budu ťapkat po městě. Občas, jak mám tu správnou náladu, otevřu skříň i komody, vyndám nějaké ty hadříky a zkouším si je doma…jen tak, pro potěšení.

Vzpomínám, že před dvěma roky jsem měla převážně mužské oblečení. Dvoje džíny, pár triček, mikin a svetrů…. teď není po mužském oblečení ani památky, jen dámské hadříky a prádélko. Ne dvoje džíny jako kdysi, ale už 12 kousků, legíny, sukně, bundičky, halenky, roláky, šaty a spousta dalších drobností co my holky potřebujeme. Byly chvíle, kdy jsem tomu ještě nemohla uvěřit, nemohla jsem uvěřit že to není sen, ale skutečnost. Tak jsem tam jen tak stála, dívala se, vnímala všechny ty změny a měla slzy na krajíčku. Krásné chvíle, na to se nedá zapomenout. Snad jste zažily někdy něco podobného.

Niki