Jak kluk potkal holku - o filmu a emocích

20. února 2017 v 7:09 |  Články o životě a jak to vidím já

Dnešní článek bude krátký, ale zase více emotivní. Možná až moc.

Hm, někdy si říkám, že ta první věta je asi nejtěžší, pak už to jde nějak samo. Než začnu psát, tak pár minut koukám na tu bílou plochu kde ještě není ani písmenko, poslouchám nějakou uklidňující hudbu a hlavou se mi honí velké množství myšlenek. A také se mi vybavují střípky mého života, častěji ty veselé, někdy ale i ty smutné. Mám o čem přemýšlet, mám na co vzpomínat….prožila jsem toho opravdu hodně, proto mám hlavičku tak přeplněnou vzpomínkami.

Jsem si vědoma, že některé mé články byly, jsou a budou hodně otevřené, je v nich kus mého života (vlastně skoro celý), jsou tam mé myšlenky, mé pocity a také mé odkryté nitro. Ano, uvědomuji si, že jsem tak více zranitelná, ale stojí mi to za to. Cítím se tak mnohem lépe a určitým způsobem mě to osvobozuje.
Dříve jsem taková nebývala a na určitou část svého života jsem chtěla zapomenout a zatlačit ji až na samé dno mých vzpomínek. Když jsem byla asi před rokem a půl u své psycholožky a měla jsem mluvit o svém dětství, dospívání a prvních sexuálních zkušenostech, tak mě to velice zasáhlo, celý zbytek dne jsem měla nepříjemnou depku a snad jsem ani nevěděla jak se jmenuji. Už jsem nechtěla něco podobného znovu zažít, bylo to opravdu skličující. Pak, nevím přesně kdy, se to prostě stalo. Najednou jsem začala být mnohem otevřenější, došlo mi, že všechno to nepříjemné a bolestivé nemohu držet v sobě, ale musí to jít ven, musím o tom mluvit. Problémů se nezbavím tak, že je nebudu řešit a budu je odsouvat do pozadí.



Nikita na svém blogu doporučovala film "Jak kluk poznal holku" a napsala k tomu toto: Ten film mě hodně zajímal. Musím říct, opravdu pěkné zpracování tak citlivého tématu a to ze života transgender dívky. Stojí za shlédnutí a možná, pokud máte lidi kolem sebe, kteří nechápou vaše jednání a kroky, tak z toho filmu to určitě pochopí.

Na ten film jsme se s Věrkou hodně těšily a v sobotu večer jsme si ho pustily. Zalezly jsme si do postýlky a já měla nablízku dostatek papírových kapesníčků, protože jsem si byla téměř jistá, že budu bulit. To jsem celá já. U filmu jsem opravdu brečela, což jsem předpokládala, ale když film skončil, odehrálo se něco co dost vyděsilo nejen mě samotnou, ale hlavně Věrku. Je obtížné popsat co se stalo, já najednou začala vzlykat, sténat a intenzivně brečet…nemohla jsem se několik minut vůbec utišit. Věrka mě držela za tlapku a podávala mi kapesníčky. Naprosto nečekaný výbuch emocí. Asi po 10 minutách jsem se už trochu uklidnila a mohly jsme společně o tom, co nás tak obě zaskočilo, mluvit. Já již věděla proč mě to tak zasáhlo a Věrka to také tušila, dobře mě zná a je to chytrá holka. Nejen, že jsem byla naměkko z filmu, který byl o jedné z nás (hlavní postava byla skutečná trans holka), ale hlavně šlo o to, že jsem si uvědomila o co vše jsem přišla a najednou se uvolnily všechny ty emoce co jsem v sobě měla a přišlo mi to strašlivě líto. Život mi proklouzl mezi prsty a já už s tím nic neudělám. Bolí to. Opravdu je ta bolest u srdíčka hmatatelná.

Osůbky, které mě dlouho znají, by řekly, "tvůj život byl pěkný a pestrý, dost sis užila, na co si ty můžeš vůbec stěžovat?" V něčem mají pravdu, to ano, ale oni to nikdy nemohou pochopit…to nebyl TEN život, který jsem si tak moc přála, to nebyl TEN život o kterém jsem snila, když jsem jako malá plakala v posteli po výprasku od otce. Říkala jsem, že jsem jiná, ale nikdo mě neposlouchal. Však mi to z tebe vytlučeme. Vzít si kluka z kojeňáku a pak všem přiznat, že je úchylný a dát ho do psychiatrické léčebny? Ta ostuda! To nemůžeme připustit. Tečka. TEN život zmizel v temnotách vesmíru.

Co bych za to dala, kdybych mohla vrátit čas. Asi bych se upsala i samotnému Luciferovi. Bylo by krásné mít třeba 10 let a prožít vše znovu jako holka, se všemi těmi starostmi i radostmi co život přináší. Vím že se to nestane, byla by to ale krásná pohádka. Možná že Troška už má v hlavě nějaký scénář.

A jaká je realita? Dočkala jsem se pozdě, ale přece jen dočkala. Jsem vděčna i za to, také se mohlo stát, že bych již nikdy nepoznala jak může být život krásný, jaké to je když mohu být sama sebou, volně dýchat a usmívat se na svět kolem sebe. Cítím se tak volná a svobodná! Vážím si každičkého rána, každičkého dne, ať je deštivý, zamračený či slunečný. Jsem veselejší, citlivější, usměvavější a taky hrozně ukecaná. Já vím, že jsem to již několikrát psala, ale napíšu to klidně znovu. Jsem neskutečně šťastná a tento svůj nový život mám moc ráda…už se ho nikdy nevzdám!

Takže jestli jste ten film ještě neviděly, někdy na něj koukněte, snad se vám bude líbit. Pravděpodobně vás nezasáhne tak jako mě, ale i tak…….

Mějte se všechny krásně a užívejte si života, Niki

 


Komentáře

1 Bulaté kotě (jábychtakrádařeklakdojsem) Bulaté kotě (jábychtakrádařeklakdojsem) | Web | 20. února 2017 v 9:50 | Reagovat

Zkusím to pro teď bez sprostých slov a jetých metafor. Na některé věci je opravdu pozdě, což jsem si uvědomila i já. Včera jsem šla zapálit svíčku pro svého otce. Byly to čtyři roky co mi umřel, byla jsem ještě dítě - vlastně ještě dítě jsem. Byl tam se mnou člověk se kterým žiji (omluvte to chladné označení, ale mezi námi to není tak jasné jak se zdá a zdálo). A já mluvila k cedulce.

Můj otec mě nikdy nechápal a když se o to snažil tak se v tom pouze zamotal. To je pro člověka který strávil třetinu svého života ve vězení asi normální, dělalo mu problém více věcí, byl to hodný člověk, snažil se nás zaopatřit. Ale díky tomu jak vypadal se ho společnost stranila. Stejně byl dobrý člověk, nedal mi sice dobrého dětství, ale pokusil se o něj. A proč tohle vůbec píšu ? Protože on neměl možnost také dlouhá léta ukázat co v něm je, ale stejně to nakonec udělal. Věk není podstatný. Vážně není

2 Miriam Miriam | 20. února 2017 v 10:07 | Reagovat

Niki, každá z nás má asi občas tyhle chvíle, kdy nás štve, že jsme nemohly být samy sebou... a taky si kolikrát říkám, že si vlastně nemám na co stěžovat... žiju život, který by si se mnou spousta lidí v téhle zemi vyměnila... blbý je, že (však víte co...)

Tobě přeju, ať Tě bude čekat ještě mnoho šťastných let!

Kotě: Tobě přeju samozřejmě také mnoho šťastných let!

3 Miriam Miriam | 20. února 2017 v 10:08 | Reagovat

A ještě bych zapomněla... čí je ten zabiják a kdo tam s ním je? (Jestli to není blbá otázka...)

4 Niki Niki | 20. února 2017 v 10:19 | Reagovat

[1]:  Z tvého textu cítím podporu a za ni ti moc děkuji. :-)

Ani jedna z nás neměla v dospívání na růžích ustláno, ale to již nezměníme. Můžeme však měnit své současné životy (a také je měníme) takovým způsobem, abychom byly spokojené a co nejlépe využily čas, který nám zbývá. Tobě Nikolko toho času zbývá podstatně více, ale přeji ti to a myslím, že si se svým životem nakonec poradíš jak nejlépe umíš.

A za sebe mohu říci - já ani na minutu nezalitovala, že jsem se do "toho" pustila.

5 Niki Niki | 20. února 2017 v 10:29 | Reagovat

[2]: Taky si myslím, že každou z nás to občas potká - tedy určitě ty z nás co již nejsou nejmladší. Ale nějak to snad zvládáme. Některá to má třeba v jistém ohledu komplikovanější (víme co), ale my ostatní ji držíme pěstičky....

[3]: Zabiják Bobík je od mé kamarádky, kterou jsem poznala asi před 12 lety. Tehdy jsem začínala více fotit, tak občas něco "prsknu" do článku, pa

6 Niki Niki | 20. února 2017 v 10:45 | Reagovat

[3]:   Miri, ještě jsem zapomněla velice důležitou informaci.
Bobík na obrázku neskončil (pravděpodobně) v troubě žádné asijské restaurace a v TV reklamě "tady máte Bóbika" zřejmě obětovali jiného pejska...

7 Niki Niki | 20. února 2017 v 12:13 | Reagovat

[2]:  Já jsem trubka, spěchám a zapomněla jsem ti poděkovat za tvé přání.

[3]:  A ta holčina na obrázku je ta kamarádka, bydlela nedaleko ode mě, ale již jsem ji dlouho neviděla.

8 Miriam Miriam | 20. února 2017 v 12:46 | Reagovat

[7]: Není zač :-)

9 Vlaďka Vlaďka | 20. února 2017 v 14:47 | Reagovat

Niki, já si budu do konce života vyčítat, že jsem svůj problém nikdy neřekla mamince. Jsem naprosto přesvědčená, že by to vzala dobře. Je plno věcí, co mi uteklo, hlavně s maminkou, nebudu to pitvat, nebo budu brečet taky. :-(

Je dobře, že si vážíš každičkého dne, vychutnávej si všechno, co jde, ztracený čas už nám nikdo nevrátí, ale pořád jsou tu další nové věci, které přicházejí. ;-)

10 Niki Niki | 20. února 2017 v 15:20 | Reagovat

[9]:   Vladi, děkuji. :-)
My normálně slzičky nevadí a nestydím se za ně, ale to v sobotu byl výbuch emocí.

Já jsem skoro přesvědčena, že my všechny, kterým už není 20 či 25, si to užíváme a těšíme se na dny příští a na nové události. :-)  třeba na konec března :-)

11 Miriam Miriam | 20. února 2017 v 15:28 | Reagovat

[10]:  Na konci března budu ve FM... možná bychom se mohly sejít... aby těch dobrých událostí nebylo málo... ;-)

12 Bulaté kotě (jábychtakrádařeklakdojsem) Bulaté kotě (jábychtakrádařeklakdojsem) | Web | 20. února 2017 v 15:33 | Reagovat

[11]: Tak to máš rande se mnou kurva ! :D Ale jo klidně ať jde s námi Nikola, bude to takové více zvrácené :)

13 Miriam Miriam | 20. února 2017 v 15:37 | Reagovat

[12]: Na konci března toho plánuju víc... :-)

14 Niki Niki | 20. února 2017 v 15:51 | Reagovat

[11]:   Miri, to bych byla velice ráda. Záleží na tobě a na kotěti, jestli se sejdeme společně nebo zvlášť. :-)

Na konci března má také Vlaďka tu augmentaci, tak ji chci navštívit v nemocnici nebo se třeba sejdeme v kavárně. :-)

15 Vlaďka Vlaďka | 20. února 2017 v 16:10 | Reagovat

[10]: Budu se moc těšit. ;-)

16 TS Ženská. TS Ženská. | 20. února 2017 v 21:28 | Reagovat

[9]: vidíš tak to máme stejně. já si až zpětně uvědomuju, že mí mamka roky naznačovala že by jí to nevadilo, že to bere.
na druhou stranu stejně jsme fungovaly jako kámošky. říkala ad si kupuju barevnější oblečení atd. už bulím. něco vrátit fakt nejde.

ale táta by to asi nerozchodil. :-(

17 Vlaďka Vlaďka | 20. února 2017 v 21:37 | Reagovat

[16]: Jj stejné u mě. Otec by to  nevzal.

18 Niki Niki | 21. února 2017 v 5:09 | Reagovat

[16]:  [17]:

Maminky mívají více citu, pochopení a lásky než tátové. A své děti se snaží chránit a milovat je, ať se stane cokoli.

19 Bulaté kotě (jábychtakrádařeklakdojsem) Bulaté kotě (jábychtakrádařeklakdojsem) | 21. února 2017 v 9:10 | Reagovat

[18]: Kéž by tomu tak bylo v mém případě, u nás to byl táta, ale ten byl vážně nemocný. Matka byla sociální příživa jež se denně nezmohla na nic jiného než kouření cigaret. Nebylo příliš těžké k tomuto člověku přestat vhlížet jako k rodiči takže odchod mi nepřinesl příliš bolesti .

A Niki, ráda Vás opětovně uvidím, již jsem dohodnutá s Miriam právě při její návštěvě Frýdku. Klidně bych to skloubila i s Vámi, vy už jste si na můj projev zvykla a Miriam už má z něho vysoké učení. :-D

20 Niki Niki | 21. února 2017 v 9:34 | Reagovat

[19]:  Já jsem měla napsat za to první slovo "maminky", slůvko většinou, protože vždy jsou výjimky a opravdu může být táta daleko lepší v péči a přístupu k dítěti celkově, nežli máma.

Já kdybych žila jen s mamkou, možná by se můj život odvíjel jinak a byla bych šťastnější, ale to už bohužel nikdy nezjistím.

Také tě Nikolko ráda opět uvidím, to první setkání bývá někdy trochu rozpačité, to další už bude v pohodě. Bude lepší zábava. Já tě beru takovou jaká jsi, nemám s tím problém... a ty zase mě. :-)

Také se těším na Miri. Když to všechno vyjde, může být březen prima měsíc....uff, opomenula jsem své březnové kolonoskopické a gastroskopické vyšetření v jeden den !!! O_O

21 Vlaďka Vlaďka | 21. února 2017 v 13:48 | Reagovat

[20]: Kdy to máš? Budu na Tebe myslet.

22 Niki Niki | 21. února 2017 v 14:14 | Reagovat

[21]:  No to budeš Vladi sluníčko. :-)

Já to měla mít původně už teď v únoru, ale vzhledem k nabitému programu jsem si to nechala přehodit na 14 března. S doktorkou jsme se domluvily, že to uděláme jedním vrzem, takže jak jsem před nedávnem o tom žertovala, že by se ty dvě hadice mohly někde v těle  potkat... není k tomu daleko. O_O

23 Miriam Miriam | 21. února 2017 v 17:38 | Reagovat

[22]: Uaaaa!!!! Jeden den? Budu na Tebe myslet a pošlu Ti část své energie... Hlavně, ať Ti to dobře dopadne!

24 Niki Niki | 21. února 2017 v 20:18 | Reagovat

[23]:  Ano Miri, už je to tak. Sotva mi to vytáhnou ze zadečku, strčí mi to do krku - naštěstí jinou hadici! O_O
Tvá energie se bude hodit, až to budu mít za sebou, tak ti ji poctivě vrátím. Díky. :-)

25 TS Ženská. TS Ženská. | 21. února 2017 v 20:53 | Reagovat

[24]: hele, hlavní je aby jsi byla ten den první, představ si že jsi třeba už ten den pátá, blééé :-D

ty budeš mít vlastně takový sendviche :D

26 Niki Niki | 21. února 2017 v 22:43 | Reagovat

[25]:  Luci, použiju lokty a budu se drát tvrdě na přední pozici. Už to chci mít za sebou. :-(

27 Míša Míša | 22. února 2017 v 11:56 | Reagovat

Niki určitě na tebe budu také myslet abych podpořila tu předávanou energii. ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama