USA - let na Floridu

20. března 2017 v 11:53 |  Články o životě a jak to vidím já

V nějakém komentáři některá z nás napsala, že pokud se článek netýká HRT, SRS a jiné výbušné trans-tématiky, tak je to v pohodě a je klid, ale jakmile se jedná o výše zmíněná témata, je oheň na střeše. A je to pravda, tato témata rozdmýchávají vášně a emoce, na tomto poli nikdy nebude úplný klid zbraní. Takže je dobré psát občas i články neutrální, ze života a na chvíli zapomenout na vše kolem té naší TS problematiky…i když víme, že pro nás je důležitá.

Tak v neděli jsme chtěly s Věrkou strávit celý den v postýlce, myslely jsme že bude pršet, ale ráno svítilo sluníčko, tak jsme pozměnily plány a vyrazily do nákupního centra prošmejdit pár obchůdků, něco koupit a udělat si radost. Ale po obědě se již počasí pokazilo, takže jsme přece jen v té postýlce skončily a odpočívaly, koukaly na filmy a probíraly všechno možné. No a řeč se stočila i na naše zážitky z USA, protože v době kdy jsme se ještě neznaly, pobývala Věrka nějakou dobu u své sestry v L.A. na západním pobřeží a já zase byla postupně v některých státech na východním pobřeží. Říkala jsem, že o tom budu psát až zase zmoknu jako slepice, ale teď mám deštník neustále v kabelce a dešti se úspěšně vyhýbám…tak by to mohlo trvat dlouho. Navíc mě honí mlsná (jednou za čas mě ta potvůrka přepadne) a abych pořád nekroužila kolem dóziček kde má Věrka ukryté své sladkosti, tak se musím nějak zabavit. Takže se pouštím do psaní. Věrka mi ještě se smíchem řekla, abych nezapomněla napsat o tom co jsem tam vše natropila. Hlavně to, jak jsem se první den pobytu na Floridě vydala na výlet, málem si zlomila nohu a pak se ztratila.


Můj první cíl v USA byla tedy slunná Florida. Kamarád Péťa, který emigroval ještě před rokem 1989, mě pozval na 14 dní do Panama City. Tam sice s manželkou nebydlí, žijí nahoře na západním pobřeží u kanadských hranic, ale měli tam naplánovanou dovolenou a zaplacené ubytování, tak se to zrovna hodilo. Vízum jsem si naštěstí vyřídila rychle, koupila jsem si zpáteční letenku do New Yorku a pak, dle domluvy s Péťou, i jednosměrnou z New Yorku do Tampy na Floridě. Když se přiblížil den odletu, tak jsem jela v noci vlakem do Prahy a pak si to namířila na ruzyňské letiště, aby náhodou letadlo neodletělo beze mě. To by bylo mrzuté.
Evropu jsem už projezdila skoro celou, ale v USA jsem ještě nikdy nebyla a moc jsem se tam těšila. Ono je něco jiného dívat se na dokumenty v televizi nebo navštívit ta místa osobně.

Do New Yorku jsem neletěla přímo z Prahy, ale napřed do Milána a pak se společností Alitalia tím největším Boeingem 747 (10 sedadel v řadě - 4 tryskové motory). Samotný let (asi 8 hodin) proběhl bez zvláštních příhod či nějakých větších turbulencí, jídla a pití bylo dostatek, ale zmínila bych nádherný pohled když letadlo letí nad mraky a vše kolem je zalité sluncem. Moc pěkná podívaná.


Let nad mraky

No a pak byla fascinující závěrečná část letu, kdy již jsme byli nad New Yorkem, klesali a přistáli na letišti JFK…. to byl neopakovatelný zážitek. To jsem měla čumáček přilepený na okénku a nemohla jsem odtrhnout oči.


New York - pohled z letadla


New York - už z menší výšky

Když jsem přišla po odbavení do terminálu, tak jsem byla překvapena hlavně počtem černochů, tolik jsem jich viděla poprvé v životě. Odlet do Tampy byl až za tři hodiny, tak jsem se procházela letištními halami a zjišťovala jak to tam chodí. Na letišti JFK je asi 8 terminálů, 3 nebo 4 jsou vzájemně propojené, na ostatní jezdí kyvadlově malé autobusy. Všude spousta restaurací, bufetů a obchůdků se vším možným a velké množství lidí všech národností. Také jsem zjistila, že na určitých místech u WC byly sprchy. To jsem ocenila, ono někdy přijde vhod se po dlouhém letu osprchovat.


Tak už sedím v letadle společnosti Delta Airlines do Tampy. Letadlo je podstatně menší než ten obří Boeing, ale vzhledem k tomu kde se přistává, se není co divit. Poprvé jsem větším letadlem letěla na dovču na Mallorku, ale to už bylo před mnoha lety a bylo to něco jiného. Teď už se mi létání začíná líbit. Hlavně start a přistání, jednotvárný let 8-11km nad zemí je trochu nuda, zpestření je nějaké to jídlo a pití a pokud sedíme u okýnka, tak se můžeme bavit pozorováním motorů nebo křídel a modlit se ať nám neupadnou. Let do Tampy byl již relativně krátký vnitrostátní let (necelé 3 hodiny), takže se nepodávalo teplé jídlo, ale jen studená svačina a nealko. Ale i to se hodí. Další zážitek byl opět na konci letu. Jak jsme začali klesat, tak jsem nemohla pochopit, kde vlastně přistaneme. Jen oceán a nějaké ostrůvky, ono to z té výšky vypadá všechno tak mrňavé. Jasně že nakonec vše dopadlo dobře, ale taková malinká dušička ve mně přece jen byla.


Tampa - letiště


Tampa

Když už letadlo roluje po přistávací dráze nebo zastaví u terminálu, hned se lépe dýchá. V letištní hale na mě čekal Péťa, kterého jsem již nějaký ten rok neviděla, tak jsem se s ním musela pořádně přivítat. Když jsme pak vycházeli z haly ven a šli k autu, dost jsem byla překvapena místním klimatem - horko a vlhko. Nasedli jsme tedy do auta a jeli směr Panama City. Protože v Tampě jsme přistáli až k večeru, tak jsme pak jeli skoro celou noc a v ranních hodinách jsme dorazili na místo. Konečně! Už jsem se potřebovala osprchovat, lehnout si a prospat se. No jo, není nad pohodlnou postýlku.

Něco ze svých negativů a fotografií jsem si nechala naskenovat ve fotolabu, bude to až koncem měsíce, takže má fota ze států budou až v příštích článcích. Prozatím jsem pro ilustraci použila jiné dostupné fotografie, abyste si udělali obrázek.


Pokračování příště.
 


Komentáře

1 Vlaďka Vlaďka | 20. března 2017 v 15:07 | Reagovat

Niki, hezké fotky. Obdivuji Tvoji  schopnost takhle daleko jet sama, já bych to nedokázala. Já se kdysi pomalu ztrácela i v Praze. :-D

Je fajn, že jsi byla v tolika zemích, určitě máš spoustu pěkných zážitků. Já, bohužel,  paty z naší republiky nikdy nevystrčila, vždycky když byla možnost někam jet, nebylo s kým, nebo to nevyšlo časově. Můj sen je jedna jediná země a to Japonsko. Strašně moc se mi líbí asijská kultura (asiatky taky :D ). Je tu ale pár zádrhelů: Jednak už jsem zmínila, že není s kým, finančně to taky není zrovna nejlevnější no a nakonec to nejhorší - mám panický strach z letadel. :-(

2 Niki Niki | 21. března 2017 v 10:32 | Reagovat

[1]:  Vladi, tak ten strach z létání je opravdu zádrhel. Po zemi a pak lodí je to do Japonska podstatně delší.. :-)

Já jsem moc ráda, že jsem se dostala trochu do světa, jsou to nezapomenutelné zážitky. A tobě přeji, ať se ti ten sen vyplní, procestovat Japonsko musí být skvělý zážitek. :-)

3 Miriam Miriam | 22. března 2017 v 14:30 | Reagovat

Děkuju za přání na mém blogu... :-) Tobě také hodně štěstí! Ať už uděláš cokoliv...

4 Niki Niki | 23. března 2017 v 6:24 | Reagovat

[3]: Díky Miri :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama