Duben 2017

F-64 malé zamyšlení....a prší a prší

28. dubna 2017 v 9:24 Články o životě a jak to vidím já

Jen takové malé zamyšlení nad diagnózou F-64.0 - F-64.1 - atd.

Ještě než začnu psát něco ohledně těch diagnóz, tak jsem chtěla říci, že jsem asi před měsícem změnila dávkování hormonů.

Na začátku HRT jsem brala ráno 2mg Estrimaxu a 50mg Androcuru.
Asi po 5 měsících jsem brala 2mg Estrimaxu ráno, 2 mg večer a jen 25mg Androcuru.
No a teď beru ráno 4mg Estrofem a 12,5mg Androcuru

Toho Androcuru beru tak málo, protože když jsem brala 25mg (tedy polovinu předepsané dávky), tak jsem při krevních testech měla velice mrňavou hodnotu testosteronu. Já se domnívala, že už šlo i o přirozený úbytek testosteronu vzhledem k věku, tak jsem si pak dávku snížila až na čtvrtinu tabletky. Čím méně chemie do tělíčka, tím lépe, říkám si, a Androcur moc játrům neprospívá, ale na druho stranu něco malinko určitě potřebuju, protože mi tam dole ještě něco přebývá. Až mi to ufiknou, tak bych nejraději přestala brát Androcur úplně, ale chtělo by to pak jít občas na odběry krve a zjistit jaké jsou hladiny hormonů.

A pro ten Estrofem jen ráno, jsem se rozhodla na základě vlastní úvahy. Pokud budu věřit naměřeným hodnotám u dívek, tak nejvyšší hodnoty byly ráno, pak to klesalo a v průběhu dne se to již udržovalo na malých hodnotách, víceméně stejný průběh až do ranních hodin, kdy se opět hladiny zvýšily. Tak jsem si říkala že to vyzkouším, do tělíčka dostanu všechny hormony ráno a šmitec. No uvidím časem, jestli se něco nějak projeví, ale zdá se mi, že se mi o něco malinko zvětšily stehna. Jen takový dojem, nic víc. No jo, jenže já bych raději kdyby se mi zvětšily kozičky a zadeček…a ne jen stehna, tam o to moc nestojím. Ale, jak říkám, je to jen můj pocit, ještě měsíc počkám a uvidím.
Taky to může dopadnou tak, že se změním takhle.

Mimo ty prášky baštím jen nějaké fytoestrogeny…červený jetel, sojové výrobky, dělám si fenyklové čaje a přidávám do jídel relativně hodně kmínu. U toho kmínu jsem četla, že na myškách to mělo účinek na růst prsních žláz…nebo co to ty myšky mají, tak to zkouším na sobě. Já jsem velká myšička, tak by to mohlo mít vliv i na mě a třeba budu mít kozičky C. Jééé to bych byla nadšená! Stejně se nikdy nedozvím co funguje a co ne, co má nějaký vliv a co ne…to je spíše pro můj vlastní pocit, že podnikám nějaké kroky. Myslím si, že něco pravdy by také mohlo být na tom, že je to i v naši hlavě - tedy, zda se cítím být holka (či žena), jak vnímám sebe sama a také jak vnímám svá ňadra. Já si je každý den masíruju bodlákovým olejem, mluvím s nimi a představuji si, že budou větší. (Epigenetika). A to s nimi mluvím nejen česky, ale i čínsky, rusky, dánsky, španělsky, italsky a španělsky, aby byla jistota, že mi ty moje kozičky rozumí.
Pokud se tomu všemu někdo či některá bude smát a za břicho se popadat, nevadí…nemám to nikomu za zlé a chápu to. Pohledy mohou být různé a názorů tisíc.

To co jsem vše popsala je jen můj vlastní experiment a nikoho nenavádím k nějakému následování, či tak něco. Každá si hledáme ty vlastní cestičky. Co jedné vyhovuje, to druhé nemusí.



No a teď k těm diagnózám řady F-64, které by údajně měly skončit příští rok. Já to zatím beru jen jako teorii, protože tomu uvěřím, až to bude oficiální, tedy černé na bílém. Ale ani netvrdím, že tomu tak opravdu nebude, už se o tom nějakou dobu mluví a píše. No, uvidíme.

Jenže, čistě hypoteticky, pokud k tomu opravdu dojde, co pak bude dál s námi? Já bych si mohla říci že mě už se to netýká, ale to si určitě myslet nebudu, mám za to, že takové změny se mohou dotknout v konečmém důsledku nás všech. Pakliže už nebudeme osoby s diagnózou transsexualita (s poruchou pohlavní identity), kam nás šoupnou? Pod nějakou širší všeobjímající diagnózu s jiným názvem nebo nás vyšoupnou úplně a budeme běžní lidé, kteří se prostě jen nějakým způsobem liší od ostatních, tedy většinové společnosti. Budeme něco jako gayové nebo lesby? No páni, já bych si tedy řekla, že mezi někým kdo je gay a mnou je pořádný rozdíl. Gay potřebuje nějaké léky? Gay potřebuje operaci?
Že jsem trans holka, s tím už nic nenadělám, ale kdybych nebyla a byla bych místo toho gay, tak bych mohla skákat radostí. O tolik problémů méně, tolik ušetřených peněz…na veřejnosti svým způsobem žádné problémy, možná bych ani nepřišla o nikoho z mých přátel a všichni by to přijali lépe. To by bylo jiné kafe.

Abych to tedy uzavřela. Katastrofický scénář by byl (tedy ne pro ty co mají na kontě nějaký ten miliónek), pokud by se přestaly hradit operace z veřejného zdravotního pojištění a také léky bychom si hradily(i) sami. Chceš operaci? Zaplať si ji. No a na operaci by mohl kdokoli kdo má peníze, nebo by to zase někdo musel schvalovat? Otázek by mohlo být hodně…tak uvidíme jak to nakonec vše dopadne.

Mějte se všichni (i v tom deštivém počasí) moc hezky. Niki



Jak si nevjet do vlasů

27. dubna 2017 v 12:41 Články o životě a jak to vidím já

Jestli už konečně nezačne být teplo a nebude svítit sluníčko, tak se asi picnu…a pro jistotu dvakrát! Ta zima a to psí počasí se drží zuby nehty a já jsem zase musela vytáhnout zimní bundu. A vzhledem k tomu, že sněží, tak i mou oblíbenou kožešinovou čepici. To zase budu kočka.

No a jak jinak, to bych nebyla já, abych se ještě nevrátila k posledním dvěma článkům, protože vzhledem k určitým událostem cítím potřebu to celé více osvětlit a doplnit (a doufám, že naposled).

V minulém článku jsem smazala nějaké komentáře a uzavřela je, protože už tam padala nepěkná slova. Kdybych psala jen o počasí nebo o vyšívání, tak tam už by byla menší pravděpodobnost nějakých konfliktů a ostřejších výměn názorů…no jo, ale koho by to pořád bavilo. My trans holky chceme hlavně probírat naši problematiku a vše kolem toho. A tam se někdy bohužel nevyhneme kontroverzním tématům, kdy se na něčem neshodneme za žádnou cenu a budeme mít rozdílné názory i kdyby čert na koze jezdil.

Ale to už tak bývá…již jsem o tom psala, že každá jsme osobnost, v mnohém se lišíme (nejenom věkem), máme rozdílné povahy i odlišný pohled na to či ono. Prostě jsme jaké jsme a s tím už moc nenaděláme.
Šárka mi napsala v komentáři (který nebyl zveřejněn), že bych také mohla chodit v latexové kombinéze, lakovaných kozačkách na platformě a plynové masce…za co se stydět, a proč se bát a omezovat? Třeba bych pak mohla rajcovat psychopatické manažery. Šárko...mít takovou postavu a čumáček, tak proč ne?

No, ty jsi asi zakomplexovaná osoba a bůhví co ještě…a navíc anonymní ….proto se těm tvým nevhodným kecům mohu jen pousmát nebo tě politovat. Na tvém názoru mi určitě nezáleží!

Dále jsem dostala od jedné osoby odkaz na stránky s fotkou (kterou přikládám) a napsala k odkazu toto: "tahle taky chtěla rozkvést a taky rozkvetla."

Ano, to už není můj šálek kávy a takto bych se prezentovat nechtěla. Ale pokud se to té osobě líbí a je spokojená…proč ne? Je to její život a když se jí to líbí a je v pohodě, my jí snad do něho šťourat nebudeme. Třeba má lepší povahu a je chytřejší než většina z nás, co my víme? A co doktor Franz, kandidát na prezidenta….vzdělaný a pravděpodobně i pohodový a rozumný člověk. Kdybychom o něm vůbec nic nevěděly a potkaly ho na ulici…co bychom si asi o něm myslely??????

Ti, kteří čtou články na mém blogu již delší dobu, ví, jaká jsem, co cítím, co prožívám a jak se chovám, protože jsem to už několikrát zmiňovala. Také ví o tom, že jsem pořád v pubertě (tedy té současné, kterou prožívám tak asi rok a půl). Teď je to úplně něco jiného, naprosto nesrovnatelného s tím co jsem prožívala před 45lety jako kluk, ta současná je skvělá a omamná, a já nechci, aby skončila. Nesmírně si všechno užívám, miluji svůj život víc než dříve, jsem šťastná, spokojená a až na malé výjimky mám pořád skvělou náladu a usmívám se na svět a lidi kolem sebe. Jo…a někdy jsem hrozně ukecaná a někdy někomu skočím do řeči. Za to se omlouvám.
V minulé roce, jak jsem se ještě ke všemu zamilovala (poprvé jako žena), tak jsem prožívala tak nádherné období, že jsem tomu nechtěla ani uvěřit. Poprvé v životě jsem se často nacházela v tak euforických stavech, že se mi chtělo plakat radostí a zároveň se smát a tančit. Když poznáte, jak může být život neskutečně nádherný, tak se toho už nemůžete vzdát. Cesta zpět?? Naprosto nemožné! Pokud bych přišla o tento svůj nový život, tak bych se psychicky zhroutila a uvažovala o sebevraždě.

Mnohé si říkáte…to snad ani není možné, aby Niki byla ve svém věku tak v pohodě a tak šťastná. Ale zlatíčka…možná je to asi právě proto! Je tady celkem dost holek co mají kolem 50let, tak ty to asi chápou více. Pro vás mladší je to obtížnější pochopit, ale mně se v 58letech otevřel nový svět…začaly se plnit mé celoživotní představy, touhy a sny, a já v něco takového vlastně již ani nedoufala! Ten nově otevřený svět byl (a pořád je) mnohem krásnější a přívětivější. Najednou jsem se nemusela schovávat, přetvařovat a bát se, aby mě někdo neodhalil! Najednou jsem mohla dýchat volněji a srdíčko mi tlouklo radostněji - snad ty pocity znáte.
Já už přestala věřit že mě něco takového ještě někdy v tomto životě potká, ale nakonec jsem v sobě našla tu sílu a to odhodlání zajít za sexuologem a vše odstartovat. Nikdy jsem toho nezalitovala ani na vteřinu, bylo to jedno z mých nejlepších rozhodnutí v životě…škoda jen, že nepřišlo mnohem dříve.
Ano, opravdu se někdy oblékám (vzhledem ke svému věku) odvážněji (ale jsou na to nějaké předpisy nebo tabulky????)….ano, a opravdu někdy kapánek provokuju….ano, nevadí mi být středem pozornosti a vlastně se mi to i líbí. Jsem dostatečně sebevědomá, nestydím se za sebe a netrpím nějakými pocity méněcennosti, to ani náhodou. Naopak si myslím, že jsem na tom v mnoha ohledech lépe, než většina lidí, co potkávám.

Já bych tady použila dvě věty z komentáře od Zuzky, kterým vhodně doplnila text mého článku - "Jak začneme žít ten svůj nový život a začínáme pomalu v něm získávat jistotu, tak se s tím vyvíjí i ten přerod oblečení od unisex k tomu ženskému,. Prostě musíme najít opět tu jistotu".
A je to přesně tak. Vyvíjíme se, měníme se, učíme se, jsme postupně jistější a sebevědomější...víc si uvědomujeme sebe sama a tu holčičí duši v nás, kterou jsme tak dloho skrývaly a nenechaly žít.
Ano, před rokem a půl jsem i já byla jiná než dnes. Hodně, hodně jiná. Když to srovnám, až se nestačím divit.

No a vzhledem k tomu všemu co jsem vše napsala v předchozích řádcích, snad dovedete pochopit, proč si tak užívám ten můj nový život…protože prožívám nejlepší období svého života a nevím jak dlouho tady na tomto světě budu.

Pro vás mladší může být lehké mě soudit, ale vy nemůžete vědět jaké to je jít do tranzice v 58letech a s mým mužským tělem, které bylo tolik let pod působením testosteronu…a že ho bylo hodně! Nebo to snad víte, jaké to je?? Vy víte jak byste se chovaly a jak to vše prožívaly??

Je to můj život, ne váš, ne někoho jiného a já ho budu žít tak, jak já chci....tak, abych byla šťastná a spokojená. Já se jiným do jejich životů také neplantám a mohu mít u zádele názory většiny lidí i to, co si o mně myslí!

Ano, je i dost lidí u kterých mi jejich názory nejsou lhostejné, některé mám ráda, ale s těmi lidmi si v drtivé většině případů rozumím a pokud máme na něco jiný pohled, dovedeme si to říci slušně a zasmát se tomu.

Takže tak. Snad jsem to napsala dostatečně srozumitelně. Už jsem o něčem psala několikrát…že by ale dnes již naposledy?

Ta pa, zlatíčka... a nebuďme na sebe zlé.

Niki

Tranzice - startovní čára

25. dubna 2017 v 5:31 Články o životě a jak to vidím já

S přihlédnutím k obsahu minulého článku a některým komentářům, bych ráda o něčem napsala kapku obšírněji.

No jasně, sotva chci začít psát, tak mě začne pobolívat bříško. Já se na to vybodnu. To je trest za to, že jsem snědla všechny ty dobroty, co jsem měla připraveny pro Věrušku. Ta nemohla o víkendu přijít a já jsem nechtěla ty laskominy vyhazovat,
tak jsem se utrhla z řetězu (to já občas udělám) a snědla jsem tolik nezdravých věcí, až mi vylezly oči z důlku (asi 15cm), v bříšku se mi usadil vetřelec a něco mi tam bublá. Jen aby to nebyl nakonec nepříjemný průjem (hnačka).

Myslí si snad někdo, že všechny TS osoby (MtF i FtM) mají stejné podmínky když začínají s tranzicí? Doufám že ne, protože by to byl velký omyl. Snad se tedy všechny (všichni) shodneme, že stejné podmínky nemáme a když už se rozhodneme změnit svůj život a postavíme se na tu naši startovní čáru, jsme na tom každá(ý) jinak.

Některá má 18 či 20…někdo 30..někdo 40…někdo 50a více
Některá měří 166cm, má dívčí postavu, jemné ruce, husté vlasy a má nohu velikosti č.40
Některá měří 175cm, je střední postavy, ruce tak nějak neutrální, noha č.43, má pleš
Některá měří 190cm, má robustní mužskou postavu, chlapské ruce, noha č.45
No a kombinace toho všeho mohou být nekonečné, vždy se nějak lišíme.

A to jsem ani raději nezmiňovala finanční možnosti, ty hrají též určitou roli a další omezující faktory.

Takže pokud bych popsala dva extrémní případy - pro MtF

1 - 17let, 168cm, 51kg, noha č.41, dívčí postava, jemný obličej, štíhlé ruce, pěkné a husté vlásky, malé známky působení testosteronu

2 - Vladimir Kličko, 44let, 198cm, 110kg, noha č.45, evidentně mužská postava, ostře řezané rysy, ruce jako lopaty, velké známky dlouhodobě působícího testosteronu

No copak jsou na tom ty dvě osůbky stejně? Záměrně jsem zmínila boxera Klička, jako extrémní příklad celkem vyhovuje. No, a proč by nakonec nemohl Kličko oznámit světu, že je transgender osoba a cítí se být ženou? To by byl panečku poprask.
Takže vidíme, že pro někoho to může být snadné, úplná procházka růžovou zahradou a pro někoho zlý sen, hlava plná otázek i nejasných odpovědí, a noční můry kam se podíváš.

Tím jsem chtěla mimo jiné říci, že někdo za minimálního úsilí může vypadat velice dobře až excelentně a některé se můžeme i hodně snažit, ale výsledek nikdy nebude takový, jako bychom si přály.


A dostáváme se k odívání.

Já když jsem na začátku chodila ke své psycholožce, tak mi říkala, "Vy se Nikolo nechcete oblékat více žensky? Vám vyhovuje ten sportovní styl?" A já ji na to říkala: "Paní doktorko, ale vždyť já se oblékám jako většina žen." Ano, měla jsem pravdu, byla jsem oblečena jako většina žen (základ byly džíny), jenomže ony vždy vypadají jako ženy a i kdyby na sobě měly pytel a byly neupravené, tak budou vypadat jako ženy…sice možná škaredé, ale pořád ženy.
Já, bohužel, pokud budu chtít dát okolí najevo kdo jsem a kým se cítím být, tak se opravdu nemohu oblékat jako většina žen, protože pak jako žena (se svým ksichtíkem, postavou a tlapkama) rozhodně vypadat nebudu. Proto potřebuji mít na sobě oblečení, které je evidentně ženské, když se budu snažit o nějakou střízlivost, natož směrem k uni, tak na mě budou někteří týpci pokřikovat "buzerante". (Ano, asi před rokem se mi to dvakrát přihodilo). Tak to už by bylo potom lepší, aby pokřikovali "transko", to bude přesnější.
No, trošku to dramatizuju, ale nějak tak to opravdu je. Vypadat jako tato TS holka, dnes modelka, Andreja Pejic by bylo hezké, bohužel pro mnohé je to již nedosažitelné.

Lucka napsala v komentáři několik vět o tom, jak se vhodně oblékat a já ji dávám za pravdu. Vím, že to myslí dobře. Jenže to bohužel není tak jednoduché, neplatí to pro všechny, je to jen teorie a uvést ji do praxe může být pro někoho nadlidský úkol.

On je rozdíl obléci se trošku sexy žensky a při tom vkusně, a obléci se jako tranďák. Sice si nejsem úplně jistá co to znamená obléci se jako tranďák, jestli se to dá nějak definovat, ale jak bychom třeba Klička oblékly(i), aby vypadal sexy žensky a vkusně? Já vím, že jsem si vybrala tak trochu extrém, jenže mnohé z nás k němu nemají třeba daleko.

Někdy je méně více. Ano, také pravda, jenže někdy je méně bohužel opravdu méně a nic s tím neuděláme. Když se obléknu méně nápadněji, budu méně výrazná (šedá myš), budu mít méně vhodných doplňků, budu méně nalíčená, popřípadě vůbec...tak budu vypadat více jako muž (případně osoba teplá) a o to já nestojím. A snad ani drtivá většina z nás nestojí o to, vypadat jako chlap, tak hledáme způsoby jak rozkvést v krásnou růži.

Vypadat jako TS prostitutka není krok správným směrem, potom se občas některé diví že si na ně lidi ukazují prstem a neví co dělají špatně. Zase je otázka, jak asi vypadá TS prostituka. TS holka která se sexem živí nebo si tím přivydělává může být i moc hezká a nepříliš výstřední. Jestliže někdo usoudil z jedné fotografie, kde se mi vyhrnula džínová sukně a mám na sobě vzorované punčochy, něco špatného…tak to mě mrzí, ale realita je jiná. Pokud bych se ale chtěla úplně vyhnout tomu, abych byla občas středem pozornosti a aby se na mě ostatní nekoukali, tak to zabalím, na všechno se vybodnu, hodím hormony a Androcur do koše, ostříhám se na ježka, odlakuju si nehty, zahodím náušnice, dírky v uších zalepím vteřinovým lepidlem, zajdu si koupit do sekáče pár mužských hadrů, jedny tenisky a mám božský klid. Třeba bych pak jako kluk i sbalila nějaké prima holky a neměla bych myšlenky na sebevraždu.

Někomu kdo má 20 nebo 30let a fyzické předpoklady vypadat jako žena, se to dobře radí, ale neví jaké je to být v naši kůži. Realita u nás starších, co ty fyzické předpoklady nemáme, je bohužel jiná (to nebylo na tebe, Lucko).

Já mám cis přítelkyni Věrku, která má určitě z ženského světa dostatek zkušeností (mimochodem sama vychovala dceru, která je krásná a úspěšná), je mi oporou na mé cestě, částečně dohlíží na mé kroky a nedovolila by, abych se oblékala nějak nevhodně nebo nepřijatelně.
Andrea má také cis přítelkyni, Libuška má skvělou manželku a já pevně věřím, že i ony mají ve svých partnerkách takovou oporu jako já. (Určitě jsou i další podobné páry.)

Dovětek.
Já vím, že k určitým kompromisům asi dochází vždy, ale hlavně jde o nás. Je to náš život a jde o to jak se cítíme, zdali jsme spokojené a šťastné… a jak to máme srovnáno v hlavě. Jasně, pokud jde některým hlavně o to, jaké jsou reakce okolí a co si o nich kdo pomyslí, tak tomu nějakým způsobem musí přizpůsobit svou strategii, své další kroky a hledat nějaká přijatelná řešení.


Tohle všechno co jsem napsala, neplatí pro ty z nás, které jsou dokonalé a k nerozeznání od cis žen…ty se nad tím vším jen mohou pousmát.

Mějte se zlatíčka krásně,
Niki


Co mám na srdci - pokračování

23. dubna 2017 v 18:23 Články o životě a jak to vidím já


Ještě jsem chtěla zmínit dvě věci které mám na srdíčku, ty jsem tam minule už nepsala, aby nebyl článek moc dlouhý.

Když jsem pod článkem "Jak přežít Velikonoce" zveřejnila své fotografie, byl v tom i určitý záměr. Jednak jsem chtěla ukázat, že i taková "vykopávka" jako já, může vypadat jakž takž k světu…dále jsem chtěla, aby osůbky, co čtou mé články, věděly jak vypadám a viděly kdo je píše (neschovávám se za anonymitu) a ještě jsem tím chtěla naznačit, že výraz "vyoutovat se", čehož se ty mladší hrozně děsí, mě opravdu nemusí zajímat.

Kdybych se do přeměny pustila třeba v 23letech, tak bych se na to možná dívala jinýma očičkama, možná také ne, těžko odhadnout…ale já budu broučkové za necelé dva měsíce slavit kulaté 60 narozeniny, tak hodně věcí vnímám jinak, prožívám je jinak a chovám se jinak. Tedy, co se týče toho chování, dle všech předpokladů bych se měla chovat a oblékat jako seriózní žena, ale to já ne. To jsem celá já! Jsem přece v nádherné pubertě, cítím se na 30 (někdy i méně), podle toho se oblékám a chovám, a velice si to všechno užívám. A někdy i ráda provokuju, holt jsem pěkná potvora.

Tento víkend jsem byla sama, bez Věrky, tak jsem si říkala že zajdu nakoupit a při té příležitosti se podívám co budou hrát v kině, že bychom si spolu na něco zašly, protože už jsme v kině dlouho nebyly. A jak jsem se vrátila domů, tak jsem ji poslala mejlík tohoto znění:
Ahoj koťátko, teď jsem se vrátila z Billy, ale zašla jsem se podívat i do kina Luna a zeptat se, zdali tam nemají program na příští měsíc a pak jsem prošla celý kinem, abych se podívala jak to tam teď vypadá. Lidí, teenagerů a dětí tam bylo hojně a myslím si, že jsem tam pro všechny byla velká atrakce. A to jsem si myslela, že už mě tady v Zábřehu a Vyškovicích všichni znají. Ale asi ne, někteří jen z doslechu, tak jsou pak rádi, že mě uvidí na vlastní oči. U všech všudy mohu já za to, že chodím v nápadnějším outfitu než všichni okolo?? A to jsem se ještě dopoledne sprchovala a jak mi ty vlásky uschly, tak jsem je dnes měla krásně zvlněné.

No a Věrka mi za chvíli odepsala: Broučku a kromě toho, že na tebe všichni zírali, zjistila si např.co se hraje v kině a na co bychom si mohly spolu zajít?

No a tak to se mnou je. V tom článku "Jak přežít Velikonoce", jsem si dělala srandičky i z rad Terezy…snad jste to pochopily(i). Kdybych jen já poslechla rady Terezy (Tores Gorgeous), která nabádá nás nesmělé a nezkušené, abychom se neoblékaly výstředně, neupoutávaly na sebe pozornost a oblékaly se co možná nejvíce nenápadně. Ach jó, ach jó…

Já si uvědomuju, že se někdy nechovám a neoblékám úměrně mému věku…ale…no a co. Je na to nějaký předpis či zákon? Já se cítím, jak se cítím a chci mít ze života radost a být šťastná a ne se ohlížet na to, kdo si co myslí a kdo co říká. Já bych proti většině lidí také mohla mít nějaké výhrady…toho by se našlo.


Další věc je komentář Radky. Jako asi každá holka mám ráda lichotky a komplimenty, takže mě komentář od Rádi potěšil, ale také tam napsala, že se jde schovat pod deku, čímž asi chtěla naznačit, že se svým vzhledem není moc spokojena. Tak jsem chtěla Rádi říci, že my starší holky nikdy nebudeme dokonalé, nikdy nebudeme královny krásy, ale není třeba abychom trpěly nějakými komplexy. Pokud budeme chtít a trochu se o to snažit (i HRT by měla pomoci), tak před SRS již bychom měly být se svým vzhledem a projevem (vzhledem k věku) celkem spokojeny všechny. Ty jsi na začátku, nebereš hormony a už jsi na tom poměrně dobře. Dívaly jsme se s Věrkou na tu fotku z plesu a obě jsme se shodly, že to není špatné.
Málokterá z nás je na úplném začátku za hvězdu (a to se týká i těch mladších než jsme my) a stojí to dost úsilí, dost peněz a někdy i dost bolesti, vypadat obstojně, dobře, až hodně dobře.

Já tak před dvěma roky mluvila ještě v mužském rodě, vlasy jsem měla na ježka, neuměla jsem se dobře nalíčit, víceméně žádná prsa, oblečení uni (o chození v sukni se mi mohlo jen zdát)…jako žena jsem nevypadala ani náhodou, to možná jako gay či mimozemšťan.

Lucka v komentáři napsala: "holky sluší vám to všem, každá jsme jiná a to je prýma" No a tak to je.

Pa zlatíčka,
Niki


Co mám na srdci aneb cesta za snem.

22. dubna 2017 v 9:00 Články o životě a jak to vidím já


Takže na nějakou dobu opustíme slunečné pláže a budeme se věnovat něčemu jinému.

Zlatíčka, ráda bych napsala pár slov o tom, co mám na srdci. Mám toho na srdci celkem dost, takže to zase nenapíšu v jednom článku a něco nechám na příště. To jsem celá já. Svažte mě, mučte mě, bijte mě a pak šup do pece. Dopředu ale avizuji, že to byste si moc nepochutnaly(i), to by bylo jen pro otrlé lidojedy kmene Umba Umba.

Já mám někdy v plánu napsat určitý konkrétní článek, ale pak mi do toho něco vleze. Tedy ne že bych musela tapetovat celý byt nebo čekala delegaci z Uzbekistánu, ale něco si přečtu, něco se přihodí, do hlavy se mi vloudí nějaká myšlenka, začne se mi tam potvůrka hemžit a dělat neplechu a rázem je vše jinak a já zase píšu o něčem jiném než jsem původně chtěla.

Takže se omlouvám, že mé články jsou někdy neuspořádané a nenavazují přesně na sebe, ale snad se v tom nějak vyznáte a nepošlete mi v balíčku plastickou trhavinu, radioaktivní blechy nebo komára nakaženého virem ebola , aby jste se mě nadobro zbavily(i). To bych vás pak chodila strašit a děsit těmi nejšílenějšími způsoby, které mají duchové k dispozici. A doufám, že jich mají hodně.

Domnívám se, že mé články čtou osůbky chápavé, vnímavé a dostatečně inteligentní, takže pochopí jak je co myšleno, dovedou rozlišit humor od vážného textu a poznají kdy píšu s nadsázkou, kdy jsem veselá, kdy sarkastická či ironická a kdy jsem, jak říkají na Slovensku, "bohovsky nasratá". Naštěstí bohovsky nasratá bývám jen zcela výjimečně. Nemám takovou povahu a vím, že ty negativní emoce ubližují i mě samotné. Ale občas nějaký ten zvýšený adrenalin také nemusí být na škodu, že ano.
Uvědomuji si ale, že někdy může být obtížnější pochopit jak co myslím (zvlášť pro určité osoby), takže není problém se mě zeptat v mailu nebo komentáři a já to vysvětlím. Pokud mi někdo napíše že jsem kráva nebo husa, je záhodno aby to zdůvodnil, jinak je to jen taková nepěkná urážka od boku. Já si mnohdy sama nadávám (hlavně když něco provedu-třeba připálím housky v troubě) a různě se tituluji (nepřejte si vědět jak), ale sama sobě nadávat mohu, to je něco jiného…pokud to jsou nějaké invektivy zvenčí, to už je jiná. Vím, že se nezavděčím všem, některým mohu být sympatická já nebo můj projev, někdo mě může naopak posílat do horoucích pekel, takový je život, ale jak stále říkám, určitá míra slušnosti by měla být zachována.

Také jsem tady sice měla určité neshody s Ezechielem či Nikolou-kotětem, ale to byly jen názorové neshody a jisté mé výhrady vůči způsobu psaní, ale žádnou zášť, nebo nedejbože nenávist, ve svém srdci nemám. Pokud by mi Ezechiel nebo Nikola zavolala, že si chce popovídat a jdeme na kafe, tak určitě neodmítnu a nebudu dělat uraženou. Ráda se sejdu s kýmkoli, s tím já problém opravdu nemám. To mám spíše dojem, že se urazily obě dvě výše zmiňované osůbky. Ezechiel vůbec nereagoval na můj článek, asi si řekl, "vlezte mi všichni na záda" a Nikola zrušila svůj blog. Je to škoda. Přestože měla velmi osobitý styl psaní, byly její články určitým osvěžením a četlo je určitě nejen mnoho z nás (včetně mě), ale i ti přespolní. No a jaká je škoda, že své blogy zrušila třeba Nikita a Miriam, a Andrejka ho ukončila (snad dočasně), o tom je snad zbytečné psát. Už to nějak není co to bývalo.

Jsou tady sice tři osůbky, ke kterým jsem si vytvořila přátelštější vztah a mám je raději než ostatní (nebudu jmenovat, ty osůbky to snad ví nebo tuší), ale já mám svým způsobem ráda vás všechny, i když vím, že se v mnoha ohledech lišíme, nemáme stejné životy, stejné myšlení, stejné názory a stejný pohled na svět. Já vím že jsem poměrně velká idealistka, v některých ohledech i naivní a na svět koukám často přes růžové brýle, ale už se asi moc nezměním.

A dále…. Už před začátkem mé tranzice jsem zjišťovala (a postupem času jsem si to jen potvrzovala), že u transgender komunity je to vlastně stejné jako u většinové společnosti. Někdy závist, pomlouvání, nesnášenlivost, někdy rivalita, nevraživost…ty mladé se dívají na ty starší skrz prsty, ty krásné a dokonalé pohrdají těmi, kterým toho příroda moc nenadělila…ty co mají po SRS už nemají zájem se bavit s těmi, které jsou v začátcích nebo jen na HRT…přece už jsou někde úplně jinde, jsou ženy od narození a co je jim po těch které stojí na startovní čáře nebo jsou jen někde na cestě za svým snem, za svým novým životem.
Dá se tak rychle zapomenout na to, kým jste před nedávnem byly? Dá se tak rychle zapomenout jak jste kdysi vypadaly, jak jste byly nejisté, s bušícím srdcem, ale šťastné a plné očekávání? Jak jste se těšily na první hormony a každý úspěšný krok na své cestě? Jak jste trochu (někdy i hodně) záviděly těm, které byly již u cíle? Asi ano. Naštěstí se to netýká všech a existují výjimky.

Jak se říká, každý chce mít ten svůj kousek místa na slunci, jen někteří chtějí toho místa pro sebe mnohem více. Tak už to na světě chodí.
Já teď také hledám ten svůj kousek místečka na slunci, teď už ale jako holka či žena, která má svůj nový život, chce být šťastná, veselá, spokojená a chce aby ji někdo miloval, a aby těch, co se na ni dívají s pohrdáním nebo skrz prsty, bylo co nejméně. Uvidím co přinesou další týdny, měsíce či roky. No a jak jinak, držím pěstičky nejen nám, co jsme někde na cestě, či se již pomalu blížíme k cíli, ale i těm co začínají a také těm co se teprve rozhodují!

Mějte se zlatíčka co nejlépe,
Niki


USA - pláže a zábava - Panama City Beach

20. dubna 2017 v 10:49 Články o životě a jak to vidím já


Pokračování článku "USA - Panama City"

Já vím, že některé máme rampouchy u nosu a nepříjemný ledový vítr nám fouká do tváře (kdo by to čekal na konci dubna, že), ale nezbývá nám nic jiného, než to nějak přežít ve zdraví a snad i bez chřipek a rýmy. Je třeba si koupit v Hornbachu nebo OBI speciální kladívko s názvem "bacilobijec" a případné viry, bakterie a jinou obtížnou havěť tím kladívkem umlátit. Je přísně zakázáno kladívkem zabíjet bakterie a viry na těle a obličeji jiných osob…to by se nám mohlo vymstít (někdy i krutě).
Ta letošní zima se mi zdá nějak příšerně dlouhá, nevím čím to je. Už jsme si s Věrkou říkaly, že jak bude zima i v květnu, tak balíme kufry a odstěhujeme se na Maledivy (doživotně). Pak zbývá jen doufat, že nepřifrčí žádný tajfun, hurikán nebo hejno hladových kobylek.


Když večer přijel Péťa s manželkou a já jim všechno vylíčila, tak se mohli umlátit smíchy. Niki první den pobytu na Floridě zabloudí, pochroumá si nohu, málem umře žízní a pak prosí důchodce o pomoc….jo, jo, very funny. Jelikož byli ohleduplní, tak jsme se domluvili, že příští den strávíme u bazénu a já nechám nohu odpočinout a nebudu ji moc namáhat. No, další poprask byl, když jsme se oblékli do plavek a měli vyrazit. Já si dovezla sebou plavky ala boxerky…a to byl průšvih. V něčem takovém prý se tady nechodí, nosí se volné plavky až ke kolenům…takže mě nechali ještě na pokoji odpočívat a odjeli mi do nějakého obchodu koupit ty správné plavky co nosí američtí boys (bohužel jsem tenkrát jako holka moc nevypadala). Za hoďku byli zpět, já si oblékla červené volné plavkové kraťasy Nike (stály jen 10$) a konečně jsme se uvelebili u bazénu. Kromě nás tam nebyl nikdo, takže naprostá pohoda. Jak jsem postupně zjistila (a týká se to všech jižních států USA), tak u všech lepších resortů byl minimálně jeden bazén, někde i vířivky Jacuzzi, pak posilovna, tenisové kurty, prádelna a společenské místnosti. U těch levnějších nebyly tenisové kurty a posilovna.


Den strávený u bazénu proběhl už bez nějakých zvláštností…prostě jsme se opalovali, občas si zaplavali a krmili jsme se sušenými meruňkami a švestkami v 3kg baleních (poprvé jsem viděla tak velké balení sušeného ovoce). Pud sebezáchovy mi radil nepřehánět to s těmi švestkami, protože bych další den třeba strávila na WC a to se mi moc nechtělo.

Tak ten další den jsme konečně vyrazili na opravdové pláže do Panama City Beach. A já koukala jak Alenka v říši divů. Těch atrakcí všude kolem, té nádhery, těch možností vyžití! Dalo by se říci, že vše je tam podřízeno jednomu - cokoliv co vede ke spokojenosti návštěvníků a hotelových hostů, hlavně ať jim nic nechybí ke štěstí a utratí nějaký ten dolar.


Nespočet krásných minigolfových hřišť, dvě menší zoologické zahrady, zábavní park, nákupní centra která vypadají jako hrad, dlouhé písčité pláže. Můžete si pronajmout kolo, bugginu, motorový člun nebo si koupit vyhlídkový let. Můžete si také zaplatit průvodce a vyrazit za dobrodružstvím do floridských lesů, bažin a močálů…možnosti jsou nekonečné.


Ten den jsme ale měli naplánovanou pláž, domluvili jsme se, že atrakce necháme až na nějaký den kdy bude trochu pod mrakem (takových dní na Floridě v létě ale moc není). Tak poprvé jsem plavala ve vodách Mexického zálivu, který je vlastně součást Atlantického oceánu. Voda neskutečně teplá, na plážích opět celkem málo lidí…pohodička, relax…může tady mít někdo vůbec nějakou depku????

Pa...smutná Niki, které se stýská po sluníčku.








Tak to na plážích vypadá o víkendech...jinak je tady celkem klid













USA - Panama City

19. dubna 2017 v 16:02 Články o životě a jak to vidím já

Pokračování článku "USA - let na Floridu"

Tak abych pravdu řekla, to počasí co u nás vládne, mě trochu (vlastně hodně a nepříjemně) zaskočilo. Zase jsem musela vytáhnout některé zimní věci, které jsem schovala v domnění, že zima již prohrála. Co na to řekne příroda a zvířátka, je velká otázka.

Takže teď se snad bude hodit článek a pár hřejivých fotek odněkud, kde je po většinu roku teploučko.



Tak konečně jsem se po té dlouhé a únavné cestě (Ostrava-Praha-Miláno-New York-Tampa-Panama City) dobře vyspala, probudila jsem se svěží, těšila se na sprchu a něco do bříška a pak na to, až vyrazím na obhlídku okolí. Časový posun od času v ČR je minus 6 hodin, takže když jsem se probudila ve 12hodin, tak v ČR bylo 6hodin ráno.

Péťa se Simčou mi nechali vzkaz, že jeli na pláž do Panama City Beach a vrátí se večer a já že mám relaxovat a naložit s časem dle vlastní úvahy. Takže jak jsem říkala…sprcha, něco do bříška, vybalit kufr, hodit na sebe čisté oblečení….a rychle ven na sluníčko a poznávat krásy Floridy. Bohužel (jak jsem později zjistila) jsem udělala několik chyb, podcenila jsem místní klima i poměry a vyrazila jsem ven jen tak nalehko bez tekutin, bez jídla, bez peněz, bez mapy a dokonce jsem si nenapsala ani název resortu, kde jsme byli ubytováni. (The Arbours Apartments)


Nádhera, jedním slovem nádhera…tak bych vyjádřila své pocity, když jsem to vše kolem uviděla poprvé ve dne. A to nebyl nějaký pošmourný den, ale nádherný slunečný den, na obloze ani mráček a teplota ve stínu asi 35-40ºC. A vzhledem k tomu, že já miluji sluníčko a teplo, tak jsem vrněla blahem. Třeba v takové Ostravě či Praze by ty teploty byly skoro vražedné, ale v Panama City je vysoká vlhkost, větřík od oceánu a dobře se tam dýchá.Všude kolem spousta zeleně, květin všeho druhu, palmy kam se podíváš a také hodně jezírek, říček a lagun. Všude čisto, trávníky upravené, opravdu nebylo co vytknout.


Jak jsem i později zjistila, víceméně všude se dbá na čistotu a pořádek, ale jsou i místa, kde už to tak pěkně nevypadá, naštěstí jsem jich neviděla mnoho.


Když jsem tedy prozkoumala nejbližší okolí od domku, kde jsme byli ubytováni, vydala jsem se směrem k moři či oceánu…nevím co je lepší psát. Cestou jsem potkala dva nebo tři pásovce a jednu černošku, která se se mnou chtěla dát do řeči. (Ještě jsem moc nevěděla jak to tam chodí, takže jsem byla občas něčím zaskočena či překvapena - většinou příjemně). Na to jsem nebyla z Česka moc zvyklá, že by byli lidé k sobě tak přátelští a usmívali se na ostatní. Jinak vlastně nikde nikdo, všichni byli buď doma v klimatizovaných domcích, v práci, na pláži nebo bůhvíkde.


A teď se dostanu k tomu, co jsem provedla. Jak jsem vycházela z našeho resortu, tak jsem přeskočila malý asi 70cm plůtek, který odděloval resort od silnice, uklouzla jsem na listu od palmy a podvrtla si kotník. Kdybych byla chytřejší, tak jsem se hned vrátila…Ale to já ne, chytrolínka jedna, ani to moc nebolelo, tak jsem si říkala, že se to rozchodí a šla jsem dále. Za chvíli jsem došla k vodě, sedla si a nějakou dobu vychutnávala tu pohodu, klid a krásu kolem.




Už jsem začínala mít žízeň, ale ještě se to dalo vydržet, tak jsem si říkala, že půjdu ještě kousek po pobřeží a pak se vrátím. Jenže, jak jsem byla tak omámená tím vším kolem, tak jsem nějak přestala vnímat čas, šla jsem dále než jsem měla v plánu a začala mě bolet ta pochroumaná noha. Také žízeň už byla jako trám. Konečně jsem si uvědomila, že je nejvyšší čas k návratu, jenže jsem se vydala trochu jiným směrem a nějak jsem zabloudila a nemohla najít cestu zpět.


Podvrtnutá noha, dehydratace, dezorientace…no pěkně jsem to vymňoukla. Nakonec už jsem byla tak zoufalá, že jsem zaklepala na dveře jednoho domku poblíž (těch je na Floridě jako máku) a manželskému páru v důchodu jsem vysvětlila, že jsem si vyvrtla nohu a nemohu najít cestu do míst, kde jsem ubytovaná. Oni se zachovali úžasně, pozvali mě dovnitř, dali mi napít i něco k snědku a mezitím ten ochotný americký důchodce vyjel s autem (obrovským SUV) z garáže.


Nakonec vše dopadlo dobře. Náš resort jsme našli, nechtěli žádnou finanční kompenzaci a navíc jsem ještě dostala celkem pěknou dřevěnou hůl…prý se mi může hodit. Já zašla za manažerkou našeho resortu, dostala jsem nějakou mast a obvaz na nohu a zbytek dne už jsem jen relaxovala v klimatizovaném pokoji a čekala na návrat Péti a Simony

Pokračování příště - to bude Panama City Beach - ještě větší nádhera.

Niki



Jak přežít Velikonoce

17. dubna 2017 v 16:43 Články o životě a jak to vidím já


Upozornění!

Než jsem začala psát tento článeček, tak jsem krutě zhřešila. Dala jsme si s Věrkou něco málo rumu, vodky, pár lahví vína a 30 piveček, takže máme obě asi 15‰ krve v alkoholu, jsme rozpustilé a pořád se hihňáme.

Včera jsem jela večer nakoupit do Kauflandu, jelikož dnes mělo být všude zavřeno a nechtěly jsme umřít hlady a svíjet se na zemi v krutých bolestech. Jsme obě s Věrkou kost a kůže a naše těžce podvyživená tělíčka by nevydržela ani pár hodin bez jídla, natož celičký den.
Zjistila jsem, že nakupovat v Kauflandu na poslední chvíli nebyl zrovna nejlepší nápad, ale naštěstí mě nikdo neušlapal a ty dvě hodiny co jsem stála ve frontě u pokladny jsem mohla luštit sudoku, učit se hebrejsky nebo probírat politické dění s ostatními nakupujícími.

Dorazila jsem domů, poděkovala několika svalnatým mladíkům za to, že mi pomohli s nákupem (16 tašek a 4 basy piva bych sotva sama unesla) a pak jsme s Věrkou uvažovaly kam to vše dáme. Co se nevlezlo do lednice, to jsme daly pod postel, do pračky a do vany. No, teď již hlady nezemřeme, oddechly jsme si obě.

Dnes ráno jsem se vzbudila kolem 6 hodiny a pokračovala v psaní dalšího článku z Floridy, který jsem chtěla večer zveřejnit. Nakonec ale vše dopadlo jinak a píšu článeček přímo velikonoční. Myslely jsme že bude psí počasí a budeme doma v postýlce obklopené jídlem a pitím, ale vysvitlo sluníčko, takže jsme se tedy z postýlky vyhrabaly a vyrazily na malý výletek do jiných částí Ostravy.

Nastoupily jsme do tramvaje plné rozjařených mužů s nebezpečně vyhlížejícími karabáči a začaly jsme se strachovat o své zadečky a své zdraví. No a jakmile na další zastávce přistoupilo deset či patnáct mladíků, kteří začali výskat, halekat a zpívat lidové písně, tak už nám do smíchu nebylo vůbec…to mohlo skončit špatně. Už jsem si představovala potoky krve a jak ležím na JIPce na bříšku, protože mám na zadečku jedno jelito vedle druhého! Kdybych jen já poslechla rady Terezy (Tores Gorgeous), která nabádá nás nesmělé a nezkušené, abychom se neoblékaly výstředně, neupoutávaly na sebe pozornost a oblékaly se co možná nejvíce nenápadně. Ach jó, ach jó…

Nebojte, parta kluků naštěstí na další zastávce vystoupila a výletek dopadl dobře. Dokonce mám několik foteček a mohla bych se podělit…

Doufám, že i vy ostatní holky jste to ve zdraví přežily a všechny a všichni jste se měli prima.

Pa, Niki



Tohle místečko na focení vybrala Věrka - dnes je tu celkem klid.


Kdyby nefoukal studený vítr od Sibiře, tak mi nebyla taková zima.


Na co asi zrovinka myslím?


Fotečka je trochu rozmazaná - ta krev v alkoholu proudící dělala své...


A tady jsem se svými vlásky - rostou mi jen několik měsíců, tak to ještě chvíli potrvá...

Niki - hlava děravá

14. dubna 2017 v 10:57 Články o životě a jak to vidím já


Jestli jste tušili, že jsem nenapsala vše o čem jsem chtěla napsat, tak jste tušili správně. Vždyť už mě znáte jako své 8 let staré botky. Víte, že jsem (mimo jiné) roztržitá, zapomětlivá, mám hlavu v oblacích, jsem pořád v pubertě, ráno si tančím a mám radost z každého nového dne, takže se není co divit. Asi si kleknu do kouta na hrách a budu si 100x opakovat "já hlava děravá, já hlava děravá".

No vida, když už jsme u toho hrachu a klečení v koutě…zažil to také někdo kromě mě? Já opravdu kolikrát za trest musela třeba hodinu klečet v koutě, někdy na hrachu, někdy bez něj, ale i tak to bylo hrozně ponižující a trýznivé. A to nemluvím o vlivu na psychiku. O tom, že jsem od otce dostávala páskem, klepačem, facky, pohlavky a kopance…o tom jsem už určitě psala. Byl to dříč, tvrdě pracoval, to ano, ale měl v sobě velmi málo citu a neměl dobrou povahu. Byla jsem ráda když zemřel, hodně se mi ulevilo, takže si dovedete představit můj vztah k němu.

Ale to jsem odbočila. Chtěla jsem napsat o Velikonocích v minulém roce, které jsem strávila u své (dnes již bohužel bývalé) kamarádky a přítelkyně Marty, na chalupě kousek od Rožnova. Měla jsem tehdy teprve pár týdnů nové neutrální jméno a vzhledem k té euforii v které jsem se nacházela, mi ani nedošlo, že se toho hodně změnilo. Neuvědomila jsem si, že už vystupuji jako holka a že bych také mohla dostat na zadek. To jsem si naplno uvědomila, když do pokoje vlítli kluci a dostala jsem na prdel karabáčem…žádné výmluvy mi nepomohly. Dříve jsem pro ně byl strejda, teď již jsem byla teta nebo Niki a podle toho se ke mně chovali. Jenže já neměla žádná vajíčka, žádnou čokoládu, takže jsem se omluvila a alespoň někde objevila láhev fernetu. Tím jsem stejně klukům udělala větší radost než čokoládovými vajíčky.
Takže to byly loni vlastně mé první Velikonoce a poprvé jsem dostala na zadek. Jasně že jsem z toho měla radost.

A zlatíčka, jsem smutná a asi budu týden v těžké depresi. Jak jsem psala o tom, že jsem spálila v troubě housky, tak jsem si myslela, že mě někdo potěší, že někdo napíše "Niki, z toho si nic nedělej, to se mi také stalo"…ale nic. Teď to vypadá, že já jediná široko daleko, možná jediná v ČR, možná jediná v EU, možná jediná na celém světě, jsem taková trubka, že zapomenu na dění v kuchyni, jdu hrát své oblíbené hry nebo nedejbože odejdu do kina a pak se mi vyvaří voda na čaj nebo spálím kuře a tak podobně… a pak se chytám za hlavu a běduju. Jo, jo, jsem v tom samotinká sama, to i ti trpaslíci od Sněhurky jsou na tom lépe.

Pozn: Ten zadeček na fotografii opravdu není můj, kdyby byl, tak to by mě kluci řezali karabáčem snad ještě teď.


Pa,
Niki

Veselé Velikonoce

13. dubna 2017 v 20:39 Články o životě a jak to vidím já


Jak také jinak, opět bych začala něčím veselým z tohoto týdne.

Včera mi volala Věrka (každá bydlíme v jiné části města a spolu jsme jen o víkendech, takže si přes týden voláme) a přišla řeč na to, že mě bolí noha.
Náš hovor začal nevinně…probíhal zhruba takto.(Názorná ukázka kam jsme se až nakonec dostaly). Varování pro slabé povahy....závěr je trochu mládeži nepřístupný až morbidní.

V - ahoj myšičko, jak se máš a co děláš?
N - ahoj broučku, jsem ráda že mi voláš. Teď zrovna ležím v postýlce, protože mě bolí nožička a jsem z toho smutná.
V - tak to je jednoduché, vezmi si kladívko, pořádně se bouchni do prstu na ruce a v tu ránu zapomeneš na nějakou bolest nohy.
N - dobrý nápad, to by mohlo fungovat, větší bolest přehluší tu menší. A nebylo by lepší kdybych skočila do Hornbachu?
V - proč do Hornbachu?
N - přece koupit motorovou pilu. Když si tu nohu tou motorovkou ufiknu, tak mě nebude bolet. Anebo, mám ještě lepší nápad. Proč Verunko utrácet za pilu kvůli jedné noze, v pátek, jak přijdeš, tak vezmeš to kladívko, bacíš mě s ním přes varlata a já zapomenu nejen na bolavou nožku, ale uvidím i nějaké andělíčky a potom si odpočinu, když budu pár hodin v bezvědomí. Stejně je nemám k ničemu a u SRS by je doktor Vřeský dal do nějaké skleničky a potom by je někde zlikvidovali jako nebezpečný odpad.
V - a vzpomínáš si Niki na ten film, kde hrál Donutil? Na tu kastraci a na to co měl k jídlu?
N - aha, už vím kam míříš. Že bych před operací řekla, ať je nevyhazují, dají do mrazáku a já bych si je pak vzala při propuštění sebou domů………

No, alespoň jsme se s Věrkou u toho dialogu pořádně zasmály. No vida, Niki, taková slušná holka a na jaké lumpárny nemyslí….

Nakonec jsme se s Věrkou domluvily, že se asi pojedeme na těch pár dní schovat do mé zahradní chatky kousek za Ostravou - tam nás nikdo nenajde a nedostaneme na holé zadečky.


Zahradní chatka - ale potřebuje opravit.


A ještě jedna věc. Sama si peču housky. Jsou bezlepkové (pohanková mouka, mleté lněné semínko, trocha soli, špetka koření, voda) a jsou moc dobré. Nejraději je mám teplé, chvíli po vytažení z trouby, to jsem schopna zbaštit půl plechu.
Jenže, jako bych se neznala, jak odejdu z kuchyně a sednu k počítači, je pohroma nablízku. A také že jo, jsem v tom úplně nemožná a ne a ne si koupit minutník a dát si ho před sebe na stůl. A nejlépe aby mě ten minutník praštil do nosu.
Psala jsem odpovědi na komentáře od Anity a housky jsem spálila. Zachránila jsem asi čtyři kousky, zbytek (za srdceryvného pláče) skončil v koši. Ale naštěstí to nedopadlo tak katastrofálně jako před několika lety, kdy jsem dva týdny musela větrat celý byt.

Tak broučkové pa,
Niki