Co mám na srdci aneb cesta za snem.

22. dubna 2017 v 9:00 |  Články o životě a jak to vidím já


Takže na nějakou dobu opustíme slunečné pláže a budeme se věnovat něčemu jinému.

Zlatíčka, ráda bych napsala pár slov o tom, co mám na srdci. Mám toho na srdci celkem dost, takže to zase nenapíšu v jednom článku a něco nechám na příště. To jsem celá já. Svažte mě, mučte mě, bijte mě a pak šup do pece. Dopředu ale avizuji, že to byste si moc nepochutnaly(i), to by bylo jen pro otrlé lidojedy kmene Umba Umba.

Já mám někdy v plánu napsat určitý konkrétní článek, ale pak mi do toho něco vleze. Tedy ne že bych musela tapetovat celý byt nebo čekala delegaci z Uzbekistánu, ale něco si přečtu, něco se přihodí, do hlavy se mi vloudí nějaká myšlenka, začne se mi tam potvůrka hemžit a dělat neplechu a rázem je vše jinak a já zase píšu o něčem jiném než jsem původně chtěla.

Takže se omlouvám, že mé články jsou někdy neuspořádané a nenavazují přesně na sebe, ale snad se v tom nějak vyznáte a nepošlete mi v balíčku plastickou trhavinu, radioaktivní blechy nebo komára nakaženého virem ebola , aby jste se mě nadobro zbavily(i). To bych vás pak chodila strašit a děsit těmi nejšílenějšími způsoby, které mají duchové k dispozici. A doufám, že jich mají hodně.

Domnívám se, že mé články čtou osůbky chápavé, vnímavé a dostatečně inteligentní, takže pochopí jak je co myšleno, dovedou rozlišit humor od vážného textu a poznají kdy píšu s nadsázkou, kdy jsem veselá, kdy sarkastická či ironická a kdy jsem, jak říkají na Slovensku, "bohovsky nasratá". Naštěstí bohovsky nasratá bývám jen zcela výjimečně. Nemám takovou povahu a vím, že ty negativní emoce ubližují i mě samotné. Ale občas nějaký ten zvýšený adrenalin také nemusí být na škodu, že ano.
Uvědomuji si ale, že někdy může být obtížnější pochopit jak co myslím (zvlášť pro určité osoby), takže není problém se mě zeptat v mailu nebo komentáři a já to vysvětlím. Pokud mi někdo napíše že jsem kráva nebo husa, je záhodno aby to zdůvodnil, jinak je to jen taková nepěkná urážka od boku. Já si mnohdy sama nadávám (hlavně když něco provedu-třeba připálím housky v troubě) a různě se tituluji (nepřejte si vědět jak), ale sama sobě nadávat mohu, to je něco jiného…pokud to jsou nějaké invektivy zvenčí, to už je jiná. Vím, že se nezavděčím všem, některým mohu být sympatická já nebo můj projev, někdo mě může naopak posílat do horoucích pekel, takový je život, ale jak stále říkám, určitá míra slušnosti by měla být zachována.

Také jsem tady sice měla určité neshody s Ezechielem či Nikolou-kotětem, ale to byly jen názorové neshody a jisté mé výhrady vůči způsobu psaní, ale žádnou zášť, nebo nedejbože nenávist, ve svém srdci nemám. Pokud by mi Ezechiel nebo Nikola zavolala, že si chce popovídat a jdeme na kafe, tak určitě neodmítnu a nebudu dělat uraženou. Ráda se sejdu s kýmkoli, s tím já problém opravdu nemám. To mám spíše dojem, že se urazily obě dvě výše zmiňované osůbky. Ezechiel vůbec nereagoval na můj článek, asi si řekl, "vlezte mi všichni na záda" a Nikola zrušila svůj blog. Je to škoda. Přestože měla velmi osobitý styl psaní, byly její články určitým osvěžením a četlo je určitě nejen mnoho z nás (včetně mě), ale i ti přespolní. No a jaká je škoda, že své blogy zrušila třeba Nikita a Miriam, a Andrejka ho ukončila (snad dočasně), o tom je snad zbytečné psát. Už to nějak není co to bývalo.

Jsou tady sice tři osůbky, ke kterým jsem si vytvořila přátelštější vztah a mám je raději než ostatní (nebudu jmenovat, ty osůbky to snad ví nebo tuší), ale já mám svým způsobem ráda vás všechny, i když vím, že se v mnoha ohledech lišíme, nemáme stejné životy, stejné myšlení, stejné názory a stejný pohled na svět. Já vím že jsem poměrně velká idealistka, v některých ohledech i naivní a na svět koukám často přes růžové brýle, ale už se asi moc nezměním.

A dále…. Už před začátkem mé tranzice jsem zjišťovala (a postupem času jsem si to jen potvrzovala), že u transgender komunity je to vlastně stejné jako u většinové společnosti. Někdy závist, pomlouvání, nesnášenlivost, někdy rivalita, nevraživost…ty mladé se dívají na ty starší skrz prsty, ty krásné a dokonalé pohrdají těmi, kterým toho příroda moc nenadělila…ty co mají po SRS už nemají zájem se bavit s těmi, které jsou v začátcích nebo jen na HRT…přece už jsou někde úplně jinde, jsou ženy od narození a co je jim po těch které stojí na startovní čáře nebo jsou jen někde na cestě za svým snem, za svým novým životem.
Dá se tak rychle zapomenout na to, kým jste před nedávnem byly? Dá se tak rychle zapomenout jak jste kdysi vypadaly, jak jste byly nejisté, s bušícím srdcem, ale šťastné a plné očekávání? Jak jste se těšily na první hormony a každý úspěšný krok na své cestě? Jak jste trochu (někdy i hodně) záviděly těm, které byly již u cíle? Asi ano. Naštěstí se to netýká všech a existují výjimky.

Jak se říká, každý chce mít ten svůj kousek místa na slunci, jen někteří chtějí toho místa pro sebe mnohem více. Tak už to na světě chodí.
Já teď také hledám ten svůj kousek místečka na slunci, teď už ale jako holka či žena, která má svůj nový život, chce být šťastná, veselá, spokojená a chce aby ji někdo miloval, a aby těch, co se na ni dívají s pohrdáním nebo skrz prsty, bylo co nejméně. Uvidím co přinesou další týdny, měsíce či roky. No a jak jinak, držím pěstičky nejen nám, co jsme někde na cestě, či se již pomalu blížíme k cíli, ale i těm co začínají a také těm co se teprve rozhodují!

Mějte se zlatíčka co nejlépe,
Niki

 


Komentáře

1 Miriam Miriam | 22. dubna 2017 v 9:58 | Reagovat

Hezký článek... potěšil mě... :-)

Přeji Ti, ať Ti následující týdny, měsíce a roky přinesou jen štěstí a pohodu!

(napsala bych i slunce.. ale to se nestane... jak jsem již dříve řekla, hodlám všechno zmrazit...)

2 Zuzka Zuzka | 22. dubna 2017 v 10:24 | Reagovat

Niki napsala jsi to opět moc krásně a myslím že si, že to pochopí snad úplně každý. :-)
A já ti naopak popřeji hodně toho sluníčka. ;-)

3 Niki Niki | 22. dubna 2017 v 10:28 | Reagovat

[1]: Od tebe, Miri, taková slůvka hodně potěší. Děkuji. :-)
Vím, že dovedeš číst mezi řádky, tak jsi určitě pochopila i to, co jsem nenapsala.

Ve filmu "Den, kdy se zastavila země", se Keanu Reeves také slitoval nad nedokonalými lidmi, tak snad se slituješ i ty a svůj soukromý armageddon ještě odložíš. :-)

4 Niki Niki | 22. dubna 2017 v 10:35 | Reagovat

[2]: Tobě také Zuzko moc děkuji a pro tebe platí to samé, co jsem napsala Miri...že dovedeš číst mezi řádky a pochopíš i to, co jsem nenapsala :-)

Já bych to sluníčko přála všem, ale to záleží na naší ledové královně. :-)

5 Miriam Miriam | 22. dubna 2017 v 10:53 | Reagovat

[4]:
Ledová královna? To se mi líbí...

Viděla jsi film Lovec: zimní válka? :-)

6 Niki Niki | 22. dubna 2017 v 11:16 | Reagovat

[5]: Ne, prozatím neviděla...mám jen film "Sněhurka a lovec".

Doporučuješ ten tebou zmiňovaný? Mám se na co těšit? :-)

7 Vlaďka Vlaďka | 22. dubna 2017 v 12:51 | Reagovat

Niki, pěkně napsáno, dobře se to čte. Vím, že se všechny už budeme opakovat, ale taky stále držím pěstičky Tvému kráčení k cíli ;-)

Jak jsi zmínila, že se mladší dívají na ty starší skrz prsty, tak jsem si nemohla nevzpomenout na pořad Prostřeno z tohoto týdne (ano, občas to sleduji), kde byl právě jeden z těch mladších a ohrnoval nos nad retro kuchyní. Kuřecí maso s broskví, já bych se po tom tak utloukla a mu to nevonělo. Nevonět mu to samozřejmě může, ale odsuzovat to, kvůli tomu, že to není "moderní", to je slušně řečeno, na facku. :-?

8 Niki Niki | 22. dubna 2017 v 13:18 | Reagovat

[7]: Vladi děkuji. Já vím,že se opakujeme, ale tím si dodáváme nějakou vnitřní sílu a povzbuzujeme se navzájem. :-)

Také věřím, že si ty pěstičky držíme všechny navzájem a přejeme si ať nám to všem vyjde co nejlépe a jsme v tom novém životě šťastné. Co více si přát? :-)

Jo věděla bych...větší prsa, ale s tím ty už Vladi nemáš problém. :-) :-D

Jo, jo, ty jsi ta třetí, která by měla číst mezi řádky. :-)

9 TS Ženská. TS Ženská. | 22. dubna 2017 v 15:02 | Reagovat

[1]: takže se stěhuji z hradu, doufám že s tím počítáš :-?  :-x

10 Zuzka Zuzka | 22. dubna 2017 v 18:07 | Reagovat

[8]:Hlavně aby jsme si na nějakou tu pěstičku nenaběhly. :-D  :-D

11 Niki Niki | 22. dubna 2017 v 18:27 | Reagovat

[10]: To je pravda, tolik pěstiček zatnutých...to jedna ve tmě hned může do jedné vrazit. :-D
Uff, takový katastrofický scénář. O_O

12 Libuška Libuška | E-mail | 24. dubna 2017 v 12:31 | Reagovat

Ahojky Niki, úžasně napsané,jsem přesvědčená, že má hezké čtení zůstat pro ty které přijdou po nás.
Papa :-)

13 Niki Niki | 24. dubna 2017 v 13:39 | Reagovat

[12]: Děkuji Libi. :-)

Já jsem se také kdysi rozhodovala, zda si založím blog, ze začátku jsem to pojala jako deníček a abych si urovnala vzpomínky a myšlenky, ale postupem času se to změnilo. Už to nepomáhalo jenom mě, ale snad i některým ostatním a to mě velmi těší. :-)

My jsme taková dost specifická komunita a měly bychom si v rámci možností pomáhat a nezapomínat na to, že každá z nás byla někdy na té pomyslné startovní čáře. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama