Květen 2017

Láska a peníze - jak moc nám schází?

31. května 2017 v 15:09 Články o životě a jak to vidím já

Tato část článku je částečná reakce na jeden komentář od jisté osoby, který jsem smazala, protože z něj byla znatelná nenávist a averze k lidem, systému a světu vůbec.

Hele brouku, stačilo by zvolit vhodnější a méně útočnou formu a pak bych tvé komentáře nemusela mazat. To, že se tobě nedaří a nejsi spokojena se svým životem, neznamená, že budeš protivná na ty z nás, které jsou v pohodě.
Ze začátku jsem nad tím chtěla mávnout rukou, ale další den jsem si na to vzpomněla, zamyslela se ohledně toho problému více do hloubky a rozhodla se k tomu napsat několik řádků.


Komentář zveřejňuji přesně tak, jak jsem ho dostala…zní takto:

Jak moc ty jsi finančně/ekonomicky svobodná/osvobozena a neřešíš dennodenně existenční a finanční nesvobodu, tzn. buďto útlak ze strany šéfů firmy vůči zaměstnancům, případně útlak ze strany státního mafiánského aparátu vůči živnostníkům?
A jak moc osvobozena jsi od prekérní zničující práce, která nepřináší člověku spokojený plnohodnotný život?
Tzn. že jen dřeš v práci / trávíš téměř všechen svůj čas prací a život jen přežíváš, (nájem + strava a nic více!!!) a kvalita života se nezlepšuje, a člověk a to nenaplňuje, a propadá jen do větší bídy, protože nemá potřebné konexe či potřebné znalosti a dovednosti.
Co vzkážeš lidem, kteří žijí posrané životy v posraném systému a jsou odkázáni jen na prekérní práci a prekérní život, kde jsou odsunuti na okraj, ze kterého nevede cesta ven?

Vztek, závist a frustrace, to nevěští nic dobrého….pokud se k tomu přidá absence vztahu a citové strádání, je to polovina katastrofy…a pokud jsou i finanční problémy, špatná práce (nebo žádná), bude to asi silně demotivující….a je to pravděpodobně cesta do pekel.
To vše se týká lidí obecně, ale pokud se jedná o transgender osobu, tak ta to má ještě obtížnější (nehledě na zvýšené náklady s tranzicí spojené).
A jak z toho začarovaného kruhu ven? To určitě snadné nebude a někdy se to nemusí podařit vůbec. Bohužel, už jsem někde psala, že život může být krásný i krutý.
A co bych vzkázala lidem, kteří žijí "posrané" životy? Na to také není jednoduchá odpověď. To bych musela vědět do jaké míry si to zavinili sami a potřebovala bych více informací. Ale jedno bych mohla asi říci. Je to i v naší hlavě, tam je třeba si to srovnat, snažit se nefňukat a bojovat o místo na slunci.
Lehce se to říká, to vím…jenže…. zadarmo nám nikdo nic nedá (většinou).

Je tady mezi námi určitá osoba (jedna z nás, MtF holka), která je na tom prokazatelně velice dobře finančně


a vzhledem k vysokoškolskému vzdělání má patrně i solidní a odpovídající práci (příp. něco v tomto ohledu adekvátního), ale byla určitou dobu v lehkých (a snad i těžších) depresích a nešťastná, protože ji scházela láska, scházel ji hezký vztah k někomu koho by měla ráda, k někomu kdo by jí tu lásku oplácel. Myslela si, že jako trans holka má minimální šanci si někoho najít, ale až se jí to povedlo, hned je vše jinak a deprese jsou ty tam. Takže vidíme, že peníze nejsou všechno, i když uznávám, že bez nich je to na prd a mnohem komplikovanější.

Mám někdy takový pocit, že některým osobám moc nevoní, že často píšu jak jsem šťastná, spokojená, veselá a zamilovaná. Také jim snad může vadit, že já jsem si v životě i dost užila…a ony třeba ne, ony to štěstí neměly. To mě mrzí, já bych přála všem aby byli spokojení a měli se dobře…jenže vím, že to není reálné, takový svět není a asi nikdy nebude. V některých ohledech jsem měla štěstí, v některých zase ne, ale nestěžuji si (jen občas si pobrblám, např. že nemám co na sebe, nebo že mám malé kozičky…a tak, vždyť už mě znáte).
Mimochodem, mám většinou podprdy 80B a některé 85B a jsou mi akorát..tak to asi zase takové borůvky nebudou…co já vím.


Již dlouho jsem se nezmiňovala o Dominikovi (Female to Male), tak jen bych chtěla říci, že se pravidelně scházíme, vytvořili jsme si k sobě silnější kamarádský vztah a já mám možnost poznat více nejen Dominikův život, jeho radosti a jeho problémy, ale i více do hloubky svět FtM osůbek obecně.
Potvrdila jsem si názor, který tady již někde zazněl…a to ten, že tranzici mají FtM kluci daleko jednodušší a méně náročnou, ale zase nám závidí konverzi a její výsledek. Oni by také chtěli být v tomto směru na tom lépe, ale bohužel je u nich operace složitější a nezaručuje potřebnou celkovou funkčnost.
Dominik je stále galantní a při loučení mě objímá, jako bychom se loučili na dva roky. No proč ne? Přece se nebudu zlobit, že mě objímá 25-letý sympatický kluk.


Pa broučkové, přeji krásné a slunečné dny.

Niki


Ricky Martin je šťastný

29. května 2017 v 8:04 Články o životě a jak to vidím já

Tento krátký článeček tady dnes neměl být, měla tady být Itálie, ale nedalo mi to, abych k tomu, co před lety řekl Ricky Martin, něco nenapsala.

Ricky Martin: "Přál bych si, abych se mohl znovu vyoutovat." Jaké byly jeho pocity a proč by tak chtěl učinit znovu?

"Cítil jsem se úžasně. Byl to nádherný pocit. Přál bych si, abych se mohl ještě jednou vyoutovat, protože ten pocit byl prostě dokonalý."

V The Oprah Winfrey Show se vyjadřoval ke svým tehdejším pocitům. "Brečel jsem, cítil jsem se svobodný a volný a mohl jsem si říct, že kompletně miluji sám sebe." Není tedy vůbec divu, že by si zpěvák chtěl tento výjimečný pocit zažít znovu. Možná svým vyjádřením rozšíří motivaci po celém světě, protože jeho šťastný výraz ve tváři vypráví o tom, jak je mu skvěle.

Dnes jsem se vzbudila už kolem 03:30, spát už se mi nechtělo, cítila jsem se svěží, tak jsem si udělala snídani (jako obvykle - jáhly s pohankou a ovocem), koukla na maily a podívala se co nového se událo ve světě. A pak mi už před pátou hodinou začalo do oken svítit sluníčko a já měla hned o 627% lepší náladu. Už přece víte, že do sluníčka jsem zamilovaná, že si s ním povídám a děkuji mu za to, že tady s námi je. (No jo, když je týden v kuse zataženo, tak ho nevidím a jsem z toho smutná).
Takže jsem si sedla na balkón, udělala si kafíčko, vyhřívala se jako kocourek Mourek (nebo kočička Micka) a vzpomínala na tu dobu, kdy jsem já odhodila masku a začal můj nový život. Také jsem tehdy kolikrát plakala radostí a dojetím, že se děje něco tak úžasného, něco, v co jsem již ani nedoufala. Oznamovala jsem přátelům, rodině a světu kdo jsem a najednou jsem začala dýchat volněji a svět kolem se mi zdál krásnější. Celá škála nádherných emocí, které ani nebudu popisovat! Snad je mnohé znáte (ty emoce) a víte o čem mluvím.
Některé okamžiky v našem životě jsou jedinečné, jsou krásné a již je nemůžeme prožít znovu…i když bychom třeba moc chtěly(i). Nerada bych absolvovala od začátku celou tranzici, ale určité chvíle a události bych prožila znovu ráda.
(Také bych ráda vrátila čas a změnila mnohá rozhodnutí, které jsem v životě učinila). To také bohužel nejde.
Tak nic, už musím běžet. Přeji vám všem krásný, slunečný a pohodový den.
Niki
Takový výhled z okna by se mi líbil...


Mám malé kozičky

27. května 2017 v 10:03 Články o životě a jak to vidím já

Říkáte si…no konečně si Niki na něco stěžuje. Pořád píše jak není šťastná a spokojená…a bác ho…už je to tady, vadí jí malá ňadra, chtěla by je mít větší. No, popravdě bych toho chtěla mnohem více, ale začala bych u těch koziček, ňader či prsou, které jsou určitým symbolem ženství.

Tak jo, přiznávám, máte mě na lopatkách…opravdu bych je chtěla mít o číslo větší a zkouším všechno možné, ale ty potvůrky ne a ne pochopit co po nich chci. Věrka mi říká: Musíš trochu přibrat a zvětší se ti i prsa". Ano, to má určitě pravdu. Pokud bych přibrala 10 až 100kg, tak by se to projevilo i na kozičkách (to je známý fakt), ale to já nechci, to by byla příliš vysoká cena za o něco malinko větší ňadra. Já jsem moc ráda, že jsem štíhlá, že jsem zhubla na svých 72kg při výšce 181cm a myslím si, že jsem na optimální váze. Navíc mám dost garderoby, kterou bych při vyšší váze už neoblékla…hrozná představa. Takže tudy cesta nevede. Budu hledat další způsoby, jak kozičky podpořit v růstu (učím se japonsky, abych jim domlouvala v japonštině, třeba to vyjde pokud jsem v minulém životě byla manželka samuraje), ale pokud nic nepomůže tak pak jedině augmentace. 100kč jsem si již odložila, takže mi zbývá došetřit jen 66.400kč a jdu na to.

A proč vlastně o tom píšu?
Včera, tedy v pátek ráno, jsem se vzbudila a do oken mi svítilo sluníčko a to já mám moc ráda, protože mám hned výbornou náladu. A tu jsem měla do té doby, než jsem si na ty své holky sáhla a měla pocit, že jsou nějaké menší. A to jsme byly domluvené s Vladěnkou, že se po 12 hodině setkáme u LCE kliniky a půjdeme na oběd a na kafe. Můj ty bože, jak já se budu cítit s těma svýma jedničkama, vedle zbrusu nových čtyřek co má Vladěnka na hrudníčku? Potřebovala jsem se uklidnit, tak jsem šáhla pod postel a vytáhla 0,7l whisky Jim Beam. Vypila jsem ji na ex a opravdu jsem se trochu uklidnila. Možná až moc, protože jsem najednou věci kolem sebe viděla třikrát.

Na setkání s Vladěnkou jsem se moc těšila, bylo to již naše třetí a ještě s námi měla být i Věrka, jenže měli v práci inventuru která se protáhla a tak bohužel nedorazila. To nás obě mrzelo, ale i přesto jsme si užily perfektní odpoledne a já byla moc spokojena. Vlaďka měla hlad, tak si dala gyros s pečenou rýží a oblohou, pak jsme prošly obchůdky v OC Karolína a nakonec si dlouho povídaly u kafíčka, zákusků a jiných dobrůtek v útulné kavárničce (přesně na stejném místě, kde jsem se poprvé setkala před pár měsíci s Miri). Jedno z témat bylo datum 7.června, kdy se nás v Praze pravděpodobně sejde více a snad si všechny (všichni) někam zajdeme a budeme možnost se navzájem více poznat (to asi ty pusiny nezavřeme…hlavně já, ukecaná holka).Tedy Zuzka s přítelem Péťou, Vlaďka a já s Věrkou (případně Miri a bylo by milé, kdyby i Andrejka s Anežkou, ale tam to není jisté - ještě jsme tu možnost neprobíraly(i)). Snad to vyjde.


Když jsem začala s HRT, tak jsem neočekávala žádné změny, případně jen nějaké minimální, protože v literatuře se píše, že s věkem se účinky HRT na organismus rapidně snižují, případně nejsou viditelné. Jenže…bohudík hormonky účinkovaly, a to nejen na psychiku, ale byly viditelné i změny na těle. No sláva, říkala jsem si, před 7, 8 či 9 měsíci. Jenže teď už jsem dál, změnila jsem se a co mi stačilo dříve mi již dnes nestačí a chtěla bych více. Chtěla bych mít ze sebe dobrý pocit a také bych se chtěla líbit (s přihlédnutím k věku). Než někam vyrazím, tak běhám kolem skříní a komod s oblečením půl hodiny, než se rozhodnu co si obléknu a pořád mám dojem, že vlastně nemám co na sebe A jít ven nenalíčená a neupravená by byla má noční můra. Někdy nemám den či dva nalakované nehty a již jsem z toho celá nesvá a necítím se dobře. Teď již chápu cis holky a ženy…chápu co cítí a co prožívají. Už chápu proč chtějí být krásnější, přitažlivější a dokonalejší.

Na začátku článku jsem psala, že bych toho chtěla podstatně více. Ano, je to tak. Chtěla bych mít pěknější nohy, a také, abych si na nožku mohla vybírat z botiček velikosti 41. Chtěla bych mít větší zadeček a měřit o 8-10cm méně. Chtěla bych mít menší nosánek, delší řasy a pěkné, dlouhé, husté vlásky. Chtěla bych mít menší a štíhlejší ruce….
U všech rohatých…proč to tak složitě vypisuju. Prostě, chtěla bych být atraktivní, pohledná 15-letá holka s nádhernou postavou, která má šatník plný nádherných věcí. Tečka! Snad toho nechci tak moc, že?

A abych nezapomněla. Vladěnka měla na sobě halenku s velkým výstřihem a ty její kozičky nešly přehlédnout. A jestli si myslíte, že jsem se jí celé odpoledne dívala jen do očí…jste na velkém omylu. No, nakonec jsem nebyla sama, kdo Vlaďce do výstřihu koukal se zalíbením.


V příštím článku se dozvíte, proč se budu stěhovat do Toskánska v Itálii, pravděpodobně do Sienny či Florencie.

Tak pa broučkové, snad u vás svítí sluníčko, tak si ho užívejte.


Niki

Proč je Niki lesba?

24. května 2017 v 20:18 Články o životě a jak to vidím já

Anita už mi napsala bezpočet komentářů, kde (svým nezaměnitelným stylem psaní), poukazovala na to, že o sobě tvrdím že jsem lesba, ale pindíka jsem k sexování používala. Anito, vždy se na světě budou dít věci, které nebudeme schopni zcela pochopit…já také spoustu věcí nechápu (třeba jak si holka může vzít do lodiček bílé froté ponožky)…takže si s tím nelam hlavu. Prostě to tak je. Neměla jsem ráda své tělo, ale když už jsem ho dostala darem od přírody, která to popletla a já to nemohla nijak změnit, tak jsem se s tím časem smířila (ale nikdy ne úplně) a dané situace využívala.
Takže proč jsem holka v mužském těle a zároveň lesbička? Je to v mé hlavě a v mém srdci, co víc k tomu říci.

Za svůj život jsem už toho zažila opravdu dost. Hodně špatných věcí, ale naštěstí daleko více těch dobrých, na které i ráda vzpomínám. Ač vám tady už hodně pootevřu dveře svého života, přece jen je nemohu otevřít úplně. Určité věci si nechám pro sebe…stejně by mi málokdo z vás věřil, kdybych napsala vše. Také bych kdysi netušila, co život vše může přinést…ale on je potvůrka nevyzpytatelný a mnohdy nás může překvapit…mile i nemile. Něco ovlivnit můžeme, něco ne…s tím nic nenaděláme.

Měla jsem zamlada období, kdy jsem uvažovala jak ukončit svůj život …nejen, že jsem si o sobě myslela, že jsem úchylná (vnitřně jsem se cítila být holka, chtěla jsem být holka a líbily se mi holky), ale také jsem se dozvěděla, že jsem adoptovaná, že jsem byla v kojeňáku a že pravděpodobně své dva sourozence, ani biologické rodiče, nikdy nepoznám. Prostě toho na mě tenkrát bylo moc. Nenáviděla jsem jak sebe, tak i svůj život. Utekla jsem z domova, polykala prášky, přespávala kde se dalo (raději nebudu konkrétní) a měla jsem pocit, že se proti mně spiknul celý svět. Ještě štěstí, že jsem tenkrát neskončila na psychiatrii…bylo k tomu dvakrát velice blízko. Ale vyhrabala jsem se z té díry a uvědomila jsem si, že už nemohu jít hlavou proti zdi. Své pravé já jsem ukryla, navlékla si brnění, nasadila masku a začala hrát mnoho let trvající tragikomedii s názvem: "Tak teď jsem pravý kluk a já vám všem ukážu, zač je toho loket".


Takže…hodně jsem si užívala, jezdila po Evropě i po světě, zamlada hrála ping pong, tenis za NHKG (také s Ivanem Lendlem -1x se mi podařilo ho v 15-letech porazit, plavala jsem za dorost, hrála šachy za jeden větší ostravský klub a vyhrála i jeden turnaj… potápěla se na Jadranu, ve Středozemním moři i v Atlantiku, byla na zaoceánském parníku (pokud jsem si nevzpomněla na Titanic, tak jsem se cítila dobře), také jsem kormidlovala menší jachtu…byla půl metru od živého krokodýla (posraná strachy), měla jsem na krku skoro dvoumetrového hada (opět posraná strachy), jezdila na velbloudu i oslovi…přátelila se s lidmi mnoha národností, strávila dost času s černochy i hispánci …., ale také jsem se dvakrát málem utopila, byla jsem i v bezvědomí, měla jsem od jednoho Syřana nůž na krku, v moři na Mallorce mě škaredě popálily medúzy (několik puchýřů až 10cm velkých), v Karpatech,v opuštěné oblasti, mě málem unesli rumunští cikáni…a abych nezapomněla…někdo, komu jsem věřila, mě okradl o dost peněz a pár dalších lidí mi vrazilo kudlu do zad…jednou mi zloději vykradli byt (hodně špatná zkušenost), třikrát auto a jednou sklep.
Také jsem prodávala bony, no jo, byla jsem vekslák a kromě toho jsem prodávala i různé zboží na černých burzách, dvakrát jsem skončila na policejní služebně a jednou na Borech.Takže tak.

A jaká jsem ještě byla? Kouřila jsem (ale jen asi do 26let), chutnal mi tvrdý alkohol i víno, pila jsem hektolitry Coly, baštila tuny chipsů, křupek a tyčinek (a cokoliv nezdravého co mi chutnalo)…chodila na diskotéky, do barů, kaváren, měla jsem nepočítaně kamarádů, kamarádek…hektický život…kdybych teď týden dělala co tenkrát, tak skončím na JIPce a vedle postele mi hlídkuje smrtka.

Takže jsem v několika větách částečně popsala kus mého života….a ač je mi někdy do pláče z toho, že jsem ho (ten svůj život) neprožila tak, jak jsem si vždy přála…tedy jako holka, tak na druhou stranu si vlastně zase moc stěžovat nemohu (až na ty nepříjemné zkušenosti) a na některá období svého života a na některé zážitky vzpomínám i ráda, jak jsem již psala.

A ještě něco. Zuzka napsala v nějakém komentáři, že už je tiše jako myšička…já na to zareagovala, že myšička jsem tady já…pak jsme se dostaly ke kresleným myškám Pixie and Dixie (Pišta a Fišta) a k myšce Jerry ze seriálu Tom and Jerry.


Já si pak vybavila tu dobu, kdy jsem se před mnoha lety na tyhlety kreslené seriály dívala…..dobu, kdy jsem si sehnala první video Sony + mé úplně první dva filmy na které nemohu zapomenout. Kultovní horor Evil Dead (nevím proč se tomu pak začalo říkat lesní duch) a bondovku Diamonds and Forever s Connerym. Film Evil Dead jsem viděla snad 100x, ne že by mě tak nadchl, ale všichni co ke mně chodili, ho chtěli vidět a já se tedy dívala s ostatními, i když už jsem film znala nazpaměť a spíše jsem pozorovala reakce těch, kteří na něj koukali poprvé. Já byla v Ostravě jedna z prvních co měli doma video, proto u mě někdo permanentně byl…jedni odcházeli, druzí přicházeli…všichni nosili nějaké dobroty a pití…takže nějakou dobu to byl jeden nekončící mejdan. Pamatuji si, že jednou u mě (v 3-pokojovém bytě) bylo najednou 17 lidí, takže si to dovedete živě představit.

Takže taková jsem byla kdysi já. Co se dá dělat…byla jsem možná v některých ohledech i pěkná potvůrka, ale povahu mám celý život víceméně stejnou. Pořád jsem veselá rošťanda (trochu idealistka) s dobrým srdíčkem a romantickou duší, citlivá osůbka která má ráda pohodové lidičky…která má ráda sluníčko a je vděčná za každý den, kdy se může usmívat na svět kolem (a dnes více než kdy jindy).
Ano…život mě mnohému naučil a ač nerada, dovedu být i zlá, protivná a nepříjemná, dovedu i kousat, otrávit jedem, utopit a seslat na někoho všechny bazilišky na světě …jak jsem psala, Matka Tereza se ze mě nestala.

Dnes jsem jaká jsem, tedy spokojená a šťastná trans osůbka, které se plní její sny a má svůj nový život. Totéž přeji i vám ostatním.

Niki

Poznají to muži v posteli, či ne?

22. května 2017 v 15:16 Články o životě a jak to vidím já

Tak tentokrát asi budu trochu ostřejší, to bude také tím, že jsem si udělala pečené brambory s cuketou a použila jsem hodně chilli koření. Ještě teď mi jdou z úst ohnivé plameny.

V komentářích pod minulým článkem jeden muž napsal, že výsledek přeměny muže na ženu nebude nikdy dost uspokojivý…a jedna trans osůbka mu odpověděla toto: "Když to na mně muž nepozná ani v posteli, tak myslím, že celkem uspokojivý je". A vzápětí se objevily reakce od dalších trans, které toto zpochybňovaly a smály se tomu. Ale myslím, že není důvod. Ta z nás, která toto tvrdí, na tom vzhledově může být daleko lépe, než mnohé z nás, takže nemůžeme soudit a proč bychom tomu nevěřily. Např: - Jistá osoba tvrdila, že v době kdy nebyla ještě ani na hormonech byla na koupališti a postavičku jí záviděly i cis ženy a nikdo nic nepoznal. No není to nádhera? Já jsem rok na hormonech, ale na bazén bych nemohla jít, protože nemám žádnou šanci schovat to, co mi dole přebývá (i přes jisté zmenšení je to pořád hodně velké) a to nemluvím o postavě. Já kdybych se na bazénu objevila v dvoudílných plavkách, tak za chvíli skončím na psychiatrii nebo v policejní cele.

V posteli by muž s největší pravděpodobností (pokud není namol) poznal rozdíl, až by se nějaké krásné pre-op holce dostal "do kalhotek"…to už ano…ale kolikrát se laškování v posteli obejde bez mužské ruky pod kalhotkama.

Ano, to co jsem napsala, že na některých to muži (a třeba i ženy) nepoznají ani na koupališti, ani v posteli…platí pro hezké trans holky které k tomu mají dispozice a vypadají velice dobře. Na druhou stranu…některé můžou být i post-op a mít "F" v občance, a stejně jim to není nic moc platné. Pindíka sice nemají, ale že by byly k nerozeznání od cis žen, se říci nedá. Dokonce mohou být takové, kdy to na nich pozná i uklizečka na 100metrů za slabého osvětlení, která si zapomněla doma brýle. To může být třeba i můj případ. No, možná, že by musela přijít kousek blíž…čert ví.
S námi je to stejné jako u většinové společnosti. I tam jsou hezcí lidé, někteří již méně, pak hodně průměrných, až skončíme u těch nevzhledných, zanedbaných, tlustých až odpuzujících. Domnívám se ale, že my trans holky více dbáme na svůj zevnějšek, než běžní lidé.

Dále se ten stejný muž zeptal, jak my trans se vyrovnáváme s tím, že skutečné přeměny nelze nikdy docílit?
A Zuzka mu odpověděla: "Nemohu mluvit za ostatní, ale já se nemám v tomhle směru s čím vyrovnávat, protože dosáhnu toho že budu tím, kým se cítím být. To znamená že dosáhnu toho že budu sama sebou, spokojená, vyrovnaná a tím si užívat naplno radosti a strasti normálního života".A Zuzka to řekla i za mě. Tak nějak to cítím.
Asi jsme svým způsobem vnitřně smířené s tím, že nebudeme biologické ženy, nebudeme rodit, mít menstruace….a některé jsme smířené i s tím, že nemůžeme očekávat zázraky. Ty z nás, které by se s tím nesmířily, tak snad raději zůstanou těmi, kým jsou doposud a do přeměny nepůjdou.

Já sice nevypadala jako ruský boxer Nikolaj Valujev či Kličko , ale věděla jsem dopředu, ještě než jsem šla poprvé k sexuologovi, že zdaleka nebudu dokonalá, že nikdy nedosáhnu vzhledu, který bych si přála a že na mně s největší pravděpodobností bude vždy poznat co jsem zač…, ale i tak jsem se rozhodla do toho jít. Nechtěla jsem se přetvařovat do konce života, v mužském těle mi bylo čím dál hůř, chtěla jsem být konečně sama sebou, chtěla jsem být šťastná a věřila jsem, že ze mne spadne ten balvan, který mě tak tížil. A to vše se opravdu stalo. Jaká jsem dnes a jak se cítím jsem už napsala mnohokrát.
Ale, jak jsem již také psala, každá se rozhodujeme za sebe a každá na to můžeme mít odlišný názor. Je to náš život a z velké části je na nás, jaký bude.

Malá poznámka. Dnes jsem četla další článek od Lucy a tam je to na pováženou. Lucy už má suicidální myšlenky, má pocit že se jí zhroutil život, je nešťastná, pláče a tranzice je pro ni utrpení. Tady bohužel vidíme, že ne všechny máme tu sílu poprat se s životem…že tranzice není vždy jen o štěstí a spokojeném životě.

Není to tak dávno, co jsme tady v souvislosti s Terezou (Jakub Španihel) řešily, zdali o některé z nás lze říci, že není opravdová trans. A jistá osoba se do nás, co jsme zpochybnily její trans identitu, pustila o 106…i když i ona sama připustila, že nemusí být vše nad slunce jasné, protože napsala: "Nebudu zde skrývat, že existují jedinci a je jich hodně, co to mají spíše jen za koníčka nebo jsou pět měsíců na hormonech a pak si rozmyslí, že chtějí být zas chlapi".

A máme tady případ TranZita, na kterém je vidět, že není vždy vše tak, jak to ze začátku vypadá. TranZita…tedy dnes už opět Honza, se zhruba po jednom roce rozhodl, že už toho všeho má po krk a že mu bylo lépe jako klukovi. Jako argumenty uvádí svůj vztah ke své dívce a vliv hormonů na psychiku. Ale přesto všechno…jak může nějaká opravdová trans holka (někomu se líbí výraz true trans) téměř po roce vše vzdát, začít o sobě mluvit jako o klukovi, přejít zpět na mužský rod, původní jméno a tvrdit, že jako klukovi je mu vlastně lépe a konečně si užije sex se svou dívkou, protože Androcur, ta potvora, mu to znemožňoval. To netušil či to nepředpokládal? To nepřemýšlel nad tím co mu život v nové roli přinese, ale také o co vše může přijít?
A co ty články plné štěstí a nadšení? Nadšení z prvních tabletek Estrofemu a Androcuru? Co ta radost ze života o které dříve psal? Nebo to byl jen nějaký experiment…zkusím jaké to je být holka a uvidíme? Je Honza opravdu trans? Nebo není? Co kdyby se za půl roku rozhodl, že zase bude holka a za další půlrok by chtěl být zase kluk? Co bychom si potom myslely?


Tímto v žádném případě nechci Honzu nějak urážet, plést se mu do života či nějak moralizovat, jen jsem chtěla demonstrovat, že ne vždy je vše jasné a jednoduché. Lucy by chtěla mít nový život, chtěla by být holka, ale nemůže… a bolí ji u srdce, když ji někdo osloví v mužském rodě. Honza ten nový život mít mohl, ale nechce…a oslovovování v mužském rodě mu nevadí a zdá se být spokojený. Hlavně ať už konečně nalezne své štěstí...ať již jako holka nebo kluk.
Je to tak…někdy je to složitější a život dovede být i prevít.

Lucy, tobě přeji, ať se stane zázrak a tvůj život nabere ten správný směr. Je to hlavně v hlavě. Ty jsi dost složitý případ, my některé jsme se snažily ti pomoci radou a nějak tě nasměrovat, ale míjí se to účinkem.


Niki





Cesta do Prahy - a jak to dopadlo

18. května 2017 v 9:58 Články o životě a jak to vidím já

No a dopadlo to jako obvykle. Chystala jsem článek o svém bouřlivém mládí a také o holce, či už dnes klukovi (TranZitě-alias Honzovi) a o tom jaké to může být jít tam…a pak se vracet zpět. Bude to tedy až příští článek.


Takže teď už je to ale opravdu poslední článeček v souvislosti s návštěvou Prahy. Na mou duši, na psí uši, na kočičí svědomí.

Broučkové…tak jestli si myslíte, že ten můj výlet neměl dozvuky, tak jste na velkém omylu.

1) - přibrala jsem 17kg. Ano, tušíte správně, může za to nevídané množství všelijakých dobrůtek a lákavých jídel, které jsem v Praze do svého tělíčka byla nucena nasoukat. Myslíte si, že mě nikdo nenutil? To je sice pravda, ale jen blázen by nechal bez povšimnutí krůtí rolády, uzené koleno, nadívané koroptve, lososa na víně, grilovaná žebírka, chlebíčky s uherákem a parmezánem, pečeného humra, žraločí steaky, kaviár, tresčí játra, parmskou šunku a další a další mňamky.
Dnes jsem si říkala, že bych pár kilo mohla shodit, takže jsem obula tenisky a hbitě vyrazila. Neměla jsem konkrétní cíl, říkala jsem si ale, že dál než do Vídně nepoběžím, protože se musím vrátit včas, abych stihla pořady "Prostřeno", "Receptář", "Vraždy v Midsomeru", "Columbo", "Dům z karet" a hlavně "Ordinaci v růžové zahradě". (Jejda, já zapomněla, že nemám už 10let televizi - tak z toho nic nebude).
Kdybych si ale nevzala GPS navigaci, mohlo by se stát, že bych Vídeň minula a běžela až do Benátek.



A pokud by mi to běhání nepomohlo, tak jsem objevila na netu ješte jeden způsob…u toho bych se klidně mohla opalovat.
Dietní tasemnice.
  • snadná aplikace
  • zaručený efekt
  • dlouhotrvající účinek
  • snadná na údržbu
  • občas krásně lechtá



2) - Mám domácí vězení, 2 měsíce ani na krok (no možná pár kroků asi ano, pokud nebudu zlobit)….Pokud bych ale měla nějakou spoluvězeňkyni, snad by mi čas lépe utíkal. Věruška četla mé články o tom co se dělo v Praze a byl oheň na střeše. "Pustím tě samotnou do Prahy a tak to pak dopadá. Ráďa vlevo, Zuzka vpravo…všude kolem tebe krásné holky a já abych se tady bála, že se mi tam zamiluješ. Příště už beze mě ty rošťando nikam nepojedeš".
Tak musím být hóódně opatrná v tom co píšu. Co se dá dělat, jsem pod drobnohledem…jedno malé zaváhání a tvrdý trest následuje. Novináři, které zaměstnává Babiš, nemohou svobodně psát a já jsem na tom podobně. Tvrdá cenzura. A mé další "holčičí akce" budou bedlivě sledovány.

A ještě jsem slíbila, že napíšu co jsem zažila v kupé, když jsem jela Regiojetem do Prahy. V kupé nás bylo 5. Já, manželé kolem čtyřicítky a jejich 2 děti (holka kolem 15 a asi 10letý kluk). Oba manželé byli milí, usměvaví a dali se se mnou za chvíli do hovoru. Dcera si mě jen jednou prohlédla a pak se věnovala svému tabletu, ale klučina po mě pořád pokukoval, smál se na mě a byl nějaký neposedný. Oba manželé poznali co jsem zač, to mi došlo už chvilku poté co jsem si k nim do kupé přisedla a opravdu…brzy se na to téma stočila řeč. Ještě předtím jsem ale schválně odešla na WC, říkala jsem si, že klučina neví co si má o mně myslet a rodiče mu to pravděpodobně vysvětlí.

Ale nakonec bylo vše jinak. Jak jsem se do kupé vrátila, na stole byl domácí jablečný závin a já byla pobídnuta, ať si také vezmu. A pak už to mělo rychlý spád. Dozvěděla jsem se, že oni mají v rodině také transgender osobu (FtM), takže moc dobře ví o co jde, a ví to i jejich děti, jen ten jejich syn poprvé vidí zblízka trans osůbku MtF, tak má z toho radost a pořád na mě musí koukat. Pak jsme se všichni vzájemně představili (jména nebudu uvádět) a klučina už byl spokojenější a pořád měl na mě nějaké otázky. Niki to…Niki ono…jak se cítím…jestli se mi to líbí…kam jedu, no prostě tu pusinu nezavřel až do Prahy. Ale atmosféra v kupéčku byla skvělá a já se jen zase utvrdila v tom, že je to v lidech, v jejich charakteru , empatii a také v informovanosti….prostě a jednoduše, že nás mohou brát jako naprosto rovnocenné osůbky, bez nějakých předsudků. No, takže jsem se před Prahou mohla v kupé malovat, vyměnit si punčocháče a dát si paruku (to se mladýmu moc líbilo) aniž by se nad tím někdo pozastavoval a koukal jako tele.


A ještě něco. Již dvakrát jsem byla nucena uzavřít komentáře pod posledními články, což dělám velice nerada. Snad se situace trochu zlepší a některé z nás (sebe tam také počítám, abyste nebrblaly) pochopí, že zbytečně provokovat a povyšovat se nad druhé, nic dobrého nepřináší…snad jen zlou krev a zvýšený adrenalin. Myslím si, že výměny názorů by mohly probíhat i v pohodovější atmosféře, bez rozvášněných emocí. Tak snad se nám to podaří..díky.

Pa broučkové,
Niki



Hanka Fifková - pokračování

14. května 2017 v 10:28 Články o životě a jak to vidím já

Upozornění pro některé méně chápavé - nevěřte úplně všemu co je tady napsáno, rozlišit humor a nadsázku může být někdy a pro někoho obtížnější, za to se omlouvám, ale takhle píšu ráda a měnit to nebudu.


Netušila jsem, že budu psát druhou část, ale přišly mi nějaké maily, zdali bych nemohla více popsat průběh sezení a tak podobně. Také mi přišel mail s dotazem, zdali nemám víc informací o tom hasiči, kterého jsem minule zmiňovala. (Pokud bych se od holek dozvěděla něco bližšího, napíšu to do komentáře). No a nakonec mail s dotazem, jak jsme toho mohly tolik vypít a sníst, mě trochu překvapil a musím Aničce říci toto: Opravdu to nebylo jednoduché a šíleně jsme si nacpaly bříška, sama jsem nemohla uvěřit kolik se toho jídla a pití do tělíčka vejde, když hlava ví, že je to zadarmo. Některým až vylezly oči z důlku a pro dvě z nás přijela sanitka. Holky totiž nemohly ani chodit, tak je 8 přivolaných hostů odneslo do sanitky, která je odvezla do nemocnice na vypumpování žaludku. Jak to s nimi dopadlo, je ve hvězdách.

A něco o samotné akci.
Bylo nás tam asi 20 (Ráďa psala 23) a já neměla po ruce kus papíru a tužku, abych si dělala poznámky. To víte, já hlava děravá zapomenu i na to, že mám v troubě muffinky nebo spálím kuře v papiňáku…či si postavím vodu na čaj a nechám ji vyvařit, takže zapamatovat si jména všech které jsem viděla poprvé a všechna témata, která se probírala, je zhola nemožné. Ta paměť už potvůrka není co bývala.
V koutě u zdi byly skládací židličky, takže jsme si je rozebraly a snažily se sednout si do pomyslného kruhu. Jenže to nešlo, tak dvě holky si sedly na okenní parapet a jedna štíhlá a mrštná se uvelebila na skříni. Kromě nás trans holek a Hanky tam byla ještě Lucie z Univerzity Palackého v Olomouci, ta chce dělat disertační práci na téma transgender lidí a Hanka se nás zeptala, zda souhlasíme s její přítomností. Nikdo nebyl proti. Lucie ani Hanka se do místnosti nevešly, takže seděly částečně v další místnosti a částečně ve dveřích.

No a já jsem seděla jako tichá myšička mezi Zuzkou a Ráďou. Víte, že má orientace je lesbická, takže je jasné, že mi nejen nevadilo že se k sobě tak mačkáme, ale bylo mi to příjemné. Jak by ne…hezká holka zprava i zleva, navíc hezkých a milých děvčat plná místnost….můžete si domyslet.

Jen abyste byly(i) v obraze, jak některé z nás mohou vypadat dobře.


Následně probíhalo krátké představování. Každá jsme řekla své jméno a dvě, tři věty o sobě. No a pak již bylo volnější povídání o všem co máme na srdíčku, které občas Hanka nasměrovala na konkrétní témata a sama měla na nás nějaké otázky. Ta hoďka a půl uběhla rychle, vzhledem k tomu kolik nás tam bylo, se na všechny nedostalo a to byla trochu škoda. Takováto setkání já hodnotím velice kladně, mám za to, že většina holek takovéto akce vítá a jsou pro nás nějakým způsobem přínosné a inspirativní.

Ještě jsem chtěla zmínit jeden manželský pár (minule se na něj nedostalo). To jsou ty dvě holky co zabraly okenní parapet. Obě holky kolem 30let a asi 7let ve svazku manželském, kdy poslední dobou to začalo trochu "drhnout". Manželce bylo divné, že se jí ztrácejí punčochy a spodní prádlo, také se jí zdálo, že někdo používá její botečky. Nakonec pravda vyšla najevo, obě holky si vše řekly a jejich vztah je teď snad ještě lepší než dříve. Mají se rády, chtějí zůstat spolu a manželka nejen své trans partnerce moc fandí, ale má z toho radost a celou situaci si opravdu užívá. Co k tomu dodat. Nádhera! Moc jim přeji ať ten krásný vztah a ta pohoda vydrží co nejdéle…tohle se tak často nevidí.

Nechtěla jsem to původně prozrazovat, ale hned po skončení sezení, ještě než jsme se rozběhly do všech světových stran a do Kopyta…tak jsme si udělaly malou párty s občerstvením - takové přivítání nadcházejícího léta. A musím těm zvědavým říci, že šampaňské teklo proudem!



Ještě jsem mohla napsat co se dělo v kupé, když jsem jela Regiojetem do Prahy, ale to nechám na příště.

Tak se zlatíčka mějte hezky a užívejte si sluníčka.

Niki


Praha stověžatá a setkání u Hanky Fifkové

12. května 2017 v 10:54 Články o životě a jak to vidím já

No jo, už je to tak. Po letech jsem si zajela do Prahy.


Jezdila jsem všude možně, ale na naše hlavní město se nějak nedostalo. Já vím, nebylo by špatné udělat si malý (i větší) výlet, abych zjistila co je tam nového a prošla si všechna ta krásná místa, která jsem si již v minulosti prošla a která se mi tak líbila. Jenže na nějaké znovuobjevování krás Prahy tentokrát čas nebyl. Měla jsem jiné plány. A to… poznat konečně osobně Zuzku a Radku (na obě holky jsem se moc těšila), a také další trans holky co budou na skupinovce u HF. U nás v Ostravě se něco takového bohužel nepraktikuje (možná to bude tím, že nás tady není mnoho a naše sexuoložka má na to jiný názor), tak jsem chtěla poznat jaké to je, když je více našich holek pohromadě a mají si možnost popovídat a malinko se poznat (vzhledem k omezenému času).

Než jsem se vydala na cestu, tak jsem se ještě podívala na předpověď počasí. Bála jsem se, aby nebyla velká zima (přece víme, že Miri dovede ovlivňovat počasí a může nám pěkně zavařit), ale nakonec jsem nemusela brát zimní bundu a kozačky. Do Prahy jsem jela vlakem Regiojet a již asi 20 minut po příjezdu jsem se setkala se Zuzkou, která byla na závěrečném pohovoru u Weisse. Protože jsme se ještě neviděly, tak jsme se pořádně přivítaly a zašly do jedné restaurace. Jmenuje se Mona Lisa a daly jsme si tam něco k jídlu a pití. Byly jsme tam jen asi hoďku, protože jsme musely najít dům kde má Hanka ordinaci (ve 13:00 byl začátek skupinovky). Nakonec jsme to našly bez problémů a protože byl ještě čas, tak jsme zašly obkouknout hospůdku Kopyto. No a kdo tam neseděl. Radka. Takže ten plán, že se my tři sejdeme, nakonec vyšel. Na chvilku jsme si se Zuzkou přisedly, ale dlouho jsme si nepovídaly, protože už byl nejvyšší čas vyrazit k HF. Ráďa dopila vše co jí číšník recesista přinesl na stůl a odešly jsme s tím, že se zde za pár hodin zase sejdeme.

Před vchodem domu (U Rajské zahrady 12) už bylo celkem dost holek a já se tak koukám na jednu z nich a říkám si, že je hodně podobná Nikitě, která bohužel nedlouho po své SRS zrušila svůj blog. No a opravdu to Nikita byla a já jsem moc ráda, že jsem ji mohla poznat osobně. Moc jí to slušelo a vypadala spokojeně…tak to má být. Už jsem ji dříve přála všechno to nej v jejím novém životě, tak věřím, že je vše tak, jak chtěla a je šťastná. Ze známých tváří tam byla ještě Dominika (BM)…ostatní holky jsem neznala.

Nakonec se nás tam sešlo asi 20 a ani jsme se nevlezly do místnosti (teda nakonec ano, ale byly jsme tam jako sardinky). Hanka říkala, že s takovou účastí ani nepočítala…ale snad je i spokojena, když vidí, že holky k ní chodí rády a na skupinovky se těší. Z nás co jsme tam byly, bych vypíchla dvě osoby, i když byly i další zajímavé příběhy. Mladičkou 16-letou Péťu a svalnatého hasiče (jméno jsem bohužel zapomněla). Péťa vypadala velice hezky…názorný příklad toho, jaká je to pohoda, když se začne v tomto věku, kdy jsou i určité fyzické předpoklady a testosteron se dosud neměl čas vyřádit naplno. Smutné ale bylo, že se Péťa setkala nejen s verbálními útoky, ale bohužel byla i několikrát fyzicky napadena. Velmi smutné!

Hasič v současnosti řeší obrovské dilema, které možná rozhodne, jakým směrem se bude ubírat jeho(její) život. Uvědomuje si, že pokud se rozhodne "do toho jít", tak to nebude mít jednoduché. Mezi hasiči rozhodně zůstat nemůže, to si sám (sama) uvědomuje a také jeho (její) svalnatá a vypracovaná postava může být, hlavně v začátcích, určitým handicapem. Takže hasiči mohu jen přát, ať se rozhodne tak, aby byl jeho(její) život takový jak si přeje, aby se dlouho netrápil(a) a svého rozhodnutí nikdy nelitoval(a).

Něco po 14:30 Hanka sezení ukončila. Některé z nás měly své plány a odešly neznámo kam, nás zbylých devět (bez Radky) si to zamířilo do hospůdky Kopyto. Ráďa tam také přišla, ale až za hoďku, protože měla ještě u Hanky naplánovaný pohovor. A jakmile za tu hodinu přišla, hned jsme věděly, že už dostala od Hanky Estrofem (plnou tašku), protože zářila jak sluníčko a usmívala se od ouška k oušku. Radka si pak tašku hlídala jako ostříž, protože tušila, že my některé potvůrky bychom ji mohly o ty roztomilé tabletky připravit a nakonec by místo Estrofemu brala acylpyrin na bolení hlavy a něco proti depresím.
Ráďo, vše nejlepší k začátku HRT… je to krásný pocit a tak trochu výjimečný den a snad všechny jsme se na něj těšily…tak si to užívej!

A tak jsme tam jedly, pily, hodovaly…. a probíraly všechno možné i nemožné. Holky pak postupně odcházely, až jsme zůstaly samy dvě se Zuzkou. Já měla odjezd vlaku 19:44, Zuzka 19:32, takže jsme nijak nespěchaly, ještě si daly kafíčko a kolem půl sedmé jsme vyrazily - směr hlavní nádraží. Zuzce jel vlak na čas, bohužel Regiojet měl 80minut zpoždění, takže domů jsem dorazila až hodinu po půlnoci. Utahaná jsem byla jako kotě, tak jsem se jen rychle odlíčila, osprchovala a plácla sebou do své milované postýlky.

A co bych ještě dodala.
Byla jsem ráda že jsem do Prahy jela, stálo to za to…poprvé jsem viděla tolik trans holek pohromadě, také jsem se dozvěděla mnoho užitečných informací a zjistila, jak celá akce probíhá. A měla jsem to štěstí poznat nejen Zuzku a Ráďu, ale i Nikitu, Domču a dalších 16 holek…to se opravdu nestává každý den. Jo, a viděly(i) jste ten stůl plný jídla (pozornost podniku)...poprvé v životě jsem se pořádně najedla.

Tak pa zlatíčka, mějte se krásně.

Niki


Rok HRT

9. května 2017 v 10:54 Články o životě a jak to vidím já


To je takový určitý bod, kdy se některé zamyslíme nad tím, co vše se za ten rok událo a říkáme si: "Tak konečně je to tady." To si říkáme proto, protože máme pocit (tedy já určitě), že se ten čas poslední dobou nějak vlekl. Jenže on se vlastně nevlekl, ten život už je skoro v těch normálních kolejích. Pocit, že se to vleče, mám jen proto, že se blíží SRS, tedy pro mě událost mimořádného významu a obrovský životní krok. Až bude vše za mnou, tak už si nebudu myslet, že to neutíká…pravděpodobně budu vnímat život jinak…den za dnem s jeho starostmi i radostmi.

Já už se cítím jako žena, chovám se jako žena, oblékám se jako žena (velmi nenápadně) a život se trochu zklidnil a začal být, no, jak bych to vyjádřila…prostě takový normálnější a klidnější. Už pominula ta největší euforie a ty největší změny (kromě SRS) mám asi za sebou. Teď již se nacházím v takovém setrvalém stavu menší euforie, ale moc pěkné….a puberťačka jsem svým způsobem stále….toho nového života jsem se ještě nenabažila a snad ani nikdy úplně nenabažím.

Já jsem již dost o mých pocitech a tělesných a psychických změnách napsala v článku "HRT pocity a postřehy", kdy jsem měla za sebou 9 měsíců polykání hormonů, takže už bych toho moc psát nemusela a mohla bych se odvolat na ten článek. Ale přeci jen několik vět napíšu a něco málo doplním, protože čas se nezastavil a pár věcí se přihodilo.

Pravděpodobně největší změny se udály v prvních 6 měsících, pak se to nějak ustálilo a nevnímala jsem nic mimořádného. Asi tak do 8 měsíců HRT jsem zažila několik nepříjemných stavů (zimnice), kdy jsem se klepala jako ratlík a musela na sebe navlíknout několik svetrů, bundu, čepici a vlézt pod dvě peřiny, abych se trochu zahřála a tak moc se netřásla zimou. A evidentně jsem celkově citlivější na chlad, někdy mě něco podobného potkalo i venku a nebylo to vůbec příjemné. Tyhle stavy jednoznačně přikládám hormonálním změnám organismu.
Také se zklidnily emoce a už tolik nebulím jako na začátku. Kozičky už asi dosáhly svého maxima a nemám dojem, že by se ještě zvětšovaly…ale budu ráda, pokud se mýlím. A také se, jak již jsem psala, omezil růst chloupků. A změny v psychice jsou kapitola sama pro sebe. Kdybych to měla říci jednou větou, tak bych řekla, že ten pán ve mně nadobro ustoupil té ženě, kterou jsem teď. Sice ho nemohu ušlapat a odstranit úplně, ale je schovaný dostatečně hluboko a snad nebude už nikdy vystrkovat růžky.

A dostala jsem k mému výročí pěkný dárek. Před několika dny jsem se opět sešla s Vlaďkou a několik hodin jsme spolu strávily v útulné kavárničce (stejné jako minule). Kdyby Vladěnka nemusela odjet domů, tak jsme tam spolu byly ještě déle…myslím, že obě dvě jsme se tam cítily dobře a byly jsme rády, že si můžeme popovídat o všem co máme na srdíčku, co nás zajímá, co nás těší, i o tom co nás tíží a zlobí. Je to neskutečná pohoda povídat si s někým, kdo je na tom stejně jako já, protože ta osůbka moc dobře ví jak se cítím, co prožívám a co se mi honí hlavou. Takováto setkání s holkami jako jsem já (a navíc milými a pohodovými), pro mě moc znamenají.
Zítra jedu do Prahy a setkám se tam konečně i se Zuzkou a Radkou. Opravdu se moc těším.

Radka jde zítra k Hance a bude mít své první hormony. Moc se na to těší a já ji to nejen velice přeji, ale také drobet závidím. Na tu krásnou a jedinečnou chvíli se nedá zapomenout, stejně jako nemohu zapomenout na svou první návštěvu u sexuologa, která vše odstartovala…na svůj coming out a na své nadšení, když jsem držela v ruce svůj nový rodný list a mohla si jít vyřizovat nové doklady. Na ty úžasné okamžiky nikdy nezapomenu.

No a ráno jsem si byla na poště vyzvednout pozvánku ke komisi v červnu. Myslíte si, že jsem v naprostém klidu a nejsem drobet rozechvělá a nervózní?? To víte, že jsem.
Věrušce (a myslím že i Vlaďce a Zuzce) jsem říkala, že až přijde ta chvíle a já budu v den operace ráno ležet na lehátku a povezou mě na sál..tak (odpusťte mi ten výraz) se asi poseru blahem. To vzrušení a ty emoce musí být neskutečné!



Broučkové mějte se hezky a hlavně ať již to léto začne bušit na dveře!

Niki


Treska 2x jinak

8. května 2017 v 20:06 Kuchařka Niki a její recepty

Dnes tady dám recepty na dvě jídla, které si děláme s Věrkou poměrně často, jen u smažené tresky míváme bramborovou kaši…tu jsme dnes nahradily bramborovým salátem.

Původně jsem chtěla udělat krůtu…tak jak ji připravují v USA, ale potvůrka asi tušila co ji čeká a vzala nohy na ramena. Kam utekla, to netuším…možná už je někde u Českých Budějovic.

Treska na másle s rýží.

Co se týče ryby, tak tu nejčastěji kupuju v Kauflandu. Buďto 1kg balení - tam je 10 lisovaných kostek nebo 0,5kg balení - tam jsou celé kousky. Rýži používám parboiled, ale kdo chce, může použít tu, která mu vyhovuje. Já někdy používám jako přílohu k různým jídlům i rýži natural, ale k tresce raději ne, protože rýže natural má svou specifickou chuť a chuť ryby by pak zanikla.
Tresku smažím na másle, ale přidávám i olej (tak zhruba půl na půl), máslo samotné by se dříve připalovalo. Naštěstí tresku není třeba dělat dlouho a žádné přepalování tuku by hrozit nemělo.

Rybku necháme při pokojové teplotě rozmrazit (asi 2,5 až 4 hod) a mezitím si uvaříme rýži. Jakmile je rybka dostatečně rozmražená, tak vymačkáme opatrně přebytečnou vodu a osušíme v utěrce (papírové či textilní). Lehce osolíme a můžeme pokapat citrónem. Na pánvi mezitím rozpálíme olej s máslem a pak tam dáme rybku i příslušné koření (kmín, koření na rybu…a vařečkou ji pronásledujeme po pánvi. Treska za chvíli změkne a rozdrobí se na menší kousky. To není ná škodu, dříve a lépe se tak prosmaží.
Jakmile je treska hotová (asi 5minut), tak ji přidáme k rýži, kterou jsme si již připravili na talíř, nebo (a tak to dělám já) rýži nasypeme na pánev k tresce a promícháme. Můžeme jíst bez zeleninové přílohy, či si podle chuti něco nakrájet (salátovou okurku, rajčátko, apod.).



Smažená treska s bramborovým salátem

Tuhle mňamku dělala Věrka a já se jen plantala v kuchyni a občas malinko pomohla nebo jsem svého broučka trošičku škádlila a tu a tam jsem ji pohladila po zadečku nebo po... (bohužel - cenzura). No jo, jenže Věrka mě vždy odhání, protože se pak nemůže soustředit na vaření (tomu já věřím).

Původně jsme měly v plánu pouze kuřecí řízečky, ale byly jen čtyři a my hladové holky jsme se chtěly pořádně nadlábnout, tak jsme ještě rozmrazily 3 kostky (á10dkg) tresky, abychom neumřely hlady.

Kostky tresky se opatrně zbaví přebytečné vody a osuší (někdy se ale bohužel stane, že ten kousek moc nedrží pohromadě a roztrhne se). Pak se velice zlehka osolí, neuškodí pár kapek citrónu, či špetka koření na ryby a následně obalí (klasický trojobal, mouka - rozšlehané vejce - strouhanka). Na pánvi rozpálíme přiměřeně oleje a obalené tresky smažíme asi 3 až 4minuty na každé straně (ze začátku zprudka, pak ubereme, ať se nám treska propeče a nepřipálíme strouhanku).

Výrobu bramborového salátu nebudu popisovat, každý ho dělá jinak, ale pokud by někdo chtěl, tak bych pak popsala, jak ho Věruška vytvořila.

Bramborový salát položilo mé koťátko neprozřetelně na stůl a jak smažila řízečky a rybky, tak zlobivá a nedočkavá Niki už potají ujídala….móóóc velká dobrota! Brzy si to musíme zopakovat! Nutno dodat, že jsme se doslova přecpaly a pak hodinku musely odpočívat. Co také dělat s tak plným bříškem.

Tak si nechte chutnat. Niki