Červen 2017

Někdy bývám i smutná

30. června 2017 v 10:55 Články o životě a jak to vidím já


Tak včera mi jedna osoba psala, že určitě šťastná nejsem, že to jen tak hraju a že nemohu být šťastná, pokud jsem TS. Tak a je to. To jsem dopadla. Takže štěstí vylučuje transsexualitu.To jsou mi věci. Tak proč mi sexuoložka a psycholožka napsaly stejnou diagnózu, když viděly jak jsem šťastná? Nebylo to spiknutí? Nebo se mě chtěly zbavit a těšily se, jak budu plakat až mi ufiknou pánské nádobíčko a já nebudu moci masturbovat? Co já pak chudinka budu dělat? S čím si budu po večerech hrát?

Ale já se musím přiznat bez mučení…opravdu nejsem šťastná 24 hodin denně a 7 dní v týdnu. Někdy dám tomu štěstí chvíli volna a pak jsem třeba i smutná. Zrovinka včera večer jsem byla smutná, protože jsem si koupila celý meloun a těšila se až si na něm doma pochutnám, ale ta potvůrka byl bez chuti a nebyl vůbec sladký. Uvažovala jsem že ho hodím do koše a to už je u mne co říci, protože jídlo já vyhazuju opravdu velice nerada.

Také bývám smutná, když je několik dní zataženo a žádné sluníčko. Je mi občas smutno i z toho, že trávím většinu večerů sama, bez osůbky kterou miluji. To se pak snažím prchnout mezi lidi, jdu nakupovat, atp. Dříve bych to řešila fernetem s colou, chipsy, sýrem a olivami…a pak bych šla pařit nějakou hru na PC nebo bych si pustila nějaký filmík a u toho baštila a popíjela.
Také mohu být smutná, když spálím muffinky na které jsem se tak těšila nebo když mám chuť na kousek čokolády a žádnou nemohu objevit. Jednou za čas mě honí mlsná a já pak běhám po bytě a hledám nějakou dobrotku. Jsem schopna se jít i 10x podívat do ledničky, i když vím, že tam nic nenajdu.

No a ještě jsem smutná z toho, že na trans scéně je poslední dobou nějak mrtvo. Některé holky blogy zrušily úplně, některé je tam sice stále mají, ale vlastně vůbec nepíšou, takže ty co zůstaly aktivní, vlastně spočítám na prstech jedné ruky. Do toho jsem ale nepočítala aktivní blogy holek jenž jsou již po SRS, tedy už ženy se vším všudy…ty se s námi, co jsme jen na "začátku HRT" a nemáme F v občance, moc nebaví…tedy vlastně vůbec (až na jednu výjimku).

O vlogerkách jsem ještě nemluvila…TranZita už skončila a je opět mužem, Martina je po operaci v Thajsku a je otázka zda bude dále točit (doufejme že ano), o Jenny nic nevím, protože jsem se dlouho nedívala zda natáčí dále a vlastně mě to ani nezajímá (důvody jsou nasnadě)…takže zbývá Tereza. Teď jsem se koukla co je tam u ní nového a zjistila jsem, že jela do Prahy na tu konferenci 22.června a chtěla tam točit. Jak to dopadlo jsem nezjistila, jen jsem si všimla, že smazala video, kde mluvila o Jenny. Takže asi tak. Snad jsem na nikoho nezapomněla.

Mrzí mě, že jsem přikročila k moderování komentářů, ale už to začal být hnus. Některé osoby bohužel nepochopí (vlastně na to kašlou), že je tam nechcete…a budou prudit a škodit, dokud to jde. Uvidím jak to bude dál, možná to moderování časem zruším, možná ho nechám…stejně píše komentáře tak málo lidí, že to snad ani vadit nebude.

Máme tady prázdniny a čas dovolených, tak si to na těch Seychellách či Maledivách všichni užijte a nenechte se sežrat žralokem či jinou vodní příšerkou.

Niki



Je načase někoho uškrtit

29. června 2017 v 9:32 Články o životě a jak to vidím já

Mohla jsem to, co zde napíšu, nacpat do několika komentářů, ale chci tomu dát nějakou lepší formu a přidat obrázky.

Myslím si, že drtivá většina z těch, kdo čtou mé články déle, už o mně ví hodně….kromě jiného už ví jaká jsem a proč taková jsem…ví jak se chovám a jak oblékám a ví proč se tak chovám a proč se tak oblékám (tedy někdy výstředněji). Tak si říkám, pokud to nepochopilo jen pár osob, že bych se tím ani nemusela zabývat a mohla bych to nechat plavat. Hm.

1 - Anito, ty jsi nezmar (možná záškodnické klíště) a asi by nepomohlo i kdybych tě vlastnoručně uškrtila, otrávila 2 roky prošlým vídeňským párkem či mučila těmi nejděsivějšími technikami 16 století…a možná i 21 století. Mazat tvé komentáře mi zabírá čas, který bych mohla věnovat jiným činnostem. (Péct muffinky, uklízet, tančit si, koukat na filmy, hrát Far Cry nebo meditovat).
Buď tak ohleduplná a napiš třeba jen jeden trochu srozumitelný komentář, který má hlavu a patu. Dokážeš to?


Nerada bych kvůli pár lidem zavedla moderované komentáře, jak to již mají zavedeno některé holky, protože pak už to není ono, ztrácí to své kouzlo a autor blogu nemusí zveřejňovat komentáře, které se mu nelíbí.

2 - A pak je tady další osoba, či dvě a možná tři, které si nedají říci a dokolečka omílají to samé. Možná máte v něčem pravdu a některé vaše názory nemusí být špatné a od věci…jen to podáváte špatnou formou a zapomínáte na fakt, že jsme všichni jedinečné osobnosti. Nejsme stejní, máme různé pohledy na věc, různé názory a jinak prožíváme svůj život. To co někomu vyhovuje, jinému nemusí..tam kde je někdo spokojen, tak druhý být nemusí.
Všichni si hledáme své místečko na slunci, někomu se to daří lépe, jinému hůře, ale jak již jsem mnohokrát psala…takový je život a nikdy nebudou úplně všichni spokojeni, usměvaví a v pohodě.

Tak jako holčina na obrázku nebudu nikdy vypadat, to vím moc dobře, tak se musím spokojit s tím co možné je...jinak bych se z toho také mohla zbláznit.

3 - Některé z nás třeba mohou projít fází TV než se dostanou do bodu TS…..předtím, než u mě byla diagnostikována transsexualita, jsem mnoho let chodila každý den v dámském spodním prádle a dle okolností a možností i dámském oblečení, ale nikdy jsem nemasturbovala před zrcadlem nebo něco podobného. Jen jsem se tak cítila dobře a věděla, že tak je to správně, tak to má být a takový chci žít život. Jestli si někdo myslí, že jsem transvestita…nechť je libo, tím se trápit nebudu, hlavní je, že já vím kdo jsem.

4 - Skutečnost je, že dnes si na veřejnosti téměř s ničím problémy nedělám, ale i já mám své hranice. Jako mimino s dudlíkem v puse se nebudu předvádět a také se nebudu oblékat jako 5-letá holka. Také je ale pravda, že si ten nový život neskutečně užívám a snažím se trochu dohnat ztracené chvíle, takže moc nehledím na svůj věk a chci se cítit dobře. Jsem přece rošťanda a puberťačka - to jsem psala už 100x.
Když se za mě na veřejnosti nestydí Věrka, tak si myslím, že to zase tak špatné nebude. Dokonce už nechce ať se držíme venku za tlapky, protože, jak říká, dvě ženy by se už za ruce držet neměly.

5 - Anito, štěstí může vnímat každý jinak, ale jednoduchá definice by byla - vnitřní osobní pocit spokojenosti, radosti a trvalého naplnění života. Pocit štěstí je u každého člověka trochu jiný.

V životě jsem byla šťastná mnohokrát, ale nejvíce tyto pocity zažívám posledních pár let. Dovedu se radovat i z maličkostí a vážím si každého dne. Trápit se, nadávat na svět okolo, být rozmrzelá, neusmívat se a nemít radost ze života…to není ta správná cesta, navíc tím ubližujeme sami sobě.
Jo, a kromě krátkých sukní mám i několik dlouhých.

Niki




Omlouvám se za trochu roztažené nohy, ale bála jsem se, zdali komoda vydrží mou váhu, tak jsem se nadlehčovala.

Niki skončila s oslavami

28. června 2017 v 21:22 Články o životě a jak to vidím já

Tak…a už mám to "řádění" za sebou. V pondělí jsem měla poslední naplánovanou akci a ode dneška budu zase hodná holka a budu se chovat vzorně (doufám). Tedy, je otázka co si kdo pod tím slovem představí. Takže, abych to upřesnila, pořád budu veselá rošťanda a puberťačka…jen už se nebudu cpát sladkým, chipsy, smaženými řízky a dalšími dobrotami, které běžně nejím. Své tělíčko a svou trávicí soustavu jsem pořádně potrápila a následky na sebe nenechaly dlouho čekat…ale za to si mohu sama a bylo to mé svobodné rozhodnutí.

Původně jsem chtěla napsat podrobněji, co vše jsem zažívala, co jsem podnikala za akce, a co vše se událo poslední 3 týdny před 26.červnem, ale nakonec od toho upustím, protože to bych se celý článek stejně jen rozplývala. Prostě a jednoduše - byly to krásné tři týdny mého života (možná svým způsobem nejkrásnější) a já si je opravdu užila.
Jak již jsem psala v úvodu, předevčírem byla poslední červnová akce, kdy jsme se (já a Věrka) sešly s Vladěnkou a strávily velice příjemné odpoledne. Věrka Vlaďku už dlouho chtěla poznat (protože jsem o ní hodně mluvila), tak byla ráda, že se to konečně povedlo. Věrce se naše malá dámská jízda líbila (mně samozřejmě také) a když jsme zůstaly samy, tak Vlaďku chválila, že je to moc příjemná a úplně normální pohodová holka. Já jsem dostala od Vlaďky pěkný dáreček, a také její slova, kterými mi přála k narozeninám, mě potěšily….co dodat. Skvělý závěr mých, tři týdny trvajících, oslav a radovánek.
(Vladi, ne abys teď chodila s nosánkem nahoru…).


A ještě pár slov.

Dnes jsem jaká jsem, jsem nad věcí, jsem sebevědomá holka (či žena), cítím se skvěle a žiju svůj krásný nový život. A jak říká má myšička, jsem trochu exhibicionistka (ve smyslu, že se ráda předvádím) a prožívám svou druhou pubertu…teď ale trochu jinou. Už neřeším věci, které jsem řešila na začátku a které mi dělaly starosti. Už se mi nehoní hlavou tisíce otázek a již dlouho spím jako mimino. Ztracené roky již nevrátím, ale trochu se snažím dohnat to, co jsem zmeškala - proto se občas nechovám čítankově nebo podle nějakých brožur a užívám si to jak jen to jde. Jak říkám - jsem rošťanda a jiná už asi nebudu.

Ale abych byla taková jako jsem dnes, tak jsem si musela ujít kus cesty a překonat nějaké překážky. Změny nebyly ze dne na den. Před dvěma (či třemi) roky jsem taková nebyla. Když jsem se po dlouhém váhání a rozhodování konečně rozhodla jít za svým snem, tak jsem ještě mluvila v mužském rodě, používala uni oblečení, byla jsem ze všeho trochu vyplašená, nejistá a nevěděla jaké budou reakce okolí a lidí které budu potkávat. Nedovedla jsem odhadnout kolik ztratím přátel, nevěděla jsem jak budou účinkovat hormony, nevěděla jsem jestli si najdu (již jako žena) přítelkyni či se ještě v životě zamiluju.
Také má vizáž nebyla nic moc…spíše jsem se mnohým jevila jako gay, mimozemšťan , nebo osoba která utekla z Bohnic.
Sečteno a podtrženo. Ohromný posun ve všech směrech. Dnešní Niki je úplně jiná osoba než Péťa před lety. Sice svou minulost nemohu úplně pohřbít, ale už mi nepřekáží. Tady jsem sice ještě použila své staré mužské jméno, ale dnes by mi již dost (hodně) vadilo, pokud by mě někdo chtěl takto oslovovat. Jsem Nikola či Niki a s tím jménem půjdu do hrobu. Pokud by to někdo nechtěl akceptovat…tak sbohem, skončili jsme.


A co HRT?
Dnes to již neřeším a již se tím nechci zabývat. Ustálila jsem si dávku na 3mg denně (ráno v 8hodin) a vyhovuje mi to. Výsledky stejně asi předčily mé očekávání, takže z mé strany spokojenost. A že si stěžuju na malé kozičky? No jasně, brblat budu stále, to bych nebyla já, ale neviním z toho hormony a blbou HRT, spousta cis holek má menší kozičky než já.

A co SRS?
Hlavně pro některé méně chápavé a pořád rýpající - rozhodla jsem se naprosto svobodně, nikdo mě do toho netlačil a nenutil, neměla jsem pistoli u hlavy. Moc se na operaci těším…i když je jasné, že se trochu bojím, aby vše dobře dopadlo.
A…u všech všudy…děsím se nemocničního jídla co budou chtít do mě nacpat. Asi si tam budu muset vzít dva prádelní koše svého jídla z domu.

A co passing?
Jak bych se k této otázce stavěla před 30 či 40 lety je věc jiná, ale dnes si z toho chválabohu hlavu nedělám. Je velice pravděpodobné, že většina z nás chce procházet….a také vypadat co nejlépe…to chci i já….ale ne všem se to podaří tak, jak by chtěly, nemáme stejné fyzické předpoklady, nemluvě o mnoha dalších rozdílech. Buď to tedy přijmeme jako fakt a vyrovnáme se s tím stavem, či budeme nešťastné, v depresích a nadávající na celý svět.
Já si naštěstí vybrala tu první možnost. Vím jaká jsem, vím kdo jsem, nestydím se za to že jsem TS, ani nemám žádný pocit méněcennosti. Proč taky? To spíše já bych se mohla pošklebovat jiným za to jak vypadají či jak se chovají…a tak vůbec. Někdo pozná kdo jsem, někdo ne, někdo si s tím láme hlavu a neví co si má myslet…varianty jsou různé, čert to vem.
Co k tomu dodat. Je to můj život a já ho chci žít tak, abych byla spokojená a šťastná, nebudu se ohlížet na nějakého Ferdu či Frantu, kteří jsou mi stejně lhostejní a pokud se jim něco nelíbí, tak mi mohou políbit

Pa broučkové,

Niki


USA - Savannah

26. června 2017 v 12:04 Články o životě a jak to vidím já


S Věrkou si velice rozumíme, ale jedna věc v které se neshodneme, je vnímání tepla. Zatímco já si ráda dávám teplou sprchu, moje myšička studenou. Já jsem v noci přikrytá až po bradu, Věrka by nejraději ležela nahá a měla celou noc otevřené okno.
Dříve jsem taková nebyla, ale když jsem začala brát Estrimax a Estrofem, tak se změnila má hormonální rovnováha a od té doby jsem hodně citlivá na chlad. Výhoda je, že v těchto dnech, kdy teploty stoupají nad 30ºC, se tetelím blahem a teploučka si užívám, zatímco někteří se potí a dávají si jednu zmrzku za druhou.


Teď, když tedy vládnou v Česku příjemné teploty až vedra, tak by bylo snad lépe psát o Anchorage na Aljašce, ale tam jsem nebyla (asi bych tam zmrzla), takže to bude článeček o krásném městu Savannah ve státě Georgia.


Z města i dnes dýchá historie, neboť v období války Severu proti Jihu generál Sherman město Savannah ušetřil, takže původní architektura a domy zůstaly dodnes. Městem protéká stejnojmenná řeka, po níž se plaví výletní parník, kde je v ceně lístku i oběd a nápoje. Ve městě je krásný park Forsyth, moc se mi líbil a nechtělo se mi odtamtud odejít. Za horkých letních dní je tam navíc příjemně a lze se svlažit nebo usadit u nějaké fontánky a relaxovat.
Pak je ještě, podél řeky, známá ulice River Street, kde jezdí stará tramvaj, je tam spousta obchůdků a všude jsou ochutnávky všelijakých dobrot. Než jsem celou ulicí prošla, tak už jsem byla vlastně najezena, protože jsem všude něco uždibovala a ochutnávala. Lidé jsou tam milí, většinou usměvaví a dobře naladěni…žádný shon…kdokoli se s vámi pustí do řeči, poradí a tak. Údajně se tam také natáčely nějaké scény filmu Forrest Gump.

Niki



Kdo chce a zaplatí nějaký ten dolar, tak se může projet po městě takto.


A nebo takto


Také plují po řece různé lodičky




Jeden z mnoha krásných domů ve městě.


Všechny obchůdky na River Street dýchají stářím a historií


River Street


U této fotky jsme zastavili dopravu, Péťa při focení stál na kolejích a mi to přišlo k smíchu.


Přejede se přes most a jsme v jiném státě - v Jižní Karolíně


Park Forsyth


Další zajímavá stavba


A ještě jednou River Street.

Jeden neobyčejný den

23. června 2017 v 9:42 Články o životě a jak to vidím já


Slíbila jsem, že v příštím článku napíšu podrobněji co vše se událo za poslední dva týdny, ale včerejší den byl přece jen svým způsobem pro mne mimořádný, takže bych teď napsala co všechno jsem v tom jednom dni zažila.

Měla jsem toho naplánováno celkem hodně, proto jsem si napsala podrobný itinerář, protože já jsem trochu roztržitá a někdy hlava děravá. Hlavně jsem si ho nesměla zapomenout doma, protože to se mi často stává. Napíšu si co mám koupit v obchodě, a až v tom obchodě jsem, tak pátrám, pátrám a nic. Papírek s položkami nákupu leží doma na stole.

Meteorologové předpovídali krásný, slunečný den, takže jsem ráno vyrazila jen nalehko v šatičkách a těšila se na nové zážitky. První cíl dne byla má sexuoložka, která mi měla napsat zprávu pro chirurga. Koupila jsem chlebíčky a zákusky pro sestřičky, tak jak jsem jim minule slíbila (jen šampaňské chybělo) a pro doktorku jsem měla bonboniéru Merci. Doktorka mi napsala zprávu, popřála do dalšího života vše nejlepší a pochválila mě, že dobře vypadám. Pak jsem šla do sesterny, kde mi sestřičky popřály vše nejlepší, daly mi dva malé dárečky, také mě pochválily že mi to moc sluší a pak jsme si všechny chvíli povídaly, žertovaly a smály se. Prostě boží atmosféra, ale to ještě nebyl konec. Přišli se na mě podívat dva doktoři (také sexuologové), aby viděli na vlastní oči, jak dobře může vypadat starší trans holka na konci léčby - či přeměny nebo tranzice, říkejme tomu jak chceme. No koho by to nepotěšilo?

Vím, že se teď dost chválím a nechtěla bych se nějak přechválit, ale ten den mi to opravdu slušelo a já to věděla. Měla jsem skvělou náladu, usmívala se a z očí mi zářilo štěstí…což dělá opravdu hodně a na lidi kolem to dost působí.

Další zastávka byla u holek v centru Ostravy, v prodejně obuvi a textilu. Tam jsem již byla minulý den, kdy jsem to s nimi oslavovala (chlebíčky, zákusky, kafe, víno), ale protože jsem od nich dostala krásné dárky (mimo jiné kabelku a pěkný přívěšek s broušeným opálem), tak jsem jim donesla ještě pár kousků lineckého a ještě jednou poděkovala za dárečky. A znovu jsem byla pochválena. Helenka říkala že dnes vypadám ještě lépe než včera, že mám krásně sladěny hadříky i doplňky, a že by si ze mě měly vzít mnohé holky a ženy příklad. Myslím že mám sebevědomí dost velké, ale možná že se mi v tu chvíli o chloupek zvětšilo. Být takhle pochválena třikrát za dopoledne od lidí, kterých si vážím….paráda.

Dala jsem si s nimi tedy kafe a pak jsem měla namířeno do galanterie, kde jsme si s Věrkou odložily povlaky na polštářky, které jsme ve středu společně vybraly. Následující hodinku jsem chodila po obchůdcích, kde mám mnoho známých (poznala jsem jednu novou kamarádku), takže čas krásně plynul a já dostala hlad, tak jsem se rozhodla dát si něco hodně nezdravého. Kuřecí řízky v mandlovém těstíčku, hranolky, tatarka, obloha, malé pivko…to byla ta správná volba a já si pochutnala.

No a pak jsem frčela domů abych se osprchovala, oblékla čisté prádélko, zkontrolovala čumáček a vzala dárečky pro doktora. No a ve 14:00 jsem už seděla v čekárně na LLC klinice. Ono to není jako běžná čekárna u doktora, je to vlastně obrovská hala s velkou televizí a koženými sedačkami, kde si zdarma můžete dát presso, cappuccino, vodu, bonbónky a tak.
A když se konečně ozvalo mé jméno, tak jsem vplula do ordinace a poprvé se setkala s MUDr. Vřeským. Moc příjemný člověk s perfektním přístupem. Probrali jsme spolu nějaké detaily operace a já se mimo jiné dozvěděla, že již operoval i starší TS holku než jsem já. Koukl se také na mé nádobíčko a byl spokojen…říkal, že mám dostatek materiálu a že se mu to bude dělat dobře. No vida. Pravděpodobný termín září, nejpozději říjen. Jupí, už aby to bylo.

Nedaleko od kliniky je obchod, či vlastně kancelář,kde jsem si koupila krásný dáreček…co to ale je, si raději nechám pro sebe. Je krásné si občas udělat radost a někdy i hodně velkou.

Po cestě domů jsem se ještě stavila do obchodu, abych si koupila šunku, tortilly, jadel a černé olivy. Pití bylo v ledničce, takže mé malé večerní oslavičce nic nebránilo. S Věruškou jsem bohužel nebyla, ale dnes máme rezervaci v kavárně Ollies a pak…celý víkend před sebou, tak si to náležitě užijeme.

Jediné co mě zlobilo, byl ten zvětšující se vetřelec v bříšku. Na vlastní kůži poznávám, jak jednoduché by bylo přibrat. Ještě že už to obžérství pomalu končí, protože bych se za chvíli neunesla.

Pa, mějte se hezky a užívejte si sluníčka.

Niki


Niki slaví a užívá si léta

21. června 2017 v 8:05 Články o životě a jak to vidím já



A je to tady.
Mám už 60…..ale čert to vem…je to jen číslo. A já jsem rozpustilá puberťačka a chovám se podle toho, jak se cítím. A já se cítím skvěle a miluji svůj současný život.

Stejně nechápu, jak jsem se toho věku, po tom všem co mě potkalo a co jsem v životě prováděla, mohla dožít. Když mi bylo dvacet, tak jsem se na lidi po šedesátce dívala jako na chodící mrtvoly, co už si vyhlíží místo na hřbitově. Teď se na to ale dívám úplně jinak…a také se změnila doba a lidé. Dnes je to o dost jiné.
Takže co teď? Mám začít být usedlejší seriózní dáma a koukat z okna? Mám luštit sudoku, dívat se na seriály v telce, plést svetry a nadávat na sousedy a drahé máslo?
Ne, ne a ne! Že jsem stará ježibaba a vykopávka…to si sice občas říkám (hlavně po ránu), ale vážně to nemyslím. Ještě nepatřím do starého železa.

Dostala jsem se do bodu, který byl pro mne před dvěma roky pouhým snem. Kdybych tušila jaké zázraky se budou dít a jak budu vnímat a milovat svůj nový život, tak bych asi nebrala takové ohledy na jiné a myslela více na sebe a svůj život. Teď mohu jen bušit hlavou do zdi a říkat si:"Ty huso blbá, proč jsi to tak dlouho odkládala?"

Určitě nejsem sama, která by chtěla vrátit čas a změnit některá svá rozhodnutí. Ale to nejde (pokud nemáme ten správný prsten či Aladinovu lampu), proto je život takový jaký je a já musím žít s vědomím, že jsem nějaká chybná rozhodnutí v životě udělala. Ale chválabohu jsem dělala i ta správná rozhodnutí a jedno z nich bylo, že půjdu (i v mých 58.letech) za svým snem.

Trochu podrobněji o tom všem co se událo za poslední 2 týdny, napíšu v příštím článku, protože mám ještě dost akcí před sebou…zrovinka dnes odpoledne jdeme s Věrkou na domluvenou akci k Péťovi a Hance. To se musím nafintit a vyrazím v mé nejoblíbenější plisované červené sukýnce. Asi bude dort (ten na obr.vypadá pěkně) , Baileys, chlebíčky….Bože!! Já jsem se raději už více než dva týdny nevážila, protože bych se zděsila kolik jsem přibrala. To ale musím po ukončení všech oslav zase rychle napravit a zhubnout na původní váhu! Zase bude pohanka, jáhla, dýňová semena, naklíčené mungo fazolky, zelenina a ovoce….


Tak pa broučkové,

Niki

MHD - zážitky a zkušenosti

19. června 2017 v 16:09 Články o životě a jak to vidím já

Než začnu psát o MHD, tak se musím podělit o nový zážitek z jiného soudku. Konečně jsem byla venku v (prozatím třech) dlouhých rozevlátých sukních. Ty mi doposud v šatníku chyběly, ale již jsem si pořídila čtyři krásné dlouhé sukýnky a je to paráda. Pěkně to pod sukní větrá a profukuje. Také jsem dostala od Věrky rady, jak v tomto kousku oděvu, na který jsem doposud nebyla zvyklá, chodit, či nastupovat a vystupovat z autobusu, abych si na sukni nešlapala já sama nebo aby mi na sukni zezadu někdo nešlápl a já nebyla jen v kalhotkách. No jo…u krátkých sukní jsem zase musela dávat pozor na vítr a na to, abych měla nožky u sebe, protože chlapi se rádi pod sukně koukají.
Takže už mám kompletně všechno nezbytné oblečení a mám z čeho vybírat. Nádhera! Je to fantazie oblékat se podle nálady a cítit se pak skvěle. Přímo jsem nesnášela, když jsem při různých příležitostech, ještě jako kluk, musela nosit oblek, a moc jsem záviděla holkám, že si mohly na sebe vzít co chtěly. Hrůza, raději nevzpomínat.


Už jsem toho za poslední roky zažila v MHD tolik, že by to bylo nejméně na pět článků, ale já to hodně profiltruju a napíši jen jeden. A tím slovem "zažila" nemyslím jen to, co je vztaženo k mé osobě, ale i to, co mě překvapilo, zaskočilo nebo donutilo se pousmát, či to, co je smutná realita dnešní doby.

Ti co městskou hromadnou dopravou nejezdí, přicházejí o mnoho všedních i nevšedních zážitků. Na druhé straně však nemusí řešit občasné nepříjemné situace které někdy nastanou, nemusí se strachovat že jim někdo ukradne peněženku, polije je džusem či jim kašle nebo kýchá zezadu na krk nebo v horším případě do tváře. Také nemusí dýchat ten smrad co se kolem některých osob line.

U těch zapáchajících osob bych se na chvíli zastavila. Je to bohužel někdy děs a hrůza. Já to přímo nesnáším. Už od mládí si vyholuji podpaží i jiná místa na těle, hodně dbám na čistotu a hygienu. Když je třeba, tak si vyměním i 3x za den ponožky, prádlo nebo oblečení…s tím nemám problém. A s politováním musím říci, že znám osobně několik mužů (a bohužel i žen), kteří na svůj zevnějšek a na hygienu přímo kašlou. Opravdu nechápu, jak někdo může nosit jedny ponožky v teniskách týden, jak může mít někdo na sobě 5 dní stejnou košili….a mohla bych pokračovat. Dovedete si představit ten odér. Katastrofa.
Nejsou vůbec výjimečné situace, kdy musím změnit v autobuse či tramvaji místo, protože ten smrad, linoucí se kolem různých lidí, se nedá vydržet. O bezdomovcích se raději nebudu zmiňovat, to je kapitola sama pro sebe a mohlo by se některým udělat špatně, kdybych vylíčila s čím vším jsem se setkala.
Také určité etnikum používá hromadnou dopravu rádo, ale já o nich raději nebudu psát a kazit si náladu. Tito lidé, až na jisté výjimky, nemají moc dobrou povahu, většinou se chovají arogantně, jako by jim patřil celý svět a já mám s nimi bohužel jen špatné zkušenosti.

Za posledních pár týdnů jsem viděla několik lidí co měli vytetováno na krku, či jiných viditelných místech, jméno a datum narození. Tak jsem si říkala, že si tam mohli vytetovat ještě rodné číslo a nemuseli sebou tahat po úřadech občanku…stačilo by ukázat krk či jinou část těla.
Seděla jsem proti holce, která byla potetovaná od hlavy až po kotníky a asi proto měla oblečeny tak miniaturní šaty s dírami, že jsem ji viděla i kalhotky. Po těle měla hodně různých řetězů, kožených i kovových doplňků a piercing kam se podíváš. Hm, asi nějaký zvláštní módní směr.
Tetování je vůbec určitý fenomén a potetované osoby se nemohou dočkat léta, aby mohly dávat na odiv své výtvory. Fenomén doby jsou taktéž mobily. Třeba půlka lidí má hlavy skloněné nad svými chytrými a ještě chytřejšími telefónky a co se děje okolo nich je vůbec nezajímá. Pohled je to velice zajímavý a úsměvný. Ráda bych věděla, co by se stalo, kdyby najednou na celém světě přestaly fungovat mobily a počítače….

Mnohokrát se mi stalo, pokud se uvolnilo místo k sezení a já stála poblíž, že se na mě nějaký muž usmál a řekl: "Dáma má přednost". Za poslední dva měsíce jsem měla tři nabídky na kafe a přistihla jsem jednoho mladíka, jak se mi dívá do výstřihu. A to mám ty kozičky malé…u všech svatých, co by se asi dělo, mít pořádné trojky…to si nedovedu představit…no, možná i dovedu. (Pěkná představa)
Loni v létě cestovalo tramvají hodně školáků (tak kolem 10let) a byl tam hroznej kravál. Já stála až úplně vzadu, ale jakmile jsem přišla mezi ně, tak najednou zavládlo ticho a já byla středem pozornosti. Všichni už asi byli v ZOO a viděli tam slona, žirafu i krokodýla….ale vidět poprvé naživo trans holku v tramvaji, to je jiné kafe, to je panečku zážitek a bude o čem vyprávět.

A nepoznala mě má velice dobrá kamarádka, kterou znám skoro 40let...Až jsem řekla:"Jani, to jsem já, Niki…tak se chytla za hlavu a omlouvala se…ale já z toho měla velkou radost.

Tak to by pro dnešek snad stačilo.

Vzkaz pro Anitu - neboj, nenatáhla jsem bačkory (to bych tě chodila strašit)…neutekla jsem k indiánům do džungle, ani jsem neukončila blog a jsem pořád tady.
Jen si prostě užívám krásných dnů, kdy svítí sluníčko….ale užívám si i těch dnů kdy je pod mrakem…a co jsem se vrátila z Prahy, tak mám ještě větší radost ze života, a to i vzhledem k tomu, že mám za pár dní narozky a s různými lidmi to průběžně oslavujeme. Až do 26.června (akce v OC Karolina) jsem si povolila i trochu alkoholu, baštění sladkostí a nezdravých jídel.
No, jeden den hezčí než ten druhý…také bych ti to přála Anito zažít!



Niki

Vzkaz pro prudiče a trolly

13. června 2017 v 14:21 Články o životě a jak to vidím já

Milí trollové a milí prudiči! A navíc…milí anonymové.
(Bůh ví, co vy jste někteří vlastně zač.)

A milí opravdu nejste, neradujte se…tady jsem sarkastická, kdybyste to náhodou nepochopili.

Je vás tady jen pár, ale snažíte se otravovat na blozích a znepříjemňovat život ostatním. Jste jako vši či osina v zadku a je těžké se vás zbavit. Nejlépe by bylo, kdybyste se věnovali nějakým jiným činnostem (člověče nezlob se, koukat na telku, koukat do zdi, pracovat na zahrádce, jít do lesa pročistit si hlavu….), ale to asi není ono…to by vás vnitřně neuspokojilo, že?

Jestli vy máte zpackané životy, z toho nikdo radost nemá, neznamená to však, že si můžete vylévat svůj vztek na ostatních, kteří jsou v pohodě a psát dokola nesrozumitelné komentáře, komentáře o tom jak je třeba řešit hrozně zanedbanou HRT, jak jsou katastrofální SRS, jaké šílenosti tu lékaři provádějí s TG lidmi…či komentáře jinak urážející a někoho napadající.

  • Říkáte si "Já mám posranej život, tak jiným nepřeji aby byli šťastní a spokojení".
Fakt moc hezké od vás.
Já si nepokazím svou dobrou náladu a budu stále šťastná, kdyby jste se stavěli na hlavu …ale některým slabším povahám by to náladu pokazit mohlo a to bych nerada.

Na mém blogu nejste vítáni…jděte si řádit na nějaký křížovkářský blog nebo si založte svůj a tam si pište co chcete…do skonání světa...tady vám pšenka nepokvete a můžete mi políbit prdelku.

Hezký den všem.


Niki

Štěstí vs. smutek

11. června 2017 v 20:09 Články o životě a jak to vidím já

No a zase je tu malinká změna. Dnes tady měl být veselý článek o mých zážitcích z jízd MHD, ale nakonec tady bude jiný článek….o jedné z nás a tak trochu o životě vůbec.

Já jsem takové ranní ptáče, takže o půl páté jsem již byla vzhůru a připravila si mou oblíbenou snídani…jáhlovo-pohankovou kaši s ovocem. Když jsem si na ni pochutnávala a přitom poslouchala mé oblíbené písničky a brouzdala po netu, tak mi začalo svítit sluníčko do oken a já měla (jako obvykle) skvělou náladu a usmívala se. Tentokrát to bylo vše ještě umocněno nedávnými událostmi a tím, že ještě nějaké krásné zážitky v měsíci červnu čekám.
Bohužel jsem tento víkend bez své myšičky, tak jsem zůstala doma a sama nikam nejela. Stejně ale v sobotu pršelo a já to využila k relaxaci, válela jsem se v posteli (bohužel sama), podívala se na pár filmů a zahrála si jednu z mých oblíbených her, Far Cry-3.

No a na dnešek jsem plánovala, že tak po 9 hodině vyrazím do centra, pak prolezu nějaké obchůdky v OC Karolína,
kde se poohlédnu po nějaké krásné dlouhé sukni a pak si zajdu na prosluněnou terasu, kde si vypiju kafíčko a pochutnám na zmrzlinovém poháru…no a zrovinka jsem narazila na nový článek od Lucy na jejím blogu. A posmutněla jsem. Napsala jsem Lucy krátký komentář a již jsem se její situací dále nechtěla zabývat, protože jsem se už o ni nedávno v jednom článku zmiňovala a protože jsem nechtěla myslet na špatné věci, když mám před sebou tak krásný nedělní den.

V centru Ostravy bylo katastrofálně liduprázdno, takže jsem se tam dlouho nezdržovala a zamířila do OC. Tam už to bylo o něco lepší (nebyla jsem tam úplně samotinká sama, pár lidí jsem zahlédla) a já si v jednom obchůdku konečně koupila krásnou dlouhou sukni (až po kotníky!!!). A protože jsme byly s velice příjemnou prodavačkou samy, tak mi udělala kafe a ještě jsme si moc pěkně popovídaly…a jak jsem odcházela, tak mi ještě zamávala. Prostě velká pohodovka, která moc potěší. Takže, s hřejivým pocitem u srdíčka, jsem vyjela nahoru, kde jsou kavárničky, cukrárny, restaurace a stánky rychlého občerstvení…koupila jsem si (několikatunový) zmrzlinový pohár se zákuskem a šla se posadit na terasu pod vodní stěnu. Vyhřívala jsem se na sluníčku, vychutnávala si zákusek se zmrzlinou a bylo mi moc příjemně. No a najednou jsem se v myšlenkách vrátila k Lucy a jejímu článku.

Uvědomila jsem si opět, jak odlišné životy někdy máme. Já jsem šťastná, usmívám se na svět, mám skvělou náladu a raduju se z mého nového života a ze všech krůčků které jsem udělala… a 200km ode mne žije jedna z nás, která nejenže se neraduje a není šťastná, ale bohužel je často v depresích, pesimistická a má pocit, že se jí hroutí celý svět a přichází o své sny. A mě to mrzí a není mi to lhostejné. Když vím, že se někomu děje příkoří, když vidím že je někdo moc smutný a pláče, tak mě to vždy zasáhne a nechá to na mém srdci miniaturní jizvičku. A já o žádné jizvičky na srdci ani o negativní emoce nestojím…já mám ráda kolem sebe veselé a pohodové lidičky, usměvavé tváře a hodně lásky…a také hodně sluníčka…to vše mě nabíjí pozitivní energií a já si pak mohu užívat ten život plnými doušky.….No jo, Niki, velká idealistka…nic nového pod sluncem.
Vím, že bohužel všude na světě existují škodolibí, nepřejícní, závistiví, zlí lidé a ne vždy se jim můžeme vyhnout…. a je mi jasné, že takové osoby se najdou i mezi námi, trans. Přece jen ale doufám, že jich nebude mnoho a většina z nás má srdíčko na správném místě a dobrý charakter.

Ráda bych Lucy pomohla, ale nevím jak…otázka také je, jestli Lucy o nějakou pomoc stojí. Možná, že kdyby měla více štěstí na lidi kolem sebe, mohlo být vše jinak. Nemusí být pro někoho lehké v sobě najít vnitřní sílu a dostatek odhodlání bojovat o své místo na slunci, o své štěstí, když cítí že se všichni proti němu spikli a odvrátili se…navíc, když se v životě moc nedaří.

Lucy - jestli jsi ještě všechno nevzdala a zůstala ti nějaká vůle bojovat…tak napiš co by ti pomohlo. (Jestli napíšeš, že 30.000$ na operaci v Thajsku, tak na tebe pošlu všechny hromy, blesky a 60-ti tunového draka, velkého jako Boeing 737).

Niki

Praha - komise - Václavské náměstí

9. června 2017 v 10:47 Články o životě a jak to vidím já

Už to mám za sebou…jsem spokojená, šťastná a jen zářím.

Domů z Prahy jsme přijely těsně před půlnocí, takže jsme si krapet přispaly, ale pak jsme se s Věrkou nasnídaly v posteli, opláchly čumáčky, osvěžily tváříčky a vyrazily do města trochu to oslavit a užít si krásný den .. A ten se opravdu vydařil. Dostala jsem od své malé myšičky ještě dva dárečky k blížícím se narozeninám (přívěsek z onyxu a náramek z růženínu), pak jsme navštívily pár kamarádek a zašly si na ledovou kávu a zákusek do nově objevené kavárničky. A nakonec jsme prošmejdily obchůdky a já si koupila krásné šaty, sukni a volný svetřík bez zapínání. Věrka nezůstala pozadu a také si pořídila pár nových kousků garderoby. Byl to moc krásný den a já několikrát uronila nějakou tu slzičku štěstí. No jo, poplakala jsem si. Ještě že jsem měla sluneční brýle a neděsila kolemjdoucí.

A jak to probíhalo v Praze?
Tak naštěstí se cestou do Prahy nic špatného nestalo, žádný katastrofický scénář, jen jsme dorazily s malým zpožděním (asi 20 minut), tedy v 10:35. Miriam už nás čekala před nádražím a po chvíli, kdy se s Věrkou navzájem představily, jsme se vydaly směrem ke kavárně. Cafe Art se nám nelíbilo, nakonec tedy volba padla na prověřenou restauraci Mona Lisa. Postupně do restaurace dorazily ostatní holky a jeden kluk (Péťa - přítel od Zuzky). Nejdříve dorazila Andrea, pak Erin a nakonec Zuzka s Péťou.

Po necelé hodince nás opustila Andrea a my ostatní jsme také za chvíli vyrazili různými směry k budově MZ (ministerstva zdravotnictví). Miri s Erin šly pěšky (určitě použily tajné chodby) a dorazily k budově dříve, než my čtyři, co jsme použili metro. Zuzka měla přijít ke komisi až po 15 hodině, tak se rozhodla jít s Péťou na oběd…já měla komisi na 13:30, takže jsme s Věrkou, Miri a Erin šly dovnitř budovy, kde nás čekala přísná kontrola zavazadel a obsahu kapes, tak jako na letišti. Se samopalem, ručními granáty nebo s balistickou raketou se pravděpodobně do budovy nedostanete. Já měla v kabelce malé nůžky a ty mi zabaveny naštěstí nebyly.
Po kontrolní proceduře jsme se usadily v hale a já za chvíli šla do čekárny před místností 223, kde komise zasedala. Tam jsem vykouzlila malé faux pas, neboť jsem matku 18-letého kluka (FtM) považovala za trans holku a chválila ji, jak dobře vypadá. Ta to ale vzala v pohodě a srdečně jsme se tomu zasmály.

Trochu nervózní jsem byla, ale jak se ozvalo mé jméno a já vešla dovnitř, tak už to bylo v pohodě. Členové komise (6 osob) měli na stole dostatek jídla i pití (nealko) a byli v dobré náladě. Hanka Fifková i ing.Tyburcová z MZ byly usměvavé, doktor Weiss byl zadumaný a pak tam byly ještě tři osoby, které jsem neznala. Ing. Tyburcové jsem odevzdala nějaká potvrzení která jsem měla přinést, zodpověděla jsem tři otázečky (dvě od Hanky, jedna od Weisse) a pak jsem podepsala lejstro, které mi Hanka dala poté, co mě seznámila, kromě jiného, s riziky operace, a s tím, že operace je nevratná a já již nebudu moci mít děti. Na minutu jsem byla poslána do čekárny, pak mě znovu zavolali dovnitř a oznámili mi, že má žádost je schválena a vyrozumění mi přijde doporučeně asi do dvou týdnů. Ufff a je to.

Miri s Erin mi popřály k dalšímu úspěšnému kroku a s Věrkou jsem se musela obejmout. Chvilkami byla snad více nervózní než já. Je to zlatá holka…tu cestu na kterou jsem se vydala jde už skoro od začátku se mnou, podporuje mě a já ji mám moc ráda. Mít vedle sebe takovou osůbku je naprosto skvělé…všechno jde pak lépe a pro psychiku je to požehnání.

Myslely jsme, že třeba uvidíme Terezu, ale na rozpisu TS osob předvolaných ke komisi nebyla, takže, těžko říci…myslet si můžeme co chceme. Opustily jsme tedy budovu MZ a šly si sednout na půl hoďky do nedaleké čajovny, a pak já s Věrkou jsem se vydala na Václavák. Když už jsme toho chození měly dost (po těch kostkách se myšičce v lodičkách špatně chodilo), tak jsme se vydaly opět do rest.Mona Lisa, kde jsme si daly něco k jídlu, zmrzlinový pohár a kafíčko. Večer ještě přišla Miriam s Kristýnou (a chvíli před odjezdem vlaku se přišla rozloučit i Zuzka s Péťou), takže jsme se nenudily a čas nám pěkně utekl.

Takže sbohem Praho, nevím, kdy se tady opět podívám. Těší mě, že jsem konečně poznala osobně i Andreu, Kristýnu a Erin. A Věrka viděla všechny holky poprvé, takže měla plnou hlavu dojmů. Potvrdila jsem si, že jsme každá jiná, žijeme své jedinečné životy, ale spojuje nás něco, co běžní lidé moc nechápou.
Všechny holky jste moc fajn a pokud už vás třeba neuvidíme, tak vám s Věrkou přejeme pohodovou cestu životem a splnění všeho, co si přejete.

Pa broučkové, mějte se hezky.
Niki