Červenec 2017

Vetřelec v bříšku

31. července 2017 v 22:04 Články o životě a jak to vidím já



Holky (nebo klidně i kluci), kdybyste mě teď viděly, tak puknete smíchy. Mám takovou srandovní vypouklinu v bříšku…něco jako vetřelec, jen to vyskočit ven. Koupila jsem si včera 8kg meloun a před chvilkou jsem snědla tu druhou půlku, kterou jsem měla v ledničce. Meloun já mám moc ráda a když je slaďoučký, tak baštím, baštím a nevím kdy přestat. No a tak tady sedím, oddechuju a čekám až ten vetřelec opustí mé bříško a bříško mi splaskne.
Ta chvíle nastane, až se ta mimozemská příšerka proplíží tenkým střevem do tlustého střeva…tam si na chvilku odpočine, načež se s konečnou platností rozhodne opustit mé tělíčko určitým otvorem kousek pod zády.

No a jak tak čekám až bříško splaskne, tak jsem si vybavila chvíli, kdy jsem se smála tak, až jsem nemohla dýchat. To jsme zrovna byly s Věrkou na procházce, měly jsme obě dobrou náladu a pak nastala určitá situace, kdy Věrka objevila na mém pásku na sukni nějakou trčící nitku, řekla: "Škub" a za tu nitku potáhla. Jenže ono se to najednou začalo celé párat a nakonec se na jedné straně pásek úplně oddělil od přezky. Kdyby ta sukně byla o trochu volnější, tak by mi spadla a já bych tam byla jen v kalhotkách. (To bych také mohla někoho vyděsit). A my tam jen stály a dusily jsme se obě smíchem a nemohly jsme přestat. Když už je někdo v takovém rozesmátém stavu, tak se přestává opravdu nesnadno. A my se smály asi 10minut, z očí nám tekly slzy a držely jsme se za bříška.

My s mou malou myšičkou (já jsem velká myšička, Věrka je malá) máme téměř neustále dobrou náladu a smějeme se rády.

(Jsme veselé, jsme přítulné, jsme hravé…zavolejte nám do klubu). Vy rošťandy, ne ať vás některou napadne nám volat!
My se někdy smějeme i v situacích, kdy se to zrovna nehodí…raději nepůjdu do podrobností, co když to budou číst děti. No jo, jak se sejdou dvě uhihňané holky, tak je o zábavu postaráno.

Někdo říká, že smích prodlužuje život…tak to bych byla ráda, pokud by to opravdu tak bylo. A také si myslím, že když je někdo šťastný, tak se usmívá na svět a lidi kolem a také se rád směje. A klidně i sám sobě…to není na škodu.

Existují ale lidé, kteří se snad ani neumí smát. Neumí se smát, protože nejsou šťastní. Umí být jen nabručení, zlostní a škodolibí. A také umí nadávat a ubližovat. Mají v srdci tolik negativních emocí, že ty pozitivní už se tam nemohou prodrat. Jaká škoda…netuší o co přicházejí.


Niki


Puberťačka Niki

29. července 2017 v 21:52 Články o životě a jak to vidím já

Vzhledem k určitým okolnostem a komentářům...a protože to možná stále některým vrtá hlavou, jsem se rozhodla napsat tento článek….a tím bych snad tuto kapitolu uzavřela.

Ta odpověď by se vlastně našla rozházená v textu mých článků, ale také by bylo třeba trochu číst mezi řádky a to není vždy jednoduché.


Proč jsem jaká jsem, proč jsem pořád šťastná a proč jsem puberťačka.


Každá tranzice je jiná a také ji prožíváme jinak (i když určité linie mohou být stejné či podobné) a také začínáme v jiném věku, což je dost podstatné. A teď do toho vstupují a ještě to ovlivňují další různé faktory….je tam hodně proměnných. Ale to bychom zabředly hluboko, takový detailní rozbor určitě nepotřebujeme a já se to pokusím vysvětlit jakž takž jednoduše a srozumitelně.

1 - Je to tak, opravdu se často cítím jako 15letá puberťačka (někdy se ale cítím i na 20 či 30) a leckdo by mohl říci, že se nechovám přiměřeně ke svému věku. Otázka je, co to vlastně znamená "chovat se přiměřeně (k věku)". Nesmím pohoršovat puritány? Nesmím vyčnívat z davu a nesmím upoutávat pozornost? Nesmím se usmívat, když jsou ostatní vážní? Jsou na to nějaké tabulky jak přesně se chovat na veřejnosti dle data narození? Mám snad mít obavy z toho co si o mně ostatní řeknou, když se budu nějak více lišit od běžného průměru?

My, co jsme zažily komunistický režim, si pamatujeme, že tenkrát se moc nedoporučovalo vybočovat z řady a ukázat jinakost. Doba se však trochu změnila a již se snad nemusím bát ukázat kdo jsem a obávat se případných postihů a perzekucí.

Kromě toho, že prožívám svou dívčí pubertu, tak jsem se také přiznala že jsem rozpustilá a rozverná rošťanda, které nevadí být středem pozornosti a trochu provokovat. Kdybych se nějakým kouzlem proměnila ve 20letou atraktivní štíhlou kočku, tak bych byla pěkná potvora a náležitě bych toho využívala.

Já si dobře uvědomuji jak se chovám, jak se oblékám a že se to někomu nemusí líbit a může mít na to negativní názor, či si myslet něco o konci světa. Jasně že vnímám případné reakce lidiček okolo mne, ale pokud už nějaké reakce jsou, tak dnes už si s tím hlavu nedělám a mohu se tomu jen zasmát. Mnohem důležitější je pro mne to, jak se cítím já sama a jak si užívám svůj nový život, než to, co si o mně myslí ostatní. Ty ostatní také asi nezajímá co si já myslím o nich. A že bych si teda o mnohých mohla myslet opravdu nelichotivé věci!

Pozor - nemluvím o nás, trans holkách, ale o reakcích běžných lidí s kterými se vidím venku i na jiných různých místech.

2 - Píšu blog jako 15letá, ze všeho nadšená puberťačka? Pokud to tedy tak opravdu je, tak to jsem ráda…bude to asi tím, že se tak cítím. Po coming outu a následné tranzici jsem se hodně změnila. Z 60leté ženy je srdcem a duší 20letá, občas 30letá holka. Všechno prožívám hodně emotivně a částečně doháním to, o co jsem přišla. Přišla jsem totiž o holčičí dospívání, přišla jsem o spoustu let, které jsem neprožila jako žena. Uvědomuji si, že všechno dohnat nemohu, ale i ta malá část, která se dohnat dá, stojí za to.

Co si budeme nalhávat, mám před sebou asi poslední pětinu svého života…a to jsem ještě dost optimistická. Může se stát, že za rok či dva už tady nemusím být. A já zbytek života nemíním strávit schovaná v koutku…já chci žít a život si užít jak se jen dá! Chci být sama sebou. Nesmírně si vážím každého dne, každé minuty co tady na tomto světě mohu být jako lidská bytost a co tady mohu být jako holka (žena).

Nevím jak bych prožívala tranzici ve svých 18, 25, či 40, to opravdu nevím. Ale vím jak ji prožívám teď. Neskutečně jsem ze všeho nadšená, ten můj nový život, v který jsem už ani moc nedoufala, mě naprosto uchvátil a já mám pocit, že jsem se podruhé narodila. To co jsem zažívala jako kluk, je teď naprosto jiné….teď to zažívám jako holka. Už Vlaďka ten stav popisovala ve svém článku.

Také jsem už dříve psala, jaké euforické stavy jsem zažívala minulý rok. Byly chvíle, kdy se mi chtělo tančit, smát i plakat štěstím zároveň. Cítily jste také něco takového? V životě jsem toho zažila hodně, ale tak krásně jsem se nikdy necítila. Úplně jsem se vznášela. Nemalou měrou k tomu přispělo to, že jsem byla zamilovaná (poprvé jako žena) a také třeba (kromě jiného) mé nové jméno, které jsem si vyřídila na matrice. Sice neutrální, ale mi připadalo krásně ženské. Pro někoho snad pouhá drobnost, pro mě ale ne…pro mě to byl další krásný krůček na mé cestě a já se cítila na své nové jméno hrdá.

3 - Byla jsem nucena podstatnou část svého života hrát komedii v mužském těle, ale hrála jsem ji poměrně dobře. Pokud bych pominula určité komplikace a nesnáze v mládí, které byly způsobeny tím, že jsem chtěla jít hlavou proti zdi…tak jsem měla jako kluk skvělý život, hodně jsem toho zažila a dost jsem si užila. Měla jsem skoro vše co jsem si přála, jen ten život na správné straně mi scházel…a najednou se sen stával skutečností a já mohla začít volně dýchat. Ta změna byla, a je, úžasná, snad jste to vnímaly také tak nějak.

4- Nevím jak dlouho budu šťastná, spokojená a v té neskutečné pohodě. Může se stát cokoli…třeba něco nepředvídaného nebo něco čeho se trochu obávám, ale nechci na to myslet….a najednou bude vše jinak a já se třeba budu trápit nebo budu nešťastná. I to je jeden z důvodů proč si tak užívám každou minutu toho prozatím skvělého života.


5 - Můj věk. Tady je trochu souvislost s předchozím bodem. Vyšší věk může být i nepřítel a je to určitý handicap. Ale na druhou stranu, nějaké výhody to také má. Obrovské životní zkušenosti, nadhled a jiný pohled na svět. Jsem někde jinde než ve 20 či 30letech. Už nemusím řešit věci, které dělají starosti mladším holkám. Nemusím se bát o místo, nemusím někomu lézt do zadku, hned tak něco mě nerozhází a jsem si dost jista sama sebou.


Tak snad už jsem to napsala dostatečně jasně a srozumitelně.Pokud ne, tak zbytek v komentářích.

Jsem jaká jsem a myslím, že už se moc (povahově) nezměním. Doufám že budu dlouho šťastná, veselá a usměvavá puberťačka, která prožívá nejkrásnější období svého života.


Mám ráda všechny pohodové lidičky, pa,

Niki

Pro návštěvníky ze záhrobí.

27. července 2017 v 20:46 Články o životě a jak to vidím já


Lidičky….holky…dnes budu asi hodně sprostá…opravdu. Tak se za to omlouvám, ale vlídná slova tady nepomohou.
Přemýšlela jsem, zdali se mám na to vyprdnout a nechat to plavat, ale nakonec jsem se rozhodla pro hezké rozloučení s určitými osobami.


Nejen pro různé návštěvníky ze záhrobí…..ale hlavně pro ně!


Žádná z nás ostatních holek zřejmě není dokonalá (možná některá ano - tak pardon), nějaké chybky by se našly u každé z nás, občas si lehce vjedeme do vlasů, ale jinak je to myslím celkem v pohodě.

Co tady ale předvádíte vy někteří anonymové, to je fakt odporné. Jedním slovem zoufalství a hnus. Musíte mít černou duši, zlou povahu a v srdci nenávist a kámen. Takoví lidé jako vy jsou něco jako nádor …. a dělají ten svět horší.

Já jsem napsala, že (vzhledem k nepřijatelným textům) už nezveřejním žádný další komentář a že se s vámi loučím a reakce byla katastrofální hnusárna….nejsem si jistá zda o tom mám psát, snad si to ostatní dovedou živě představit.

Na ty vaše nekonečné bláboly vlastně nemá cenu odpovídat, proč taky, to si mohu vzít kbelík hrachu a házet ho na stěnu, to je to samé…vy se ani náhodou nechcete nechat přesvědčit, rozumné argumenty vás nezajímají, vy se vlastně chcete jen hádat a kydat špínu a hnůj.
Já hloupá myslela že dostanete trochu rozum a budete se trochu krotit…jsem někdy naivní, myslím si že lidé jsou lepší než doopravdy jsou.


A na závěr dvě věci

1 - Někdo se srdcem z kamene není schopen pochopit jak se takový člověk jako Andělka cítí a jak je vděčna za osobní kontakt, za každý úsměv, pohlazení…vy trdla si myslíte, že to je show? Asi bych vám měla přát, ať brzy skončíte někde v ústavu na vozíčku…bez rodiny, bez přátel, opuštění, bezradní, s mentálním postižením…co vy na to?


2 - Ať se vám vy anonymní chytrolínové lépe spí a nemáte strašné sny, tak vám pošeptám něco hrozitánsky tajného. Opravdu ráda nosím kalhotky. Já vím, je to šokující, ale co mi zbývá když jsem všechny slipy a pánské boxerky již velice, velice dávno vyhodila a bojím se jít si koupit nové. Co by si řekly prodavačky o ženě, která si jde koupit pánské prádlo…že je úchylačka?
Jo, vlastně už vím…pro vás nejsem žena, ale muž který se cítí dobře v kalhotkách, který sere na pomoc ostatním, protože neběhá za doktory, nebuší jim na dveře a nekřičí na ně jak jsou neschopní že nedokážou vyřešit HRT, že nedokáží pochopit co je genderová dysforie, že zpackají každou SRS a že na transgender osoby zvysoka kašlou.

A jsem nenáviděná osoba která tady říká jak je šťastná, když vy jste nešťastné a nasrané na celý svět. Jsem jen kecka, blogem si honím ego…jsem egocentrický, bezcharakterní, odporný člověk co se rád předvádí v kalhotkách a je vám ze mě zle. Napsala jsem to správně?

Bože můj - už mi nikdy nelezte na oči!
Niki

Takový obyčejný den - nebo ne?

27. července 2017 v 10:51 Články o životě a jak to vidím já


Pohodová středa a další neplánovaný článek.

V pondělí a úterý jsem měla dost práce a povinností, tak jsem si ve středu udělala volno a znovu jsem si zajela do Olomouce. Tentokrát sama, bez Věrušky. Nějak jsem cítila, že potřebuji na chvíli vypadnout z Ostravy, udělat si radost, vyčistit hlavu, urovnat myšlenky a zlepšit si náladu. Což se nakonec vše podařilo a domů jsem se vracela spokojená, příjemně unavená, s novými zážitky a s dvěma taškama plnýma hadříků a jiných věcí….a s jedním důležitým poznatkem o kterém bude řeč v následujícím textu.

Do Olmiku, jak mu také říkám, jezdím moc ráda. Je to moc pěkné město. A navíc je tam z Ostravy perfektní spojení (vlakem necelá hoďka). Jezdím Regiojetem, kde mám zdarma vodu, čaj, kafe a mohu si objednat zákusek nebo něco k jídlu. A je to skoro za hubičku, cesta tam i zpět mě vyjde na 75 kč, protože mám 40% slevu. No není to boží?

Vzhledem k tomu, že jsem nevěděla jaké bude počasí, vzhledem k tomu, že jsem chtěla pohodlné oblečení, protože jsem věděla, že budu hodně ťapkat a také vzhledem k tomu, že jsem si chtěla něco ověřit…jsem vyrazila v oblečení, které moc žensky nevypadalo. Džíny, tenisky, sportovní bundička…žádná elegance. Neměla jsem ani nalakované nehty, ani paruku, jen svou oblíbenou černou kšiltovku. Měla jsem jen namalované oči, žádný make-up. Takže abych pravdu řekla, moc dobře jsem se necítila, ale mělo to své důvody.

Směrem od nádraží do centra je mnoho obchůdků, kde ráda chodím a kde se vždy na chvíli zastavím. V některých obchůdcích již mě znají a pamatují si mě, ale já včera navštívila i desítky obchůdků kde jsem ještě nebyla a snažila jsem se i dost komunikovat. Až na dva obchody, kde mě prodavačky oslovily v mužském rodě, nikde jinde problém nebyl a vnímaly mě jako ženu. A ty prodavačky v těch dvou obchodech byly už od pohledu nepříjemné, nevrlé a byly asi naštvané na celý svět. Všude jinde byly příjemné, milé a vládla tam pohodová atmoška. Takže jsem si jen ověřila to, co si již dlouho myslím. Je to v lidech! Je to o jejich povaze a charakteru, vnímání života, vnímání světa a také, mimo jiné, informovanosti a vzdělání. Když nám někdo chce ublížit, udělá to, i kdybychom se na hlavu stavěly.
Jasně že tyto řádky se hlavně týkají mě a holek, které jsou na tom podobně. Netýkají se těch, odhadem 10 či 20% (nebo snad 99%?) dokonalých (vizáží, hlasem, apod.), které tyto situace řešit nemusí, protože i 5 minut po probuzení nebo v bikinách na koupališti vypadají jako cis ženy, mají hlas jako cis ženy a nikdo netuší co jsou nebo byly zač. Takže tak nějak.

Navštívila jsem i jeden sekáč, kde jsem měla neuvěřitelné štěstí. Do kabinky jsem si brala 21 kusů oblečení ( a to jsem jen 10 minut vybírala) a 11 z nich jsem si nakonec koupila. Měli tam napsáno, že maximum do kabinky je 5ks, tak jsem se ptala co mám dělat. Prodavačka spráskla ruce, vyvalila oči a řekla: "Můj ty bože," ale nakonec mi povolila ať si to tam tedy vezmu všechno najednou. Byla jsem v kabince samozřejmě déle a zaslechla jsem jak se někdo ptá, proč jsem tam tak dlouho. Prodavačka na to: "No jo, to víte, paní tam má 21 kusů, to chvíli potrvá."
Holky…pár kousků je úplně božích (např super triko Dolce & Gabbana či skvělá džínová sukýnka se vzorem), úplně jsem se tetelila blahem. Nevím jak vy ostatní, ale já to dost prožívám, mám z toho velikou radost a už se těším jak v nich vyrazím ven. Holky či ženy mají pocit, že nemají co na sebe i když mají plnou skříň, ale já ( a Věruška to už říká také) už pravděpodobně mám co na sebe. To mám spíše problém kam to všechno dát, dochází mi místo.

Při cestě zpět na nádraží jsem objevila dvě nové kavárničky, v jedné z nich jsem si dala vídeňskou kávičku s čokoládkou (jen 33kč - neuvěřitelné) a pak jsem ještě objevila pár hezkých míst, které jsem ještě neznala (parky, architektura…).


Včerejší výlet se vydařil a já jsem dnes dobře naladěna i když venku je psí počasí. Hadýrky budou zítra suché, snad i počasí nám bude více přát (zase předpovídají tropy) a já už se těším jak je postupně provětrám.

Jo a také jsem včera, vzhledem k těm dvěma případům, zjistila, jak už mi hodně vadí, když mě někdo osloví v mužském rodě. Snažím se zachovat klid, nevytahovat motorovou pilu abych někomu uřízla hlavu a dotyčnou osobu opravím. Včera to pomohlo, ale pokud by ne, tak tu osobu začnu oslovovat také v jiném rodě...aby poznala jaké to je.

Pa broučkové,

Niki

Radost ze života

25. července 2017 v 21:32 Články o životě a jak to vidím já
Dobrou chuť.


No vida…a zase je tady článek mimo plán.

Může za to hlavně jedna věta od Terezy a určitá souvislost s komentářem od Honzy a reakcemi na něj. Věřím, že byly upřímné a Honzovi a jeho rodině (i když je neznáme) všechny přejeme dostatek vzájemného pochopení a co nejméně trnitou cestu k cíli.

V minulém článku jsem napsala pár vět od Terezy, ale blíže jsem se k nim a jejich obsahu nevyjádřila. Dnes bych tedy něco napsala k jedné větě a to: "Trans má být u prdele jak dopadnou ostatní." Tedy volně přeloženo - mysleme jen na sebe, ostatní jsou nám ukradení a naprosto lhostejní.
Jenže to pak můžeme aplikovat i na běžnou populaci, na všechny myslící tvorečky na planetě, včetně ohnivého draka, a pak by to bylo velice smutné a sobecké. Také to ale v konečném důsledku ubližuje i osůbkám takto smýšlejícím a v tomto duchu se chovajícím, protože se vše vrací jako bumerang.

Ano, je pochopitelné že myslíme v prvé řadě na sebe, ale snad jsou kolem nás i lidé, kteří nám nejsou lhostejní. Je přece správné, pokud nám záleží i na jiných, nejen na nás samotných. Když někomu mohu i malinko pomoci, udělat mu radost, poradit, pochválit, dodat sebevědomí, pohladit po duši…je to přínos i pro mě. Mám z toho radost, těší mě to a to je pozitivní emoce…a ty já mám moc ráda, jsou balzámem pro mou psychiku a snad i prodlužují život. A ono opravdu stačí někdy tak málo. Vlídné slovo, úsměv, letmý dotek, pohlazení…podržet dveře, pomoci do tramvaje s nákupem….a hned se zdá být ten svět o malinko hezčí.

Jsou ještě nějaké věci, které o mně nevíte a já tady jednu zmíním. Jsem dobrovolnice jedné neziskové organizace a občas chodím do domova důchodců, kde zpříjemňuji život jedné paní. Sestřičky a ošetřovatelky jsou tam moc milé a příjemné, ale mají dost své práce a jsou rády, když jim někdo nějakým způsobem pomůže a věnuje se jejich svěřenkyním. Naposledy jsem Andělku (tak se ta paní jmenuje) navštívila asi před 10 dny, posadila jsem ji na vozíček (má něco s páteří) a odvezla jsem ji na zahradu. No jakou ta z toho měla radost, to bych vám přála vidět. Říkala, že je letos poprvé venku. Když jsem ji po hodině odvezla zpět na pokoj a loučila se s ní, tak mě Andělka chytla za ruku a řekla:"Nikolko moc děkuji, zase brzy přijďte, prosím, moc se na vás těším." A já se přitom dívala do Andělčiných rozzářených očí a to bylo pohlazení pro mé srdíčko. Krásný pocit.
Původně jsem chtěla chodit za dětmi do nemocnice na lůžkové oddělení, protože děti já mám moc ráda, ale zjistila jsem, že to bych opravdu nezvládla. Jsem moc citlivá a sama trpím, když vidím ty smutné tvářičky nemocných dětí…rozbrečela jsem se a musela odejít.

Já se snažila rozdávat radost celý život, pomáhala jsem kde jsem mohla a přitom někdy zapomínala na sebe, což ale také není dobře. Dnes již na sebe myslím daleko více, ale nemějte obavy….pro své blízké i ostatní milé osůbky, které denně potkávám, mám vždy kousek místa v srdíčku.

Tím vším jsem chtěla říci, že mi není lhostejné jak dopadnou ostatní holky a není mi lhostejné jak se vám daří. Zajímá mě váš život a váš příběh…nejste mi broučkové u prdele!
A bude mě těšit, když se budeme alespoň trošičku vzájemně podporovat a nebudeme na sebe zlé. I když jsme někdy rozhádané jako pavlačové báby a máme jiné názory, pořád jsme taková malá rodina…na to bychom neměly zapomínat.


Přeji všem, aby váš život byl krásný…prostě takový jak jste o něm snily, přeji vám co nejvíce pohody, radosti a šťastných dní…a to z celého srdce.




Niki

Je transsexualita COOL? - pokračování

24. července 2017 v 17:25 Články o životě a jak to vidím já



…pokračování článku.

Kromě toho, že s Verunkou jezdíme na výlety, na dovolenou, prolézáme obchůdky, chodíme rády do kavárniček nebo koukáme na filmy, posloucháme hudbu… a obě si užíváme života i jinak (což tady nebudu prozrazovat)…tak také spolu často mluvíme o tématech spojených s transsexualitou. Jak jinak, dá se to předpokládat. Věrka má ráda trans osůbku s kterou tráví hodně svého času a chce co nejvíce poznat náš svět, a také chce pochopit jak se cítíme a co prožíváme. Chce samozřejmě vědět jak se cítím a co prožívám já sama, chce vědět o čem přemýšlím, co se mi líbí, z čeho mám radost, atp.

Povídáme si o ostatních trans holkách, jejich názorech a jejich životě…srovnáváme, hodnotíme, přemýšlíme, štěbetáme a také někdy kroutíme hlavou a na některé se zlobíme. A posledních pár dní jsme zase nejvíce mluvily o Tereze. Když si Verunka přečetla poprvé text článku který jsem napsala v první části, tak se mě ptala, proč jsem změnila na Terezu názor. A já ji hned vše vysvětlila, tedy že názor na Terezu jsem nezměnila až tak moc, pořád je dost věcí které mi na ni vadí a nesouhlasím s některými jejími názory, ale že už o ní nebudu pochybovat…i když její cesta je trochu jiná než má a její vnímání tranzice je také kapánek jiné než to mé.

Ve svém videu řekla několik názorů s kterými moc nesouhlasím a měla bych tam nějaké výhrady.

Každé trans má být u prdele, jak dopadnou ostatní.

Budeme nenávidět každou svou fotku.

Spousta lidí i po operaci pochybuje, že jsou co jsou.

Není dobré se veřejně prezentovat.

Já nejsem trans…jsem žena.

Ale také řekla další své názory, kde s ní souhlasím já i Věrka.

Tranzice může být hezká, ale je strašně moc těžká.

Rozdělení do věkových skupin. Tranzice ve 20 - 30 - 40 - 50 - a více letech, to je 5 naprosto jiných světů.


V jednom z posledních příspěvků co Tereza natočila ("Život je změna"), už říká, že zjistila jak se jí změnila psychika a charakter, uvědomila si že není ta bytost co dřív….Jakub a jeho sebevědomé a ješitné chlapské ego je pryč.
No vida, změna k lepšímu.
Takže věřím, že vše je na nejlepší cestě a Tereza najde v Praze svůj klid, pohodu a nové přátele.


Odvažovala bych se tvrdit, že v tranzici se měníme všechny, mění se naše myšlení (a další věci) a je to vliv mnoha faktorů, nejen HRT.
Já se také v průběhu těch dvou let v mnoha směrech dost změnila a dokonce sama Věrka se nedávno zmínila o tom, že si uvědomuje určité změny i u sebe. To co by jí dříve u mě vadilo už ji nevadí, dostatečně chápe náš svět o kterém nedávno neměla ponětí a dokonce ji záleží na tom, jak se mají jiné trans holky, hlavně ty, které známe obě dvě.

Tereza mluvila i o svých depresích a o tom, o kolik přišla kamarádů, známých, či členů rodiny,,,a také o tom, jak moc se jí změnil život.
Já chválabohu žádné deprese nemám (proč ne…o tom bude řeč v dalším článku), cítím se skvěle…ale také jsem přišla o dost přátel a kamarádů (bohužel to nepochopili a nepřekousli), včetně mého syna.
Ale ač nemám deprese, tak jsem se zase za ty dva roky dost nabrečela. Drtivá většina těch slziček byly sice pozitivní emoce, tedy slzičky štěstí, ale několikrát jsem dost bulila i proto, že jsem si uvědomovala o co vše jsem v životě přišla a vždy mi to bylo strašně líto. Věděla jsem, že čas už nevrátím a mohu být sama sebou jen kratší část svého života. Nejvíce jsem "řvala" u filmu "Jak kluk potkal holku" a také u velice pěkného "Poselství z mé duše" od Terky jsem nemohla dlouho zastavit slzičky.

A chtěla bych říci, že bulím asi 10x více než Věrka, což je zajímavé...asi teda chlap nebudu, ti přece nebrečí a já bulím daleko více než cis holky.

Pa broučkové,

Niki

Zpocené myšky v Olomouci a Opavě

22. července 2017 v 16:50 Články o životě a jak to vidím já


No, dopadlo to jako obvykle, to jsem celá já. Chtěla jsem dokončit minulý článek, kde jsem nenapsala vše co jsem měla na srdci a také jsem chtěla napsat něco k jistým komentářům, ale ještě jsem to odsunula o pár dní a napsala prozatím něco jiného.
3 dny - 3 města (Olomouc, Hukvaldy, Opava)

Říkaly jsme si s Verunkou, že si uděláme radost, zase navštívíme nějaká města v okolí a koupíme si něco pěkného. Třeba diamantový náhrdelník nebo podobnou drobnost.

Ve středu jsme vyrazily do Olomouce (to město máme obě moc rády a já tady navíc zamlada studovala, tak mám k tomu městu zvláštní vztah) a opravdu jsme si to užily. Skvělé počasí, 32ºC ve stínu (broučkovi bylo ale moc horko, zato já zimomřivá holka jsem se tetelila blahem) a foukal mírný větřík. Jako obvykle jsme si prošly obě náměstí v centru, pár okolních uliček, prolezly jsme obchůdky s keramikou, výtvarným uměním i oblečením, a když už jsme byly trochu unavené, tak jsme si zašly napřed na dobrý oběd ( velká pizza Hawaii pro Věrku, já měla 4 ředkvičky a 1 mrkev) a po krátké pauze i do italské kavárny přímo na náměstí. Seděly jsme venku pod slunečníkem, pozorovaly okolí a komentovaly oblečení některých procházejících dívek a dam. Verunka popíjela ledovou kávu s ohromnou porcí šlehačky, já měla svou oblíbenou vídeňskou kávu (také šílená porce šlehačky) a daly jsme si nějaký dobře vypadající čokoládový dort, velikosti dlažební kostky. Byl příšerně sladký…cukrovkáře by to asi zabilo.
Večer jsme se vrátily domů utahané jako koťata, ale spokojené, protože nám bylo spolu v Olomouci moc hezky a navíc jsme si dovezly nějaké hadříky i něco do bytu.

Ve čtvrtek jsme nejdříve zajely do centra Ostravy, tam jsme vyřídily pár záležitostí, zašly si do naší oblíbené kavárničky a pak jely na Hukvaldy. (Loni jsem tam ztratila brýle, tak je snad najdu ležet na stejném místě…cha, cha). To je sice malé městečko, ale je hojně navštěvované, protože je tam na kopci hrad a z hradeb je krásný výhled po krajině, takže je povinnost se tam "doštrachat" jednou ze dvou cest. Jedna je relativně pohodová (tedy jak se to vezme…pořád do kopce - asi týden bez přestávky) a druhá dosti strmá (pro dobrodruhy a sebevrahy). Když to zvládnete, odměnou je vám dobrý pocit, možnost prozkoumat hrad a již zmiňovaný krásný výhled.

No a v pátek jsme jely do Opavy. Sice o něco později než jsme měly v plánu, protože dopoledne dost pršelo, ale jakmile se počasí umoudřilo, už jsme si to šupajdily směr Opava. V Opavě, jak je asi všem známo, bydlí youtuberka Tereza, tak byla i možnost, že na ni někde narazíme. Prošly jsme s Věrkou centrum Opavy, pak jsme prolezly obchůdky v OC Breda


a nakonec zakotvily v útulné cukrárničce, kde mají snad nejlepší čokoládový dortík co jsem kdy jedla. A k tomu, jako obvykle, ledová káva a vídeňská káva. No jo…neskutečná pohoda, takové chvilky si já vychutnávám.
V Opavě mi nikdo žádnou pozornost nevěnoval (asi jsou tam na trans holky už zvyklí nebo mě pokládali za ženu…co já vím) a Terezu jsme nikde nezahlédly. Kousek od kavárny, kde jsme seděly, měla mít Tereza svůj ateliér, tak jsme se tam zašly podívat, ale na dané adrese nic nebylo…žádná cedule, žádná reklama, vypadalo to na prázdný dům…takže těžko říct co a jak.

Je sobota ráno, sluníčko mi svítí do oken, já si nasadila sluchátka a poslouchám hudbu kterou miluji, začínám psát tento článek a Věruška ještě spinká v postýlce jako mimino. Za chvíli udělám snídani a kafe, sedneme si na balkónek a naplánujeme dnešní program. Ale ať již to bude cokoliv, jsem už od rána šťastná, spokojená a v náramné pohodě. A proč taky ne? Některé to ale nepochopily i když už jsem to několikrát psala.
Protože mám svůj nádherný nový život, dovedu se radovat i z drobností, mám nablízku své koťátko, miluji sluníčko a jeho hřejivé paprsky, mám ráda léto a nic mi vlastně neschází…a pokud ano, tak si kvůli tomu nervu vlasy a beru to v pohodě nebo se to snažím řešit v klidu.
Nemusím řešit otázky kolem HRT, nadávat na doktory a jejich nezájem o TS holky, nemusím hodiny přemýšlet o tom, zdali se bát vyjít ven, protože jsem dle některých krasotinek jen pouhý muž převlečený do ženských šatů a nejsem v permanentní depresi z toho, že nikdy nebudu vypadat jako opravdová krásná cis žena a nikdy nedocílím toho, aby na mně opravdu nikdo a nikdy nepoznal, že jsem něčím jiná.

Nikdy jsem si nevážila života tak jako teď a nikdy jsem z něj neměla takovou radost. Život může být krásný, ale pravda je, že u některých také ne moc pěkný a někdy bohužel i nesnesitelný….hodně záleží na tom, jak si ho my samy utváříme, jak ho vnímáme a jakou máme povahu.

Mějte se zlatíčka všechny nádherně.

Niki


Není jiná cesta.

22. července 2017 v 9:51 Články o životě a jak to vidím já


Něco k moderování

Tak jen velice krátce.
BOHUŽEL moderování opět zavádím a již zůstane napořád. Nelíbí se mi to, jsou tam prodlevy a už to není to pravé ořechové. Jak vidno, problémoví lidé bez identity si říci nedají a pokračují ve svém řádění.
Nutno ale podotknout, že některé názory těchto osob jsou třeba zajímavé, mají svá opodstatnění a nebylo by špatné o nich v rozumné míře diskutovat, ale zcela jistě ne anonymně. Od této chvíle nezveřejním žádný anonymní komentář, jakkoliv pohodový a také komentáře urážlivé a bezdůvodně někoho napadající, lékařskou obec nevyjímaje.

Pokud máte něco proti konkrétnímu lékaři, tak napište o co se jedná, ale házet všechny do jednoho pytle opravdu nemůžeme. Jestli si chcete nějak vylívat svůj vztek, tak si založte svůj blog a tam můžete nadávat do skonání světa. Dá se to řešit i tak, že půjdete na vrakoviště a budete kladivem mlátit do všeho kolem, dokud se neuklidníte. Ale některé osoby se pravděpodobně nezmění, tak by jim ani to kladivo nepomohlo, ale jedině 2 roky skotských střiků, rok intenzivní elektroléčby či výměna mozku.

Někdo si řekne: "Vyzraju na to, napíšu tam libovolné jméno a budu řádit dál". I to se může stát, ale pokud budu mít pocit že se děje něco takového, tak to taky ukončím nebo to vyřeším nějak jinak.

Je mi z toho všeho ale trochu smutno.

Niki

Je transsexualita COOL?

17. července 2017 v 18:46 Články o životě a jak to vidím já


Opravdu je cool být dnes TS?

To si nechám na závěr a začala bych dnes dětmi. Tři děti mě za posledních pár dnů identifikovaly jako ženu. A děti se s tím nepářou a řeknou co si myslí. Takže by to zase tak špatné se mnou být nemělo. Jupííí! To znamená že roztrhám závěť, protože skoncovat se životem ještě nemusím….3kg jedu na hlodavce mohu vrátit do drogerie a lahvičku kurare si nechám v šupleti pro zlobivé návštěvy.


A proč to všechno?
Jedna investigativní TS novinářka o mě zjistila, že nejsem veselá, ani happy, ale že jsem labilní, nevyrovnaná, zamindrákovaná a mám problémy kam se podíváš. No a aby toho nebylo málo, tak zjistila, že jsem vlastně jen muž v ženských hadrech a cpu se mezi TS…když jsem jen pouhý transvestita…a to kdoví jestli. Nemám být baba, nemám se stydět a mám se přiznat co jsem vlastně zač.

No jo, já jsem si myslela, že jsem dala jasně v článcích najevo, že bych se upsala ďáblu či samotnému Luciferovi, pokud bych se proměnila v 18letou pohlednou štíhlou blondýnku (případně i černovlásku). Pro TO bych i vraždila, jak se říká…ale on to třeba někdo nepochopil.

Pokud by mi ale Lucifer nabídl, že budu "jen" nějaká čtyřicítka a výše, s tělem, které mi on sám vybere, tak to bych asi na to nepřistoupila. Vidím denně desítky (raději neříkám stovky) žen, které jsou zanedbané, tlusté, nevzhledné až odpuzující a takhle bych opravdu vypadat nechtěla. To raději zůstanu trans holka jaká jsem. Že mi je, kolik mi je, s tím moc nenadělám a nečekala jsem žádné zázraky, ale nakonec to není tak nejhorší - proto happy v názvu mého blogu může zůstat a nemusím to měnit na unhappy-niki… a mohu být nadále veselá a usměvavá rošťanda.


A ještě tady byl poslední dobou dost frekventovaný výraz "ženatá lesba". Tedy to by mě zajímalo, kdo ten výraz vymyslel, je to takové dost úsměvné. Nevím, zdali to nějaká chytrá hlavička vymyslela kvůli mně (protože já jsem asi učebnicový příklad) nebo se to tady již používalo dříve. Holt ty naše orientace jsou někdy dost zamotané. Některé holky jsou na kluky, jiné na holky, některým to je jedno s kým skočí do postýlky a jsou i takové, které po HRT změní orientaci. A u FtM kluků je to podobné.

Já jsem celý život na holky, jsem lesba, ale nepřemýšlím dlouhé hodiny nad tím, že některým z nás se líbí kluci, či proč jiné byly dříve na holky (ještě v mužském těle) a teď jsou najednou na kluky. Příroda je nevyzpytatelná, prostě to tak je a hotovo, nakonec je to každého věc a druhým to může být jedno. Pokud se tomu budeme divit, kroutit nad tím hlavou a nepochopíme to alespoň trochu, pak se ani nemůžeme divit části většinové společnosti, že ona nechápe nás, TS osoby.
Tohle se asi převážně týká nás starších co jsme vstoupily do svazku manželského a některé jsme byly tak troufalé, že jsme si pořídily kupu dětí.


(Manželka chodila ven bez dozoru, takže asi nebudou všechny moje).

Tereza na YT říkala, že to v současnosti vypadá, že je cool být TS. No já nevím, neřekla bych. Je sice pravda, že už se o nás více mluví a dostáváme se do povědomí širšímu okruhu lidí, ale že by v sexuologických ordinacích měla být tlačenice a kdekdo by se rozhodoval zdali si nezmění pohlaví….no, pane jo.
Jenny Rinn měla sice u jistých videí vysokou sledovanost a také stále usměvavá a sympaticky působící Tereza určitě vyvolala u řady lidí pozitivní emoce, takže někteří teenageři či i ti trochu odrostlejší se mohli rozhodovat, zda nezvolí stejnou cestu a nebudou slavní youtubeři…jenže tohle není zábava, to je zatraceně vážná věc.

A když jsme u té slávy. Já jsem někdy dříve psala, že si myslím , že Tereze jde hlavně o zviditelnění, slávu a propagaci firmy….nebo něco v tom duchu. Tereza ale v posledním příspěvku přísahá na svou pipinu, že to nedělala či nedělá pro slávu a já ji teda budu věřit. Nejsme kamarádky, prozatím jsme se neviděly a některé věci mi na ní vadily. Jenže každá jsme jiná a žádná nejsme bez chyb. Na mně by také kdekdo nějaké ty chybky našel.
Tereza je jedna z nás a vytrpěla si své….má stejnou diagnózu jako já a je holka jako já (tedy jen proklatě mladší a o dost hezčí) a já sama říkám, že bychom se k sobě neměly chovat špatně….takže ji od této chvíle přeji jen to nejlepší a ať je se svým novým životem moc spokojená a je co nejdříve ženou se vším všudy.


Chtěla jsem toho napsat ještě více, ale aby to nebylo moc dlouhé, tak to nechám na další článek.


A abych nezapomněla…zdravím svou jmenovkyni, Nikolku.

Krásné a slunečné dny nám všem!

Niki


Léto s Verunkou

11. července 2017 v 8:35 Články o životě a jak to vidím já


Zlatíčka…já vím…zase jsem se na nějakou dobu odmlčela, ale vychutnávám si léto se vším všudy…a také jsme teď s Věrkou byly více spolu a užíváme si to, jak jen to jde. A když jsme spolu, tak nemám čas psát, věnuji se svému koťátku, vymýšlíme různé rošťárny a já mám radost z každé minuty kdy jsme si nablízku. Už jsem se určitě zmiňovala o tom, že má myšička je úžasná osůbka a já jsem moc ráda že ji mám, protože bez ní by vše bylo mnohem těžší a můj život by nebyl tak krásný.

Tento článek je hodně o Věrce (také Verunka, brouček, sluníčko, myšička…) a je určitým poděkováním za všechno, co pro mě udělala. Před pár dny jsme oslavily rok našeho nového vztahu. Nejsem si jistá, zdali už jsem psala, že jsem s Verunkou chodila už dříve…kdy jsem ještě byla kluk…pak jsem se s myšičkou rozešla, protože jsem si potřebovala uspořádat svůj život a vyřešit nějaké zdravotní a jiné problémy, no a před rokem jsme se, jak se tak říká, zase daly dohromady a to po třech týdnech mailové korespondence či komunikace….kdy jsem otevřela své srdíčko dokořán a myšičce jsem napsala kdo vlastně jsem a se vším se jí svěřila. Dnes, jako žena, miluji Verunku ještě více než před lety, a dala jsem ji celé své srdíčko.

Tím co jsem napsala, jsem chtěla hlavně říci to, že pro nás, trans holky, je taková osůbka převelice důležitá…prostě k nezaplacení. Mít někoho, na koho se můžeme spolehnout i v těžkých chvílích, na koho se můžeme kdykoli obrátit s jakýmkoli problémem, někoho kdo se k nám neobrátí zády a kdo nás má rád…někoho kdo nám radí a pomáhá, je moc, moc, moc důležité. A jak to pomáhá naší psychice snad ani nemusím zmiňovat.

Tady si dovolím malou poznámku. Myslím si, že kdyby třeba Lucy měla někoho takového, tak by se poprala s osudem daleko lépe a dnes by mohla být spokojená, vyrovnaná a sebejistá holka na konci tranzice. K nám mnohým se dost lidí, kamarádů i třeba členů rodiny postaví zády, takže to mnohdy nemáme vůbec jednoduché a situaci zvládne skoro bez potíží jen opravdu silná osobnost. Proto je tak důležitá ONA nebo ON….osůbky blízké našemu srdíčku, které jsou nám nablízku, vždy ochotny pomoci, povzbudit a chytit nás za tlapku!



To letošní léto je jiné než to před rokem, je ale pro mne stejně nádherné, jako to minulé. Vlastně je velice těžké říci, které je pro mě krásnější, protože jednak to letošní ještě neskončilo a také je v mnoha směrech jiné. Za ten rok jsem ušla kus cesty a dnes jsem určitě jiná Niki než vloni v červenci.
A těší mě také, že jsem objevila kouzlo sukní všech druhů…teď hlavně nosím ty dlouhé, je to naprosto skvělé a v těch vedrech je mi příjemně.
Od minulého léta jsem zaznamenala značný posun v myšlení, ve vnímání sebe coby ženy a také v mém výběru outfitu. Myslím si, že jsem již dosáhla určité hranice, kdy jsem sama se sebou celkem spokojena a další změny budou již jen v běžných mezích, jako u všech ostatních lidí. Psát jak je mi nádherně a jak jsem šťastná snad ani nemusím, všichni (všechny) to již dobře víte.

Mějte se všichni krásně,

Niki