Srpen 2017

Zvedl se mi adrenalin

30. srpna 2017 v 18:11 Články o životě a jak to vidím já

Takže…přijela jsem teď domů z nádherné dovolené v jižních Čechách a skoro mám po náladě. A to se mi vážně nelíbí. A jsem nasraná a to já fakt nechci, protože, jak už víte, jsou to špatné negativní emoce….a mně rozhodně ubližují! A proč bych si já měla nechat ubližovat?

Asi půl hodiny jsem měla vztek na některé lidi a říkala jsem si, že se na všechno vykašlu a blog zruším. Tak jako dost holek přede mnou. Dnes už jsem někde jinde, je mi fajn a bez blogu bych se obešla i když ho píšu ráda.

Mám si u všech všudy nechat kazit náladu kvůli pár jedovatým zmijím?
Mám si kazit náladu kvůli pošahané Anitě, která objevila skulinku…tedy starší článek bez moderování a zase tam řádí?

Na dovču jsem si sebou nevzala tablet a jen jsem si občas půjčila telefónek (jak jinak než chytrý), abych pustila nějaké komentáře od lidí, kde jsem si myslela, že vše bude v pohodě. No, asi chyba…dnes abych už četla všechno. K něčemu se vyjádřím až se vrátím z druhé části dovolené…dnes napíšu jen těch pár odstavců.

V tomto článku není mnoho sprostých slov, ale jen proto, že už jsem upustila páru. Kdybych to psala hned, tak by to asi bylo nezveřejnitelné.


A ještě něco. Ano…Lucka píše hodně komentářů a někomu se to nemusí líbit, ale já vím proč to tak je a jsem za ty její komentáře ráda. Když to vezmu kolem a dokola….kdyby nepsala Lucka, tak je tady skoro mrtvo.
Už mnohokrát jsem si říkala….to se někteří bojí ozvat…to někteří nebo některé nemají svůj názor? Nebo se ho bojí (slušně) napsat? Vlastně to moc nechápu. Když nepočítám těch pár magorů, tak tady píše komentáře jen pár lidí. A co vy ostatní??


Dnes bohužel nazlobená…
Niki

SRS a jak se zbavit zla

23. srpna 2017 v 13:19 Články o životě a jak to vidím já


Úvahy o Šárce, o SRS, o doktorech…a tak podobně.

Tohle částečně vyprovokovala osoba, která neustále dokolečka omílá, jak jsou špatní doktoři, jak jsme do operací tlačeny, jak bídné výsledky můžeme očekávat, jak je celý svět hnusný…atd., atd., atd. - vždyť to už znáte….a částečně komentáře k tomuto tématu, jak ty dřívější, tak i ty čerstvé na blogu Rádi.

Už jsem několikrát psala o tom, že nebýt dvou či tří osob, tak by to tady byla celkem pohoda. Nějaké občasné roztržky, neshody či ostřejší výměny tady občas jsou, to ano, ale za chvíli se vše uklidní a hlavně (většinou) víme kdo je kdo, prostě s kým ta komunikace probíhá.
Kvůli těm třem osobám jsme mnohé bohužel zavedly moderování, což je nepříjemné a otravné…také mažeme jejich komentáře nebo se dokonce některé holky rozhodly kvůli těmto nenávistným lidem ukončit svůj blog. Jaká škoda.


V poslední době je největším zlem na našich blozích jedna osoba. Šárka či Dana či Žaklyn či bůhvíkdo to vlastně je. Patrně je tato osoba postižena nějakou psychickou poruchou, má pokřivený charakter a divné vidění světa. Ta osoba doposud nebyla schopna napsat něco o sobě, něco rozumného a srozumitelného…zato urážet a nadávat na celý svět dovede docela dobře. Když nad tím tak přemýšlím, tak ta osoba může být třeba úchylný, smradlavý chlap, kterého vzrušuje trans tématika….sedí u PC a ukájí se tím, že uráží trans holky, nadává na konverzi a pak čeká na naše reakce.
Nebo viděla některá z nás tuto osobu na vlastní oči?
Pokud bychom ale měly vycházet z dostupných informací, tak se možná jedná o trans ženu mezi 30-50lety, po nepříliš povedené SRS, která nenávidí otrockou práci, nenávidí systém, nenávidí doktory a doufala, že po superúčinné HRT a nevídaně skvělé operaci z ní bude atraktivní holka s krásnou pipinkou a bude tu svou pipinku používat k výdělečným účelům. Nebo ještě lépe, že se do ní zamiluje krásný a bohatý princ, který si ji odveze na svůj zámek (nejlépe ve Francii u moře) a tam budou šťastní až do smrti.
Navíc nám všem, které nesdílíme její "spravedlivý" hněv a její názory, tato osoba nadává, pohrdá námi a považuje nás za hejno vyplašených slepic.

No co více k tomu dodat?

My ostatní si snad uvědomujeme, že žádné extra zázraky čekat nemůžeme a jsme rády za každý krůček, jenž nás přibližuje k našemu (reálnému) cíli. Mnohdy jsme sice nespokojené s tím či tamtím….chtěly bychom vypadat co nejlépe a cítit se co nejlépe….chtěly bychom být přitažlivé a žádoucí….no jak jinak, chceme mít své místečko na slunci.

Některým holkám stačí případně jen HRT, nechtějí jít na operaci (SRS) a vyhovuje jim daný status quo. Možná že by byly rády za "F" v občance, ale to nám současná legislativa neumožňuje. A pak jsme my, kterým by ani to "F" nestačilo a chceme konverzi. Víme že určitá rizika u této operace jsou, nelze nad nimi mávnout rukou, ale i přesto SRS chceme a mnohé se na ni i těšíme. Když se něco nepovede na výbornou a není vše podle našich představ, tak snad nebudeme obviňovat celý svět a spílat doktorům.

Kdybychom ty tři české doktory neměly, tak co bychom dělaly?? Penízky na operaci v Thajsku nemá každá pod polštářem a co pak? Pokud budeme chtít jít na operaci slepého střeva, tak problém nebude, ale SRS je SRS, tu nedělá kdekdo.
Máme tady prof.Veselého v Brně, docenta Jarolíma v Praze a primáře MUDr.Vřeského v Ostravě. Doktorka Franců je již v důchodě a neoperuje. Pokud by, nedejbože, z nějakého důvodu skončil s operacemi jeden z dvojice Jarolím, Vřeský…pak by se situace stala dost vážnou, protože (jak jsem slyšela) u prof.Veselého jsou dlouhé čekací doby, které by se tímto zřejmě ještě prodloužily. O dalších problémech nemluvě.

Takže nemáme moc na výběr a musíme pokorně čekat než se na nás dostane řada. Jít jako sebevědomá hvězda za jedním z této trojice a říci: "No tak doktore, nechci dlouho čekat…šup šup, hoďte mi tam nějaký termín za 2 týdny…a doufám, že mi zaručíte perfektní operaci se skvělým výsledkem a žádnou komplikací!" se rovná naprosté sebevraždě a konci nadějím. Když se ONI rozhodnou, že nás operovat nebudou, tak si můžeme hledat větev na které bychom se oběsily. Nedá se nic dělat, musíme být hodné, vlídné, usměvavé a doufat, že nebudeme čekat rok. Nebo víte o jiném rozumném řešení?

Již jsem psala, že mám sice trochu z operace strach, ale moc se na ni těším…teď již si opravdu nedovedu představit, že bych do konce života zůstala někde v půli cesty, s bimbáskem mezi nohama a s "M" v občance. V takovém případě bych s velkou pravděpodobností uvažovala o konečném řešení mého života, či se začala opíjet a utápěla se v depresích….to není lehké dopředu odhadnout.

Tak ať nám to zlatíčka všem vyjde!


Niki

Niki a její zážitky - 1

22. srpna 2017 v 21:51 Články o životě a jak to vidím já


Mám celkem dost zajímavých zážitků z poslední doby, tak bych se mohla v následujících článcích podělit. Některé jsou příjemné a úsměvné, některé zase ne, ale tak už to bývá.

► 1 ◄

Dnes jsem byla objednána na další konzultaci a to na chirurgické oddělení nemocnice v Ostravě. Když jsem přišla do čekárny a posadila se na židli, tak jsem naproti viděla jednu z nás…na první pohled trans holka, tak kolem 25let, asi také čekatelka na operaci. Za chvilku vyšla sestra a řekla jméno…no jasně, jak jinak, neutrální…a holčina vešla dovnitř. Říkala jsem si, že bych s ní mohla prohodit pár slov, ale jakmile vyšla, tak sestra zavolala do ordinace mě. Takže tentokrát nic.
Tím jsem také chtěla naznačit, že ani ty mladší nemají vyhráno a leckdy to na nich jde dost dobře poznat.


Ale to nebylo to, co jsem hlavně chtěla říci. Šlo o to, že do čekárny přijel s doprovodem muž středních let na vozíčku. Mohl hýbat jen hlavou, od krku dolů byl ochrnutý. Vnímal sice okolí, slyšel, viděl, ale nemohl mluvit. Absolutní bezmoc. Na vozíčku se speciální výbavou měl před ústy nějakou kouli, kterou mohl ovládat svůj vozík. Úplně jako ve filmu "Sběratel kostí" s Denzel Washingtonem.

A když jsem popsala toto neštěstí, tak bych ještě zmínila invalidního mladého muže, kterého jsem viděla ve vlaku při mé poslední cestě z Olomouce. Měl jen pravou nohu! Místo levé nohy kovová protéza kterou se ani nesnažil skrýt (měl na sobě kraťasy) a neměl ani jednu ruku…jen pahýly končící nad loktem. Tak tohle jsem na vlastní oči viděla poprvé v životě….a že už jsem toho viděla hodně. A když si vzpomenu na mentálně postižené osoby nebo na holohlavé děti s rakovinou, či na kluka s děsivým epileptickým záchvatem…tak si uvědomím, že jsem vlastně ráda, že jsem jaká jsem a nedopadla jsem nějak takto. To co nás potkalo není žádná výhra a mnohé ten život nemáme lehký, ale ve srovnání s těmito lidmi jsme na tom vlastně dobře.

► 2 ◄

Před 2 týdny jsem se opět setkala s Dominikem (FtM) a zašli jsme si na kafe do mé oblíbené kavárny v centru. Teď již mohu prozradit jeho pravé jméno - jmenuje se Jarda. Říkal že mu to nevadí, že teda o něm píšu, tak to jsem ráda. Teď jsme se asi dva měsíce neviděli, protože Jarda se zamiloval do stejné osůbky jako je on (FtM) a jelikož jsou od sebe asi 200km, tak to mají náročné. Ale napsal mi mejlík, že už mu hodně scházím a chce mě vidět, takže jsme si domluvili čas a místo.
Za tu dobu co se scházíme se z nás stali dobří přátelé, kteří před sebou nemají skoro žádné tajnosti. Navíc je Jarda pozorný, galantní a chová se ke mně jako k ženě, což se mi líbí a užívám si to. Jen nějak pozapomněl že jsem měla narozeniny a když jsem se nenápadně zmínila o tom, že jsem čekala alespoň malou čokoládku, tak se chytl za hlavu a moc se omlouval. Nakonec to vyřešil tím, že mi ke kávičce objednal dortík. Samozřejmě že nechtěl slyšet o tom, že bych něco platila. Velice milé.


Co ale doposud Jarda nevěděl, bylo to, kolik mi vlastně je. Říkal, že ví, že se na to ženy nemá ptát, tak to nechá na mně, ale že mu to vrtá hlavou. Tak jsem chvilku uvažovala, ale nakonec jsem mu to řekla. On mi opravdu nevěřil, myslel si, že si z něho střílím a já nakonec vytáhla občanku a řekla jsem, že kdyby mu to vadilo, že to pochopím. On ale přišel ke mně, objal mě, políbil na tvář a řekl že to vůbec není podstatné…že mě má rád jako přítelkyni, váží si mě a nechce mě ztratit. Pak se také on ptal mě, zdali mi nevadí že má jen 27let a dočkal se stejné odpovědi. Když jsme se pak loučili, tak jsme se objímali jako bychom se deset let neviděli, no a málem jsme se rozbrečeli. No to bych pak vypadala.
Takže jak vidno, není to jen o věku. Nemusím si rozumět se svým vrstevníkem, ale mohu si rozumět s osůbkou o mnoho mladší. Důvodů může být mnoho.

Pa broučkové,
Niki

Tak jak to vlastně je?

21. srpna 2017 v 10:00 Články o životě a jak to vidím já


Tak jak to všechno vlastně je? No nic, sedám k PC z 18. století a jdu na to.

Už o mně holky víte, že nemám (kromě jiného) ráda zbytečné spory a raději se vše snažím řešit diplomaticky a pokud možno v klidu. Je pravda, že pokud se, obrazně řečeno, budeme bodat nožem do zad, tak to nikomu neprospěje a případný pocit vítězství je jen prchavý. Občasným menším hádkám, konfliktům a sporům se stejně ale zabránit nedá, naopak někdy může dojít i k vzájemnému pochopení a třeba se občas i pročistí vzduch, takže určitý přínos tady je. Zbytečně provokovat ale nepřináší nic dobrého.

Někdy to ale nějaká strana přepískne a je oheň na střeše, tomu se bohužel zabránit také nedá…bublající adrenalin a emoce jsou někdy pěkná potvora. Já sama měla kdysi určité neshody s Ezem (dnes Grey) a Nikolkou (Bulatým kotětem) a místo abych zůstala v klidu, tak jsem upustila páru a trochu to možná také přepískla. Argument, že si druhá strana začala, je sice fajn, ale krotit jsem se mohla…o tom žádná. Nicméně jsem pak psala, že proti žádné z nich necítím žádnou zášť a na kafe klidně zajdu. Není dobré mít v srdci zlobu a nenávist, to nám samotným ubližuje, tím jsem si jistá.

Je však pravda, že zde jsou dvě či tři osoby, které nemusím, nemám je ráda a na kafe bych s nimi opravdu nešla.

Že všechny nebudeme báječné kamarádky je logické. Některé si nesedneme povahově, názorově…také jsou tady generační rozdíly, nehledě na další důvody proč tomu tak je. Já snad mohu říci, že tady pár kamarádek mám, jsem za to moc ráda a vážím si toho. Nechci tady uvádět konkrétní jména…jedno jméno ale za chvíli přesto prozradím. Již celkem dost z nás jsem měla možnost poznat osobně a to mě velice těší. Nic nemůže nahradit osobní kontakt, to říkám neustále.


Já s Věrkou máme příští týden dovolenou, jsme pozvány k jedné z nás, k milé trans osůbce, kterou jsem již měla tu čest osobně poznat před pár měsíci. Často si voláme a považuji ji za svou kamarádku, ale strávit s ní několik dní bude skvělé a ještě lépe se pak navzájem poznáme. Já i Věrka se moc těšíme.

No a teď se dostávám k tomu slibovanému jménu. Je to Lucka.

Původně jsme se domluvily, že se o jistých záležitostech nebudeme šířit, ale nakonec to dopadlo jinak. Lucku jsem osobně poznala teprve před několika týdny, ale mé srdíčko to velice potěšilo. I za Luckou jsem chodila do nemocnice na chirurgické oddělení, strávila jsem s ní spoustu času nejen tam, ale i později při dalších setkáních a vůbec toho nelituji, moc se mi to líbilo….měla jsem možnost Lucku více poznat a udělat si o ní obrázek. Snad se nebude zlobit, když napíšu, že ji již považuji za svou dobrou kamarádku, či přítelkyni…a takových lidiček je třeba si vážit, nerostou v lese jako houby.

Pro nechápavé - Lucka má již po konverzi, je v pohodě, je šťastná a užívá si život ženy.

Žádný testosteron kolem sebe nešíří, ba naopak, působí křehce a velice žensky. Já měla při posledních odběrech krve testosteron více než mrňavý, ale i tak se dovedu občas rozzlobit nebo někomu nadat, takže testosteron nemusí být ten hlavní viník, že ano. A kdyby mně někdo naznačoval, že jsem samý testosteron, tak ho pošlu s prominutím do řiti.

A ještě jedna věc. Lucka chtěla již dávno na SRS, těšila se na ten okamžik, ale byly jisté důvody, proč to dříve nešlo. Takže by bylo dobré, kdyby tuto informaci některé dostaly do svých hlaviček a nešířily tady bludy.





Zlatíčka, snažme se být k sobě trochu milé a zbytečně si neubližujme. Dominika psala, že nemám být naivní, ale já občas naivní jsem…už jsem to o sobě psala… a snažím se vidět svět lepší než ve skutečnosti je. Jiná ale nebudu.

Pa,
Niki

SRS v Ostravě a VZP

20. srpna 2017 v 19:34 Názory druhých


Postřehy a nové zkušenosti od Melánie postupně zveřejňuji v článku "SRS v Ostravě - pokračování" ....ale toto zveřejňuji samostatně.


Problém VZP a Ostrava.

Důležité upozornění pro holky, které plánují SRS u pana doktora Vřeského v Ostravě.
Pokud máte zdravotní pojištění u VZP.
Všeobecná zdravotní pojišťovna nemá na tyto operace s doktorem Vřeským uzavřenou smlouvu.
Bylo mi vysvětleno že je to z toho důvodu, jelikož pracoviště nesplňuje tabulky podle VZP.
Každopádně, pokud plánujete SRS v Ostravě, zavčas přejděte k jiné pojišťovně, aby se vám to neprotáhlo o půl roku jako mně.
Údajně s jinými pojišťovnami tento problém není, pouze s VZP.

Pojišťovny převádí podle zákona půlročně, tedy pouze 1.1 a 1.7 - žádost musíte podat tři měsíce před tímto půlročním termínem. Pokud to prošvihnete jako já, musíte si počkat zase na další termín, tedy na další půl rok.






SRS - ještě pár slov

16. srpna 2017 v 10:03 Články o životě a jak to vidím já


Ještě malé zastavení nad SRS.

Je SRS řezničina? Začátek komentáře od BM - Dominiky mě trochu překvapil, i když pak dává najevo, že je spokojená a svého rozhodnutí nelituje. Ono také záleží na tom, jak chápeme význam tohoto slova. Ano, je to invazivní zákrok, používají se různé chirurgické nástroje a krev tam také teče…o tom není pochyb, ale neseká se tam sekerou hlava nehlava bez ohledu na výsledek, ani pilka a nedej bože motorová pila se tam snad nepoužívá. Je tam lékařský tým, který se snaží odvést co nejlepší práci (v to doufám). Operace to není jednoduchá a my bychom měly být vděčné, že alespoň tyto možnosti dnešní doba přináší, jinak by z nás holky s "fifinkou" nebyly. A to by se nám, mnohým, určitě nelíbilo. Nebo se snad mýlím??
To bychom byly všechny "jen na hormonech a s M v občance" až do smrti, i se zavázejícím bimbáskem mezi nohama. Ale mělo by to jednu výhodu. V tomto směru bychom na tom byly stejně a nemohly by pak některé ohrnovat nos nad těmi, které operaci ještě nepodstoupily.

Všechny co mají SRS za sebou, to udělaly dobrovolně (nebo snad ne?), operaci chtěly, věděly do čeho jdou a měly alespoň základní informace o průběhu operace a možných rizicích. Pro nás, které to teprve čeká, platí to samé. Takže nadávat asi nemá cenu, pokud si někdo myslí, že je to pouhopouhá řezničina…proč to absolvuje? Že by rozmar, či dlouhá chvíle?

Jak operace dopadne, jestli nejsou komplikace, jak se po ní cítíme, jak probíhá hojení a následná rekonvalescence, je kapitola sama pro sebe. Informace jsou kusé, protože většinou se mlčí (mluviti stříbro, mlčeti zlato??) a tak se toho moc nedozvíme.

Já jsem byla od prvního dne po operaci až do propuštění s Melánií každý den, takže jsem schopna celkem objektivně posoudit jak se cítila, co se dělo s tělíčkem a jak probíhalo hojení…a tak vůbec. Mohu potvrdit, že to co Melánie napsala je pravda, dokonce jsem měla možnost vidět její vibrátor, její "fifinku" jak ona sama mazlivě říká a mohu také potvrdit že hloubka je úctyhodná, protože ta silikonová potvůrka délkově nestačí. Nádhera. Mohla bych závidět, ale já to Mel moc přeji. A proč také ne? Je jedna z nás, je kamarádka…její štěstí je i trochu štěstí pro mne.
Mel již byla na kontrole u MUDr.Vřeského i na gynekologii...a vše je v pořádku. Jen tak dál.




Přej a bude ti přáno. Jsou tady ale osoby, které tomu všemu buďto nevěří nebo Mel zasypávají posměšky a z komentářů je cítit nenávist. Někdo spílá osobě kterou vůbec nezná. To je opravdu hnusárna.

Možná měla Mel trochu štěstí, možná že její tělo je zázrak sám o sobě a víceméně všechno probíhá skvěle...možná...ale kéž by nás bylo takových více….spokojených a šťastných, že se vše povedlo, vše se pěkně hojí a nejsou komplikace.


Mějte se sluníčkově,


Niki

Prague Pride - velká show?

13. srpna 2017 v 13:15 Články o životě a jak to vidím já


Prague Pride

Asi to bude žhavé téma posledních dní a také trochu kontroverzní. Ale také se nás to týká, takže se k tomu nechci obracet zády a napíšu svůj názor.
Nemusela bych vlastně psát nic a svůj názor bych si mohla nechat pro sebe. Anebo bych také mohla akci chválit, ale to bych byla jasný pokrytec a z toho jsem již byla kdysi obviňována…jsem si jistá, že neprávem.

Můj názor není ovlivněn názorem asi 10 lidí které dobře znám a kterých si vážím (raději si nepřejte vědět co si o tom myslí)…je to jen můj názor, názor jedné TS osůbky, která se nad tím dost zamýšlela už před dvěma roky, před rokem a nakonec i teď. Můj názor na tu akci je konečný, nehodlám ho měnit ani kdyby všichni měli jiný a posílali mě do …. Tečka.

Prague Pride je nešťastná akce, špatně pojatá a LGBT lidem více škodí, než jim pomáhá.

Já patřím do okruhu lidí, jenž se tato akce týká, myslím si že mám dostatek empatie a pochopení, ale přesto je mi taková akce hodně proti srsti a nelíbí se mi. (Raději jsem nenapsala, že je mi odporná…to by bylo asi příliš tvrdé). No a když se na to takhle dívám já, TG osoba…tak jaký názor na Prague Pride budou mít běžní lidé? Obávám se, že veskrze špatný, snad až na určité výjimky…určitě jsou i tací, kterým se tato "velkolepá show" bude líbit.


Dívala jsem se na sestřih akcí jak v Praze 2016 a 2017…tak i na sestřih akcí z některých německých měst. Co k tomu říci? Je to maškaráda a některé scény a záběry na hodně provokující konkrétní účastníky mi jen potvrdily, že tohle určitě není ten typ akce, který by nám byl prospěšný a ukázal lidem kdo my vlastně jsme…ukázal lidem, že existujeme, že žijeme mezi nimi…že nejsme ani lepší ani horší než oni, jen jsme trochu jiní, není to naše volba a nemůžeme za to…to matka příroda nám tu cestu vybrala.

Povědomí společnosti o tom, že existujeme, a kdo jsme, se postupně zvyšuje a to je dobře, pokud se to děje těmi správnými způsoby.
Jen aby po Prague Pride v myslích mnoha lidí nezakořenila myšlenka že jsme všichni jen tajtrlíci a zvrhlíci, co se rádi předvádí.



Nestydím se za to, že jsem trans, ale hrdá ani pyšná na to určitě nejsem.

Nechávám článek bez moderování - budu věřit, že komentáře se budou držet v určitých mantinelech slušnosti a budou se držet tématu. Pod tímto článkem řešit SRS a doktory určitě nechci.


Pa broučkové,
Niki

SRS v Ostravě - pokračování

12. srpna 2017 v 12:31 | Melánie |  Názory druhých


SRS v Ostravě - doplnění a volné pokračování


Mel zmiňuje v tomto článku své další zkušenosti, pocity a postřehy.
Pokud nastanou další změny, či Melánii něco podstatného napadne, tak já to tady budu průběžně doplňovat.


Ještě mě napadlo zmínit, dle mého, jednu celkem podstatnou maličkost.

Nikdo po mě před samotnou operací nevyžadoval oholení těch partií dole. Nikdo se o to nezajímal, i když před takovými operacemi je to prostě nutnost. Já přijela oholená již z domu, nikdo to před operací nekontroloval a nikdo se na to neptal.
Berte to tedy raději jako samozřejmost a nečekejte na pobídnutí personálu, nemusely by jste se dočkat. Ušetříte tím MUDr. Vřeského šoku, že si musí před operací skočit domů pro sekačku na trávu, aby mohl začít operovat.



Den 16.

Pořád se mluví o zápachu, ale zápach žádný. Pan doktor Vřeský zakázal vyplachování a podobné věci, že se to čistí samo.
Četla jsem hrůzné věci, že to často krvácí ještě několik měsíců po operaci. Krvácení žádné a to ani při dilatacích. Jen stehy jsou místy trošku zanícené, ale pan doktor řekl, že je to zcela normální.

Den 17.

Kontrola u pana doktora Vřeského na LLC klinice.
Je to zcela v pořádku a návštěva trvala asi 15 minut. Stehy se prý netahají, ty vypadnou do pár týdnů samy. Zánět stehů je prý zcela normální a mám si na to dávat Alpu, na to ale vážně nemám odvahu, tak jsem si v lékárně koupila neštípavou desinfekci bez alkoholu a od kamarádky mám slíbenou konopnou mastičku, která by mi na to měla pomoci.

Chloupky které nejsou zvenčí, téměř už všechny vypadaly, pan doktor o nutnosti laseru před operací nic neříkal, stejně bych se musela propadnout hanbou, ukázat TO na laseru, to bych asi nepřežila. Naštěstí se ty chloupky řešit nemusí, vyřeší se prostě samy!

Doprovod po Ostravě mi opět dělala jedna milá osůbka jménem Niki a já byla moc ráda. Proběhly jsme pár obchůdků s maličkostmi, já tam nechala téměř majlant. Skočily jsme si na kávičku, oběd a nějaké dobroty, samozřejmě i na studené pití, protože bylo vedro k padnutí. A já po pár hodinkách frčela směr domov, ty zácpy v těch vedrech jsou k zbláznění, už mě z toho pěkně bolela ´´ Fifina´´.

Doplnění 1

Co by vás ještě mohlo zajímat, je případná estetická operace.
Ptala jsem se při kontrole pana doktora na případnou plastickou operaci po tomto hlavním zákroku, prostě operaci estetickou. Řekl, že ta se dělá po čtyřech až pěti měsících, ale že tyto operace v poslední době hodně omezil, že většinou nejsou třeba. On to pan doktor Vřeský vlastně trošku doupravuje pokud je třeba při druhé operaci, když vytahuje dreny a vyměňuje fantom.

Doplnění 2

Co se týče pochvy, ta je zcela ok a zápach prostě žádný, tam je to v pořádku.
Ale mírně zanícené stehy v teple a vlhku, trochu to cítit jde, sprchuji to po každé toaletě, pokud jsem doma.
Zkusila jsem panem doktorem tolik doporučovanou Alpu, ale pravdu neměl.
Já to zkusila jen na venkovní stehy, ještě že ne na ty co jsou víc uvnitř, pálí to jako čert, už nikdy víc Alpu.
Budu to brát od doktora Vřeského jako apríl.

Doplnění 3

Hloubku neřeším, 17 - 18 cm se mi zdá v téhle fázi, kdy je to pořád trochu oteklé, dost a nemám potřebu to prohlubovat, zatím ne. Nechci si u dilatací dráždit žaludek. Usmívající se (žertík)

Ale pomalu přecházím ze 3 cm na průměr 3,4 cm, v první třetině je to díky otoku stále užší, ale pomalu to jde, dnes 11 cm, což není zatím výhra, pořád je rezerva nejméně 6 cm, ale každým dnem to jde lépe.

Zanícení téměř ustoupilo, vše co jsem dostala předepsané, poctivě aplikuji + konopnou mastičku od kamarádky.


SRS Ostrava - MUDr. Vřeský

9. srpna 2017 v 13:40 | Melánie |  Názory druhých
Zveřejňuji tady článek od Melánie.


SRS Ostrava-Fifejdy Chirurgie MUDr. Vřeský

Měla jsem příjem v úterý, mohla jsem přespat nebo jet domů a potom přijet až v den operace. Já ale přespala, lepší je se na operační den připravit v klidu v nemocnici. Dostala jsem ráno a večer před operací 2dl projímadla, taková slaná, ne moc dobrá voda, ale neuběháte se po tom.
Pan doktor dělá tyto operace ve výše uvedené nemocnici vždy ve středu, dá se říci, že jsme jeho pacientky, o které se pak starají místní sestřičky. Doktoři do toho nijak nezasahují, jen se při vizitě zeptají jak se cítíte, výsledek vidět nechtějí.
Pří vizitě je to hezké, prostě normálka jako slepé střevo nebo zlomený prst, tady máme změnu pohlaví, dobře a jak se cítíte, tak fajn.
Já měla pokoj deset dní jen pro sebe, pokud vám na pokoj přidělí jinou pacientku, jako mně, tak personál bere ohled na to, jak my říkáme, aby nás nevyoutoval a už jen říkají:"To je pacientka doktora Vřeského."

Tak a den "D".

V 7:00 přiběhla sestřička, že jdu za 15minut na operaci a nikdo jí to neřekl. Tak mi dala nějakou injekci a prášek a už to frčelo, no stihli jsme vše.
V 7:10 přiběhl na pokoj MUDr. Vřeský v civilu, taštičku pod paží, zeptal se jestli jsem připravena, tak fajn, jdeme na to.
A už mě vezli. Na sále je hrozitánská zima, i sestřička co tam seděla, mi řekla že se tam občas klepe zimou, ale že kvůli hygieně je lepší to chladné prostředí. Uspali mě a co se dělo dál už netuším, vlastně to vím, ale o tom až později.

Probudili mě a já potřebovala strašně na malou. No tak čůrejte…já měla pytlíček, ale nevěděla o tom. Odvezli mě na dvě hodiny na pooperační pokoj, já se tam tak šíleně třásla zimou, že mě z toho bolelo celé tělo více než ze samotné operace. Brrr, to už zažít nechci, to nebylo příjemné. Pak jsem na chvíli usnula a už to bylo O.K.
Převezli mě na můj pokoj kde jsem je požádala, aby mě omyli od desinfekce i krve a pak už jsem začala být v pohodě. Více mě bolely záda, pánev a nohy, než samotné operované místo. Několikahodinovým polohováním lůžka (elektricky ovládaného) jsem nakonec dosáhla polohy, kdy se to začalo lepšit a bolesti zad a nohou pomalu ustupovaly. Jíst mi nedali (to bylo od nich kruté), prý mám pooperační dietu. Já hlad sice neměla, ale na něco chuť.

Nějaké injekce, tabletky, kapačka a já večer v pohodě usnula. Taky co chcete dělat, když z vás trčí chobotnice ze tří drenů vedoucích do plastových nádob a hadička na moč s pytlíkem na konci a v ruce máte kapačku.
Opiáty jsem nedostávala, ale říkali že mi je dají pokud by bylo třeba a pokud bych je chtěla. Takže jen injekce proti bolesti s nějakým analgetikem 2x denně.

Ráno jsem šla v doprovodu moc hezké sestřičky, co tam byla na praxi a dostala mě na starost, do sprchy a konečně se umyla. Trochu se mi motala hlava a teklo ze mě i dost krve, ale jinak dobrý, tak jsme si to zopakovaly i večer.
Po deváté večer se za mnou zastavil doktor Vřeský a já už na něj měla připravenu tu nejdůležitější otázku. Jak jsem dopadla co se rozměrů týče, zda je to alespoň trošku přijatelné. Doktor Vřeský řekl že mi to ani nebude říkat, ale jestli chci tak mi to prý rovnou ukáže. Já sice netušila jak, ale jasně že jsem chtěla…tak mi doktor Vřeský ukázal průběh celé operace krok za krokem, protože to měl celé nafoceno na mobilu. U fantomu se zastavil, řekl mi, že jeden fantom byl málo, že museli dávat ještě druhý, protože ten orgán byl nadprůměrný. S tím jsem ovšem nesouhlasila, tak se opravil a vysvětlil mi, že kůže bylo více a byla nadprůměrně pružná, takže i výsledek mám nadprůměrný. Místo aby museli řezat a nastavovali, tak prý ještě museli amputovat či ubírat. MUDr.Vřeskému asistuje mladý doktor (pravděpodobně ho zaučuje), který se na fotkách pod rouškou u mé operace tváří jako na vánočním přání.
No co budu povídat, ty potvory ve mně měly dohromady dobrých 18cm a pan doktor byl viditelně nadšený, že se vše tak povedlo. Já jsem samozřejmě byla nadšena také, tohle jsem opravdu nečekala.

Co mě překvapilo, byly společné záchody…tedy ono je to tak nějak celé společné, jen rozdělené na pokoje mužů a žen.
Sedat si s tím operovaným orgánem (ze kterého lezou hadičky) na WC, které možná pomočil nějaký muž, není pěkná představa a ježily se mi na hlavě všechny vlasy, ale když se musí, tak se musí. Sice u toho to trochu bolí, jak se hýbou ty hadičky, takže to chce trochu trpělivosti a pak to jde. Z WC jsem tedy chodívala celá zpocená, zadarmo to určitě není.
Třetí den už jsem chodila do sprchy sama a čtvrtý den už jsem začala trénovat schody, 3 patra dolů a nahoru, 2x denně (ráno a večer), já měla úplně ztuhlé nohy.

Ještě bych měla něco zmínit o jídle, to je občas těžko identifikovatelné, někdy je to dobré, jindy moc ne, ale pokud rády jíte, máte smůlu. Dočkáte se jen třech jídel denně a to večeře je až po 17 hodině, pak už nic, takže nějaké zásoby sebou (nejlépe celý batoh) nebo je třeba mít dostatek drobných do automatu který je umístěn na chodbě. Je to k neuvěření, ale já měla chvílemi takový hlad a chuť na nějaké mlsky, že jsem jim ten automat doslova vyjedla. No a drobné se hodí i na telku, 10kč/hod.

Personál je opravdu moc fajn, od uklízečky přes ošetřovatelky, sestry i bratry. Dokonce mi jedna ošetřovatelka nosila na snídani jedno kafíčko navíc a na večeři rohlíček, moc hodná paní, která byla nadšená když mě viděla poprvé chodit.

Sedmý den jsem šla na menší operaci, vytažení drenů a přidání asi tří centimetrů stehů. Bylo to také v narkóze a trvalo to asi 20minut, pohoda, a ani ta zima už mi nebyla, díky bohu!

Jinak byla nuda a příšerné horko, to bylo fakt nesnesitelné.
Takže sprcha ráno a večer, chladná voda dělala na novou "Fifinku" moc dobře, hygiena je základ. Chodila jsem večer po toaletě vždy na sesternu pro nové krytí a také po každé sprše. Za dva dny po operaci sice už nic nekrvácelo, ale i tak, jistota je jistota.

Desátý den jsem dostala spolubydlící, která si (boty na klínku) vyvrtla nohu, měla trojitou zlomeninu kotníku, dali ji tam 12šroubů. Holka to byla statečná a chtěla domů, ale musela nejdřív zvládnout berle, jinak by ji nepustili. Takže jsem ji učila na těch berlích chodit, mám s tím již nějaké zkušenosti a hecovala ji, že žádný odpočinek a k té toaletě prostě dojde. Poslední den mi moc děkovala za pomoc a podporu. Když se ptala s čím tam jsem já, tak jsem ji řekla, že jsem po operaci spodku, ale dál jsem to nerozváděla. Myslela že nějaký úraz, ale já ji řekla že úraz ne.

Dvanáctý den mi vytáhli čůrací hadičku a za dvě hoďky se mi chtělo na malou, tak jsem šla a dopadlo to dobře. Sice to šlo do všech světových stran a popíralo to gravitaci, ale jinak to bylo zcela bez problémů a bez bolesti.
Fantom mi doktor Vřeský přišel vytáhnou až odpoledne, den před propuštěním. To bylo nadšení a selfíček jako s pornohvězdou, byla jsem ale ujištěna, že na FB se to nedostane a já tomu budu věřit. Hlavně že už jsem v sobě neměla ten počůraný fantom…fuj. Bolelo jen vytahování stehů, kterými byl fantom přišitý v tříslech.

A třináctý den hurááááá, propuštění. Přijela jsem tam autem, takže jsem musela odjet i domů. Sedla jsem do auta a frčela domů, po cestě jsem si ještě vyzkoušela čurání v přírodě, poprvé jako holka! Než jsem přijela domů tak jsem se ještě stavila do dvou obchodů něco nakoupit, abych si udělala pořádné domácí papání. Nikdo by na mě nepoznal, že jsem po nějaké operaci.

Koho ale musím zmínit, je Niki, které jsem dala vědět, že budu v Ostravě na operaci. Niki už následující den po operaci za mnou přiběhla a pak již chodila na návštěvy i dvakrát denně. Já byla moc ráda že za mnou chodí, vždy mi něco dobrého přinesla a hezky jsme si pak popovídaly. Je to fajn osůbka a skoro stejně ukecaná jako já.
Moc jí za všechno děkuji, jsi zlato Niki.

První dilataci jsem doma přežila, moc to nechtělo jít dovnitř a zjistila jsem, že dilatátor jsem zvolila malý, i když je 17cm dlouhý. A to jsem myslela, že jsem to s tou velikostí přehnala. Pro informaci - dilatátor je z lékařského silikonu, vodotěsný, průměr 3cm...ale není jej pořádně za co držet.

Na to, že podle výzkumů to mají ženy v průměru 6,5 až 15cm, jsem na tom opravdu dobře…na druhou stranu, znáte ty průzkumy. Zatím je to nateklé jako po porodu slůněte, chce to svůj čas.

Niki zase v Olomouci

7. srpna 2017 v 10:02 Články o životě a jak to vidím já



Olomouc - pokolikáté už? Niki se snad zbláznila?

Lidičky….já vím, už jsem s tou Olomoucí možná otravná a říkáte si, proč také nejedu do Brna, Užgorodu, SAE, Izraele nebo nejlépe na Sibiř, aby byl ode mne na chvilku klid? Zlatíčka, to si pište, že z krásné, tajemné a mrazivé Sibiře bych už se nevrátila. Buď bych tam umrzla opřená o nějaký stromek (nejlépe rozkvetlou jabloň) nebo by mě možná zachránil vousatý dědeček Mrazík, který se tam občas potuluje s berlou Mrazilkou, ale zůstala bych až do smrti v jeho domku jako uklízečka, protože na pořádek dědek kašle, má přece důležitější věci na práci.


No, do Brna se někdy chystám, chystám se i do Pardubic, Zlína, Luhačovic a Podgory…ale takové vzdálené destinace jako Izrael, Abú Dhabi nebo sibiřský Irkutsk nejsou v plánu. No, pokud by mi nějaký šejk zaplatil letenku, luxusní hotel a dal mi tučné kapesné, tak by se o tom uvažovat dalo. Ale, na druhou stranu, i kdyby mi Putin zaplatil letenku na Sibiř (pravděpodobně jednosměrnou) a přidal k tomu vědro rublů a 10ha pozemek tamtéž…tak bych se bránila zuby nehty.

Jenže Olomouc je tak blizoučko a já se tam cítím tak dobře. Přijdu tam na jiné myšlenky a pokud chci, tak mohu přemýšlet o životě, o lásce, o tom koho bych nejraději uškrtila….nebo prolézat obchůdky. Před nějakou dobou jsem v článku "Někdy bývám i smutná" napsala, že občas to tak z různých důvodů je a mohu být smutná, něco mě může trápit, zlobit nebo jsem naštvaná. No a protože mě něco trápilo, tak jsem jela do Olmiku. Také jsem se mohla doma opíjet, baštit chipsy, křupky, tyčinky a uzenou kýtu nebo do sebe cpát tuny sladkostí…tak jak to někteří dělají. Ale Olomouc se mi jevila jako nejschůdnější řešení a opravdu to pomohlo, jen ta vedra, ta vedra, ta vedra…..

Teď jsem byla za dámu, ne jak minule ve sportovním. Chtěla jsem se hlavně procházet, nasávat atmosféru, pozorovat lidi, zajít si na dobrý oběd a pak na mou oblíbenou vídeňskou kávu do kavárničky, kterou jsem minule objevila. Bylo to moc fajn, opravdu jsem přišla na jiné myšlenky a domů jsem se vracela spokojená, ale propocená jako myška. Jestliže jste už viděli propocenou myšku, tak si přimyslete, že na ni někdo vylil vědro vody….a tak jsem vypadala já. Ještě že jsem si vzala 6 ručníků, balík Pampersek a náhradní kalhotky…já tušila že se budou hodit.

A dokonce jsem v Olmiku poprvé viděla jednu z nás. Byla odvážně oblečena (sakra hodně odvážně vzhledem k tomu, že postava byla jasně mužská) a držela za ruku nějakou ženu menší postavy. Z toho jsem měla radost, těší mě, že dost holek (doufám že většina) má to štěstí a zůstanou s partnerkou nebo si najdou přítelkyni či přítele. To je moc důležité, já pěkný vztah přeji každé z nás a vůbec každému.

Ve vlaku do Ostravy jsem seděla se skupinkou mladých holek, které si mě nenápadně prohlížely (jedna z nich ale dost okatě, bez nějakých servítek) a já za chvíli pochopila proč. Bydlely všechny v Opavě a já zaslechla jméno Tores, takže už mi to bylo jasné. Svět je někdy tak malý.

A co mě to trápilo a proč jsem vlastně do toho Olmiku jela? Vztah…láska…a otázky kolem, které mi někdy nedají spát.

Já jsem velice citově založená holka a potřebuji nejen mít někoho ráda a někoho milovat, ale potřebuji i lásku cítit, chci být milována a chci s tou osůbkou trávit co nejvíce času, chci ji být nablízku, držet ji za tlapku, hladit ji a dívat se ji do očí. Když se mi toho nedostává, tak strádám a chřadnu jako nezalévaná květinka. A já jsem bohužel většinu času sama a to mě trápí, z toho jsem smutná a hledám nějaké řešení.

Je více osůbek které mám také svým způsobem ráda, také i jim se ráda dívám do očí a také je pohladím nebo chytnu za tlapku….ale nejsem do nich zamilovaná a nerozbuší se mi srdíčko když jsem s nimi. (Teď se na mě některé budete zlobit, že se mi nerozbuší srdíčko, když jsem s vámi, že?).

Takže ta veselá rošťanda a puberťačka Niki bude asi nucena vyhlásit pátrání po pohodové, nekonfliktní a milé osůbce s dobrým srdíčkem, s kterou by trávila svůj volný čas, či alespoň jeho část. Zn: na stavu, věku, výšce, váze, vyznání, orientaci, pohlaví a velikosti bankovního konta nezáleží. Cení se dobrá povaha a radost ze života.

Pa zlatíčka, ještě si užívejme léta než začne sychravý podzim.


Niki