Září 2017

Potřebuji relaxovat

27. září 2017 v 10:19 Články o životě a jak to vidím já

Holky (a případně i kluci).

Zrovna mám rozepsaný článek a kromě jiného tématu tam píšu i o depresích. Nejsem si jistá, zda jsem se i já v nějaké neocitla, ale mám pocit, že už pár dní nejsem ve své kůži.


Možná že mi schází léto a více sluníčka...možná bych potřebovala odletět do Karibiku....možná že si potřebuju od trans scény trochu oddechnout…co já vím. Stejně už to tady není co to bývalo, je tady celkem dost mrtvo, jako na nějaké neobydlené planetě...ale to se snad zlepší, stále v to doufám.


Už dlouho jsem neměla svou oblíbenou vídeňskou kávičku, takže pojedu v pátek do Olomouce, kde si na ni zajdu a snad se tam zase trochu nabiju nějakou tou pozitivní energií od neviditelných bytůstek, které jsou všude kolem nás.

Takže se ozvu až budu zase veselá, usměvavá a šťastná Niki. Za tři dny, za týden, za měsíc...co já vím...

No a teď jsem ještě ke všemu zjistila, že blog zrušila i Erin...takže i Erin odstraním z oblíbených odkazů a přeji ji co nejpohodovější život a hodně lásky.

Pa, Niki

A zase nějaké novinky.

25. září 2017 v 17:31 Články o životě a jak to vidím já


Já jsem velice nerada nositelkou špatných zpráv, ale nedá se nic dělat.

Ale ta špatná zpráva se týká jen holek, které chtějí na operaci do Ostravy a to hlavně těch co nemají tučné konto v bance. Ty ostatní si mohou oddechnout a dát si něco dobrého k večeři…či případně kafíčko a nějakou dobrotku…pokud vás netrápí nadváha.

Tak tedy o co jde. Já byla dnes na LLC klinice v Ostravě a objednávala jsem se na recepci k MUDr. Vřeskému. Požádala jsem holky o stejný den a stejný čas (přesně o 15minut později) jako má Lucka, která tam jde na kontrolu fifinky. No a také jsem se ptala na Vlaďku a těch 5.000kč, které si má vzít sebou na konzultaci v říjnu. Já myslela že to je jen nějaké nedorozumění, ale bohužel není. Je to nově zavedeno od října, ale říkala sestra, že s největší pravděpodobností se to dotkne i nás, co jsme již na konzultaci ohledně SRS byly dříve…tedy zpětná platnost.
MUDr. Vřeský ten poplatek zavedl údajně proto, jelikož s náma trans holkama je hodně administrativy…něco v tom smyslu. Takže tak. Pro nás některé není tato částka zanedbatelná a pořádně nám provětrá portmonku.

Já zvažuji, že bych se objednala na kastraci na veterině za 500kč. Jsem sice o něco větší a těžší než dobrman nebo německý ovčák, ale ty chrastítka mezi nohama mám v podobné velikosti jako zmiňovaní hafani. Nebo bych také mohla zajít na myslivecký spolek a zjistit, zdali by mě nějaký myslivec neodstřelil jako jelena..jako melouch za dvě stovky. Nějaké parohy mám určitě z minulosti, tak by se to dalo nějak vysvětlit.

Konec žertů. Pět tisíc vypláznu, co mi zbývá…ale sbohem Maledivy, sbohem Seychelly, sbohem vyhlídnutému zbrusu novému BMW X3.

Niki

Dobré nebo špatné zprávy?

24. září 2017 v 21:45 Články o životě a jak to vidím já


► 1 ◄

No konečně důkaz!

Konečně jsem objevila TS osobu, které jen stačilo podstoupit kastraci (v Motole), aby byla úředně žena a tak tady máme chválabohu důkaz, že to opravdu jde.
Já sama (a vím i o dalších z nás) chci kompletní přeměnu a toto by mi nestačilo, chápu ovšem, že někdo má závažné důvody ke svému rozhodnutí podstoupit jen kastraci a vstoupit úředně do světa žen i takto, s určitým handicapem. Zdali (a jaký) to bude problém pro konkrétní osobu v budoucnosti, se dopředu těžko odhaduje.

Pod článkem "Hanka Fifková - pokračování" uveřejněného 14.května, se strhla trošku ostřejší výměna názorů. Hlavně mezi Luckou, mnou a BM. Lucka tvrdila že SRS není nutná, já si zněním §29 nebyla jista, spíše jsem se přikláněla k nutnosti podstoupit konverzi, ale říkala jsem, že to vše záleží na úhlu pohledu a výkladu té které osoby a nakonec nás BM označila za hlupáky, kteří diskutují o něčem čemu nerozumí. Odvolávala se také na důvodovou zprávu, která nám ale bohužel k danému problému neřekla naprosto nic.
Nakonec Lucka jako jediná měla pravdu…tvrdila že to jde, že znění §29 OZ nenařizuje SRS jako podmínku pro uznání změny pohlaví, ale požaduje jen znemožnění reprodukční funkce. No vida a je to.

A něco málo k BM. Že se holka chová někdy povýšeně a naznačuje ostatním že jsou hloupé husy, jsem už zjistila dávno, ale snažila jsem se držet se při zemi a nevyvolávat zbytečné spory. Jestli má BM tak vysoké IQ jak tvrdí, je docela dobře možné…ale také to mohou být kecy. Co je ovšem jisté, je to, že ani vysoké IQ nezaručuje, mimo jiné, dostatek zdravého selského rozumu a pohodový pohled na lidi a svět kolem sebe.

Také nechápu které osoby měla na mysli, když psala, že si pár dalších, které nechtějí na SRS, nemá vymýšlet jak být úředně žena. Milá zlatá, to bylo jen takové plácnutí do vody? Někdy mi připadáš dost zmatená a dezorientovaná.


► 2 ◄

Vzhledem k určitým okolnostem jsem odstranila z oblíbených odkazů dvě holky. A to Lucy a Zuzku ze Slovenska.

Lucy bohužel blog víceméně zrušila (částečně to zavinily jisté osoby) a v dohledné době neplánuje nějaké pokračování. Lucy má teď jiné starosti, potřebuje si dát do pořádku svůj život a vše si dobře urovnat ve své hlavě a ve svém srdci. Jak říkám, není to vždy jednoduché, někdy je cesta obtížná a vztahy s rodinou a blízkými osobami dost komplikované.
Již jsem psala několikrát, že Lucy přejí, ať vše nakonec dobře dopadne a může se ze života radovat jako my ostatní.

Zuzka ze Slovenska také není v záviděníhodné situaci. Moc by chtěla ten svůj vysněný život, ale hvězdy jí moc nepřejí. Trápí se a závidí nám šťastnějším, ale není to bezcitná, sobecká a bezcharakterní osůbka, která by dovedla opustit rodinu, která je jí vším.
Zuzka psala hezké články, ale 4 měsíce již nic nenapsala a nic nenasvědčuje tomu, že by pokračovala.
Také Zuzce přeji jen to nejlepší a ať si najde to své štěstí.


Krásné dny všem,

Niki

4 dny s Luckou aneb jak kila přibývají

20. září 2017 v 15:38 Články o životě a jak to vidím já

Že život nás dovede někdy překvapit, potěšit, ale i zarmoutit a pořádně potrápit….to všichni víme. On ta potvůrka ale může být hezký i když venku tři dny v kuse prší a máme hlavu plnou starostí.

Když jsme se s Luckou setkaly před několika týdny v Olomouci, tak jsem ji říkala jak se mi to město líbí a Lucka na to, že Šumperk se jí asi líbí více. Takže jsem si řekla, proč si neudělat příští výlet právě tam. A Lucka se nabídla, že mi tam bude dělat doprovod. Vzhledem k tomu, že můj příjezd do Šumperku byl naplánován na čtvrtek na odpolední hodiny, tak jsem se zeptala Lucky, zdali bych u ní nemohla přespat a ráno vyrazit zpět do Ostravy. Napadlo mě, že bychom si večer mohly dát dvě deci vínka a trochu poklábosit o životě. Lucka nebyla proti a tak jsem ve čtvrtek ráno začala balit. Zubní kartáček, malovátka, něco málo na převlečení a hlavně 2 tabletky Estrofemu a půlku Androcuru…na jeden den přece toho moc nepotřebuju, že?

Nevím zdali tomu budete věřit, ale tak se to později zvláštně a úsměvně zamotalo, že z jednoho dne se nakonec vyklubaly dny čtyři. A to moc hezké čtyři dny, protože se mi nakonec domů vůbec nechtělo a při loučení jsem nějakou tu slzičku uronila. Když je nám někde a s někým moc hezky, není lehké odjíždět pryč.


Takže zprvu vše probíhalo podle plánu. Po mém příjezdu do SU jsme se šly projít po městě, nakoukly jsme do několika obchůdků a pak, trochu unavené, jsme si daly kafíčko a zákusek v centru na pěší zóně. Když jsme dopily a vychutnaly si zákusek, tak jsme zvedly zadečky a šly ještě koupit nějaký proviant, abychom večer neumřely hladem. Láhev červeného vína, chlebíčky se šunkou, brambůrky a několik druhů francouzských sýrů…bratru, 30dkg za 200kč, no nekupte to. Majitelka obchodu nám předtím dávala ochutnat z různých druhů sýrů a některé byly opravdu výborné a podráždily nám chuťové buňky…jenže pokud bychom si měly koupit všechny co nám chutnaly, to bychom potřebovaly poslanecký plat nebo navštívit nedalekou pobočku banky s těžkým kulometem. (Možná by stačil i lehký, kdo by se s tím těžkým tahal).
Udělaly jsme si tedy pěkný večer a hodinu po půlnoci šly na kutě. Vzhledem k tomu, že já chodím spát kolem 10 hodin, to byla pro mne pozdní hodina, ale vůbec mi to nevadilo, protože jsme se cítily dobře a měly si stále o čem povídat. (Mimochodem, Lucka je ještě upovídanější než já, tak si to dovedete živě představit.)

Lucka má pěkný a prostorný byt, takže jsem nemusela spát na zemi u dveří, ale měla jsem připravené spaní na pohodlné sedačce ve velkém a pěkně zařízeném pokoji, kde na stěnách visely obrazy, které Lucka sama namalovala. Jeden z nich byl obzvlášť povedený a autorku jsem za něj musela pochválit…holka je to moc šikovná, klobouk dolů.. Jo…a doufám, že všichni pochopili, že jsme spaly každá zvlášť…to jen pro jistotu, aby nás někdo z něčeho nepodezíral. Jsme přece hodné holky.

Ráno po snídani jsem se dala kapánek dohromady, sundala povlečení, sbalila svých pár švestek a chystala se k odjezdu. Ani jedna už pořádně nevíme jak se to seběhlo, ale za minutu bylo vše jinak a já měla ještě jeden den zůstat a odjet až v sobotu dopoledne. No a dopolední autobus mi ujel, takže jsem si myslela že odjedu večer, ale zase se to zvrtlo a přesunuly jsme to na neděli. No a tomu, že jsem nakonec odjížděla v pondělí po poledni jsme se už ani jedna nedivila a celým tím posouváním mého odjezdu jsme se dost pobavily a srdečně tomu zasmály. To jsme ani jedna netušila. Ovšem o něčem to vypovídá. Minimálně o tom, že nám spolu bylo hezky, měly jsme si o čem povídat, nehádaly se a nelezly si na nervy.

Lucka mi pak se smíchem říkala, že příště raději nemám sundávat povlečení a balit věci, pak mám práci navíc.
No a ještě že Lucka bere Estrofem a ne injekce…byla jsem zachráněna a každé ráno jsem měla vedle hrnečku s kafíčkem také připraveny ty naše kouzelné tabletky. No vida, kdybych byla u cis osůbky, byla bych v háji.

A co jsme vlastně celé ty dny dělaly?
Společně nakupovaly, vařily (tedy - hlavně Lucka připravovala skvělá a chutná jídla - Pohlreich se může jít schovat), uklízely, jedly, pily…koukaly na filmy a povídaly si nejen o dění na trans scéně, ale i o životě jako takovém…a vůbec o všem co nás zajímalo…

A hlavně…v pátek jsem byla s Luckou na úřadě, kde si vyzvedla svůj nový rodný list a pak jsme šly nakoupit, abychom to večer oslavily. Něco takového je pořádný důvod k oslavě a ač nejsem závistivá, tak tohle je důvod k závisti…mít novou fifinku a krásné nové ženské jméno…to bych už si moc přála. Takže Lucka se znovu narodila a já ji to ze srdce přeji.



Pár slov na závěr.

Co se mi všechno honilo za ty čtyři dny hlavou se stejně nedozvíte…to bych musela být mučena nebo podrobena křížovému výslechu za použití séra pravdy, ale jen jsem více přesvědčena o tom, co jsem si již myslela dříve a také o tom psala. Tedy…dovedu si představit život s osůbkou jako jsem já.

Přibrala jsem asi 2,5kg, ale s tím jsem počítala. Hlavně já těch dobrot snědla opravdu hodně a nějak se to projevit muselo.

Věruška z mé návštěvy u Lucky radost neměla, ale když mi v neděli volala a dozvěděla se že jsme ještě stále spolu, tak ji to vůbec netěšilo, ba naopak. Že by žárlila nebo se o mě bála?

A ještě něco, čemu jsme se zasmály. Sedíme v kuchyni, já se nad něčím zamyslela a říkám:"Luci, teď když jsi úředně žena, bychom se klidně mohly vzít, protože já jsem ještě úředně muž." A Lucka na to:"No jo a pokud bychom se vzaly pár dní před tvou operací, tak by to bylo zajímavé, dvě ženy v manželském svazku."
Broučkové, ne aby to někdo zkoušel, jde jen o teoretickou možnost…to by pak měly úřady zamotanou hlavu.

Niki

Kde se všechny schováváte?

18. září 2017 v 21:57 Články o životě a jak to vidím já


Broučkové…víte že píšu blog o svém životě, o tom co cítím, o tom jak se měním, o tom co jsem zažila…píšu o svých názorech na HRT, SRS, doktory a spoustu jiných věcí, o tom co se mi líbí a nelíbí, z čeho mám radost a co mě naopak štve…píšu o tranzici, o ostatních holkách a o tom jak jsem zamilovaná, ale i trochu nešťastná.

Abych se přiznala, mám toho na srdci celkem dost a nevím odkud začít. Netušila jsem, že zrovna nevinná věta "Jsem zvědava, jestli se třeba za 10 let sejdeme tři nebo čtyři trans holky, zajdeme na kafe a budeme se stejně dobře bavit" vyvolá určité reakce. Ale na druhou stranu jsem za to ráda, protože výměny názorů jsou potřebné a mohou tím získat nejen samotní diskutující, ale i ostatní co to jen čtou. Pokud něco někomu není jasné, proč se nezeptat? Pokud něco vnímám jinak, proč to nenapsat? (Myslím ale slušně….ne jak dříve některé osoby).

Pokud si někdo myslí, že on/ona by tak v určité situaci nejednal(a), tak nepřemýšlel(a), pokud se na něco někdo dívá jinak a má na to jiný názor, tak je to naprosto normální a přirozené. Nejsme stejné(í), nepřemýšlíme stejně, lišíme se v mnoha ohledech. Máme jinou mentalitu a odlišný pohled na náš život, jsme také rozdílné věkově a také (kromě jiného) máme každá(ý) jinak velký okruh známých, kamarádů a přátel…to všechno je nutné mít na zřeteli.

Vrátila bych se tedy ještě k té větě o setkání za 10let. Napsala jsem to, jak jsem napsala, protože v současné době se daleko více setkávám a chodím na kafe s trans holkama než s těmi cis (takže určitá asociace), a také mi asi hlavou proletěla myšlenka, že by to mohlo být zajímavé setkat se za 10let a popovídat si. Nicméně kdokoli v tom mohl vidět přílišnou vazbu na trans komunitu…proč ne, je to jen jiný pohled.

V současné době (co bude za 10 let to netuším) jsou mi trans holky bližší než cis holky, ale jak správně napsala Lucka, jde hlavně o to, zdali jsou ty osůbky fajn a rozumím si s nimi. Pokud to bude někdo kdo mi nesedne a nebudu si s tou osůbkou rozumět, tak může být 100x trans a je to o ničem, nebudu mít zájem ji vídat.
Pokud je ale někdo trans a já si s ní (s ním) rozumím a cítím se s ní (s ním) dobře, tak je mi vždy bližší než cis holka nebo kluk. Máme něco společného, máme k sobě blíže, prožili(y) jsme a nebo prožíváme něco, co ostatní nejsou schopni zcela pochopit. A pokud probíráme trans tématiku, nemusíme většinou něco složitě vysvětlovat, víme o čem mluvíme.

A předchozí řádky jsem si navíc v poslední době jen potvrdila, když jsem nedávno navštívila Jižní Čechy a strávila s Věrkou 3 dny u Zuzky a teď dokonce sama celé 4 dny u Lucky. To je něco, co nic nenahradí...ani maily ani povídání si přes telefon. Prostě je to obrovská zkušenost a možnost někoho dobře poznat. Jsem za to moc vděčná.




Již jsem psala, že se již delší dobu scházím s Jardou (dříve Dominik) FtM klukem a je to čím dál lepší. Témata máme různá, ale také hodně mluvíme o trans lidech, trans životě a trans problematice v různých souvislostech. Jarda je již 6 let úředně mužem, také tak vypadá a sebejistě vystupuje, ale nejen že se trans tématice nevyhýbá, ale je rád když ji může probírat s někým, kdo mu rozumí. A vím o dalších případech, kde lze demonstrovat, že zájem o trans tématiku nebo kontakty s osůbkami podobného osudu nekončí konverzí či novým rodným listem. A když už jsem zmínila Jardu, tak třeba on jezdí občas na několikadenní výlety s třemi kluky jako je on, tedy FtM…líbí se jim to a dobře se baví. Každý z nich žije svůj život, ale rádi se občas schází a mohou si promluvit.

Nic takového jako ostře ohraničený přechod z mužského do ženského světa nevnímám, vždy jsem byla v myšlenkách, ve svém srdci a ve své hlavě hodně v tom ženském světě. Vnímám však to, že se postupně měním a ta tolik let ve mně potlačovaná holčičí duše se dočkala osvobození a to "mužské něco" se vytrácí a odchází. Nikdy však nezmizí úplně a nadobro…vždy ve mně kousek toho kluka zůstane. Věrka někdy s úsměvem říkávala, že jsem "dva v jednom", že vždy ve mně bude vidět kousek "starého Péti" a ostatní, které znám, ve mně také nikdy nebudou vidět cis holku, ale trans holku.
Jakkoli budu nová Niki, nikdy nebudou mít naprosto jasný pocit, že mluví s biologickou ženou, vždy tam tu transholku budou cítit či trochu vidět. A já to chápu, nemohu očekávat zázraky.
Jiná situace bude, poznám li zcela nový okruh lidí, kteří o mé minulosti nebudou nic vědět…tam je větší pravděpodobnost, že mě budou vnímat jako cis ženu a tak se mnou i jednat. Záleží to na mnoha okolnostech a konkrétních situacích. Těžko říci jak se to vyvine...jisté si nemůžeme být nikdy...je nesnadné dosáhnout absolutního splynutí.

Nepřecházím z jednoho světa do druhého, protože vždy jsem se pohybovala v obou světech…a to i někdy daleko více v ženském, než v tom mužském. S holkama jsem si rozuměla, cítila jsem se mezi nimi dobře a vlastně si stále uvědomovala, že chci být jedna z nich, že tak by to bylo správně.
Když se zmiňuji o tom, že nechci zůstat mezi dvěma světy, tak tím myslím, že úředně a oficiálně potřebuji…a chci patřit k ženám. Žít takhle dál s neutrálním jménem, s "M" v občance a s mužským rodným číslem, nechci. (To je na provaz nebo Bohnice). Také nechci ležet v nemocnici sama na pokoji, protože mě nemohou dát k ženám ani mužům, také nemohu na bazén do dámských šaten a do pánských také ne….no a nedej bože mít třeba dopravní nehodu a dostat se do kriminálu, to si opravdu nedovedu představit co by se dělo. Takže ano…v tomto směru je třeba někam patřit.


A dále…byla jsem trans, jsem trans a budu trans…i když se vrátím z operačního sálu a dole už budu mít místo mužských genitálií neovagínu. (Mimochodem…budu mít stále prostatu a cis ženy prostatu nemají). Po operaci se pravděpodobně budu cítit jinak než před ní, mělo by mě to ještě kousek posunout dále, ale to si ověřím až za nějaký ten týden, takže se o tom rozepisovat prozatím nebudu.

Před chvilkou jsem měla telefonický rozhovor s jednou z nás a ta osůbka byla zklamaná, že nemůže objevit žádnou pohodovou trans kamarádku v blízkosti svého bydliště (do 50 až 100km) i když je přesvědčena o tom, že v tom okruhu se nás nachází dost. Určitý počet holek se straní těch ostatních a nevyhledávají, či se dokonce vyhýbají jakémukoli kontaktu s ostatními, ať již jsou na začátku, na HRT nebo po konverzi. Důvody mohou být různé, ale stejně je to zarážející. A také trochu smutné. Ale každá to vnímáme jinak.

Tak pa,
Niki

Dva roky pod deštníkem

17. září 2017 v 16:54 Články o životě a jak to vidím já


A prší a prší a prší....a většina z nás má asi podzimní deprese. Nebo se kouká na bednu (TV) nebo někdo plete, vyšívá, luští sudoku, případně kouká na romantické filmy či hraje PC hry. Na procházky to moc není, to bychom mohly chytnout nepříjemnou rýmu.


Chtěla jsem tady zveřejnit další článeček, jenže jsem odjela ve čtvrtek za Luckou do Šumperku a nějak se to protáhlo a já odložila odjezd domů. Je nám tady spolu moc dobře a depku naštěstí nemáme. Když jsou dvě ukecané trans holky spolu a navíc si dobře rozumí, tak se na počasí moc nehledí....i když sluníčko bychom obě uvítaly.

A vlastně teď nevím...je vlastně Lucka ještě trans holka, když už má nový rodný list s krásným "F" ? Asi jsem její kmotra, protože jsem byla v nemocnici, když se stala ženou a také teď, když dostala svůj rodný list. Moc pěkné chvíle.

No, jdeme do kuchyně, Lucka bude smažit kuřecí řízky a já otevřu láhev červeného vína. A dál se uvidí...

Tak my obě vás všechny pozdravujeme. Úžasný

Pa,
Niki

Včera kluk - dnes holka

11. září 2017 v 8:17 Články o životě a jak to vidím já



Dostala jsem včera zajímavý dotaz. Odkdy jsem vlastně holka či žena, když třeba napíšu v článku: "To jsem ještě byla kluk" nebo pokud se objeví v komentáři "Když jsem byla kluk"….jak se to vlastně myslí. Prý se na blozích podobné věty často používají.

Pokud bych to měla jednoduše vysvětlit…tady jde o určité pomyslné rozdělení života…tedy "Byla jsem kluk" - "Jsem holka". Ano, já sama to celkem často používám, abych zdůraznila kdy jde o můj starý život (tedy coby kluk či muž) a kdy o ten nový (již jako holka či žena).
To, že jsem se cítila být holka od, dejme tomu, 10 let a tušila jsem, že je něco se mnou špatně, je naprosto něco jiného. Bohužel jsem byla biologicky kluk, mluvila jako kluk, převážně se chovala jako kluk a převážně žila jako kluk.

Každá se na to můžeme dívat jinak, ale já sama považuji za mezník (čili kluk→holka) den, kdy jsem začala mluvit v ženském rodě. Ten den se víceméně překrývá se začátkem mého skutečného RLT. Tedy listopad 2015. Jasně, také bych jako mezník mohla považovat mou první návštěvu sexuologické a psychiatrické ambulance, kdy jsem byla objednána k MUDr.Svobodové a byla stanovena diagnóza nebo případně den, kdy začal můj coming out. Ale říkám si, pokud jsem ještě používala mužský rod (i kdybych na sobě měla sukni), tak jsem se nemohla považovat za holku/ženu.

Takže, já to vnímám jasně, holka jsem od listopadu 2015. A úředně holka budu po SRS.


Je nepřehlédnutelné, že v textech převážně používám slovo "holka" než slovo "žena". Dělám to záměrně, jelikož to slůvko je mi milejší a více vystihuje to jak se cítím. Nedávno jsem si zašla na kafíčko a zákuseček a naproti ke stolu si za chvíli sedly čtyři starší dámy, kolem 80let. Byly celkem hezky vyšňořené, objednaly si kafíčko a také zákusečky a viditelně se dobře bavily. A říkaly: "Tak co holky, co si dáme?" nebo "holky, líbí se vám tady?" No, hned mi ty "holky" byly sympatičtější, bylo vidět, že se cítí dobře, že jsou v pohodě , umí se bavit a toho zbytku života si chtějí ještě trochu užít.

Jsem zvědava, jestli se třeba za 10 let sejdeme tři nebo čtyři trans holky, zajdeme na kafe a budeme se stejně dobře bavit…"Holky jak se máte?" ""Co si holky objednáme?"


Takže holky…jak jinak.

Asi se z toho zblázním

10. září 2017 v 7:21 Články o životě a jak to vidím já


► 1 ◄

Hadry, hadříky, oblečení…co nás čeká a co nás nemine (většinou).

Tak to napíšu na rovinu…., ale hlavně ať to nečte Chocholoušek z Bohnic, to bych třeba skončila ve svěrací kazajce.


Už z toho blázním…už ty své hadříky nemám opravdu kam dávat. (Vím ale jistě, že nejsem sama...že holky?). Kdybyste věděly kde všude mám některé věci pověšeny, tak by jste se asi neubránily úsměvu.
V životě jsem toho neměla tolik jako teď. Ale nejlepší a trochu úsměvné na tom je, že stejně to všechno asi nevynosím. Tak 40% oblečení jsem ještě neměla na sobě, i když už mi visí ve skříni, případně je složené v nějaké komodě, už dost dlouho. A to hlavně proto, že jsem si oblíbila některé kousky a na ty ostatní hadříky (i když také pěkné a kvalitní) se nějak nedostává.

Ale i když toho mám už tolik, nemohu přestat nakupovat. Na to, kam to dám, už nějak nemyslím. Říkala jsem si tolikrát - a dost, už žádné nakupování. Jenže ono mi to nedá, je to jako droga…stejně občas do těch butiků nebo do sekáče vlezu a koukám po něčem pěkném. Je to také tím, že teď si konečně mohu obléknout co chci, teď mohu mít na sobě to, co jsem podstatnou část života nemohla a neskutečně si to užívám!
A jak jsem se již přiznala, jsem někdy rošťanda a ráda trošičku provokuju. Když jsou mi pod sukní malinko vidět kalhotky nebo mi vyčuhují ramínka od podprdy...tak to jen vítám. No a nožky ve vzorovaných punčocháčích také nevypadají špatně, když se trochu poodhrne sukně.

Takže sama vidím, jak jsem se hodně změnila v přístupu k outfitu a nakupování. Před dvěma roky (to jsem ještě byla kluk) jsem měla asi čtvrtinu oblečení co teď a co si vezmu na sebe jsem nijak moc neřešila. Pak jsem začala postupně obměňovat šatník, klučičí věci jsem rozdala a začala nakupovat dámské oblečení. Každý týden něco. V průběhu těch dvou let jsem se ještě tak nějak "módně" hledala, ale dnes už to mám celkem vychytané a jsem asi spokojena. Až na pár určitých věcí už mám vlastně všechno.


A ještě něco. Před dvěma roky jsem si moc nedovedla představit, že bych vyrazila "mezi lidi" v něčem podobném jako dnes. Vše se postupně vyvíjelo, já musela najít vnitřní sebejistotu, uvědomit si kdo jsem a jak chci žít svůj život….a urovnat si vše v hlavě. Takže, taková suverénka jako dnes jsem na začátku tranzice nebyla…chtělo to svůj čas.

Co mě asi mrzí nejvíce, je to, že mám velkou ťapku a tak jsem vlastně odkázána jen na velice omezenou nabídku v obchodech s nadměrnou obuví a několika dalších. A jen smutně koukám na ty stovky a stovky dámských botiček, o kterých si mohu nechat zdát. Tady z toho je mi někdy až do pláče. No, co nadělám. Prstíky na noze si řezat nebudu.


Ještě že existují sekáče, jinak bych se nedoplatila. Boty mám všechny nové a také spodní prádlo, punčocháče, náušnice a většinu doplňků, ale co se týče triček, halenek, legín, kalhot a džínových bundiček…tak tam je více jak polovina koupena v sekáči. A když se usměje štěstí, tak se tam dají sehnat opravdu výstavní kousky.

Takže, abych to uzavřela. Nakupuju moc ráda a z každého kousku oblečení mám radost. Ať již to jsou halenky, svetříky, sukýnky či spodní prádélko. A když mám tu správnou náladu, tak se hrabu ve skříních a komodách


a koukám co jsem si to vlastně koupila, případně si zkouším různé kombinace, abych (jako obvykle) neběhala ráno hodinu kolem skříní a nelomila rukama se slovy: "Nemám co na sebe - co si já ubohá počnu!"

Každá si hledáme tu svou vlastní cestičku, je jedno jaká bude…důležité je, abychom byly spokojené a šťastné!

► 2 ◄

Minule jsem nakousla, že nemám ráda město ve kterém bydlím a žiju. Je to tak. Nelíbí se mi jednak samotné město (špína, smrad, apod.), ale i lidé v něm. Tedy jasně že mám na mysli jen určité skupiny obyvatel, ale těch je celkem dost.


Jak bych tak řekla, skladba obyvatel není moc příznivá pro osůbky jako jsem já. Jóóó, kdybych byla hodně opálená, arogantní, pokřiveného charakteru, vesele zneužívající systém…po nějaké empatii a inteligenci ani památka a trestná činnost by mi byla zábavou…pak asi by se mi tady mohlo líbit bez ohledu na to v jakém stavu se město nachází.
Dokonalé místo pro život by se hledalo asi obtížně, všude se dá najít něco co se mi nebude líbit, nebo lidé kteří mi nevyhovují, ale můžu být někde hodně spokojena a bez stresů.

Pokud bych měla nějaký ten miliónek na kontě, neváhala bych ani vteřinu a stěhovala se jinam. Život máme bohužel jen jeden a jak ho prožijeme a kde ho prožijeme, je hodně důležité. Vše může jít až do extrémů - peklo nebo ráj!
Takže já vítám každou příležitost kdy mohu z města vypadnout.

A co se týče nás, trans osůbek, tak je rozdíl zda žijeme na vesnici, v malém městečku nebo ve velkém městě. A to nejen vzhledem k dostupnosti lékařů a kosmetiky (sexuolog, psycholog, gynekolog, endokrinolog, laser, apod.), ale i k tomu, jak dalece jsme tam či onde známé osůbky a jak nás pochopí, či případně jen bude tolerovat naše okolí.
Na vesnici, kde nás všichni znají (a třeba už dost dlouho pokud se do toho vrháme až po čtyřicítce) to může být obtížnější než ve více anonymním městě. Pak nezbývá, než se s tím poprat nebo se odstěhovat, což nebývá vždy jednoduché.

A také je rozdíl v jaké lokalitě bydlíme a jak příjemně se nám bydlí. Na naši tranzici to může mít velký vliv.

Můžeme bydlet takto


Nebo takto….ách jóó.

Pa, broučkové...užívejte si života,

Niki

Někdo mě asi brzy uškrtí

8. září 2017 v 11:56 Články o životě a jak to vidím já

Ano, název je strašidelný, to je pravda. Ale pravda také je, že já jsem pravděpodobně chodící mrtvola, protože když se dozvíte první téma dnešního článku, tak se najde někdo kdo to již nevydrží, převlékne se za příslušníka SAS a přijde mě uškrtit, podříznout. nebo zbavit života nějakým ze 168 různých způsobů. (Prosila bych nějak bezbolestně).


● 1 ●

Popáté do Olomouce? Ano, je to tak. Za poslední 2 měsíce jsem byla 5x v Olomouci. Dvakrát jsem tam jela, abych se viděla s Luckou a třikrát proto, abych si prostě udělala radost, odreagovala se, urovnala myšlenky, nabrala zásobu pozitivní energie, atd. Nedávno jsem v článku "Niki zase v Olomouci", částečně vysvětlila proč tam tak ráda jezdím ► Olomouc je tak blizoučko a já se tam cítím tak dobře. Přijdu tam na jiné myšlenky a pokud chci, tak mohu přemýšlet o životě, o lásce, o tom koho bych nejraději uškrtila….nebo prolézat obchůdky a dnes bych to ještě malinko doplnila a také napsala o něčem, co mě potěšilo.
No, potěšilo mě, že když jsem si zašla do mé oblíbené (nedávno objevené) kavárny a sedla si ke stolku, tak přišla servírka, usmála se a řekla:"Vídeňskou kávu jako obvykle?" No není to super? Dnes jsem tam byla teprve počtvrté a už si pamatují nejen mě, ale i to co si objednávám. No a podobné to bylo i v dalším obchůdku, který jsem nedávno objevila. Skvělé.
Když jsem o tom včera večer mluvila se Zuzkou, tak mi na to s úsměvěm řekla toto:"Niki, ty jsi profláklá už i v Olomouci". No, asi na tom něco bude.


A to doplnění - proč tam tak ráda jezdím.
Bude to ale jen zjednodušené vysětlení, protože chystám dost obsáhlý a hodně věcí vysvětlující článek "2 roky od mé první návštěvy sexuologa". Takže.

1 - Ostravu, tedy město kde bydlím, nemám vůbec v lásce a jsem ráda, když z něj mohu vypadnout a odjet do míst, kde se cítím dobře.

2 - To město na mě nějak zvláštně působí, není lehké to vysvětlit. Starosti a trápení najednou mizí a pokud žádné nemám a je mi skvěle, tak se vše ještě umocňuje a já zažívám nádherné okamžiky. Proto se ani nelze divit, že hned dvakrát jsem tam zase zažila ty nepopsatelné stavy euforie, kdy se vznáším a chce se mi tančit, smát i plakat zároveň. V těch chvílích mám pocit, že jsem nejšťastnější osůbka na světě. A v těch chvílích si také velice intenzivně uvědomuji, jak miluji život!



Zrovinka když toto píšu, tak mi stékají slzičky po tváři. Do oken mi svítí mé milované sluníčko, já poslouchám krásnou hudbu a vzpomínám jak mi bylo včera nádherně.
Takže jsem se neubránila dojetí a bulím. Ale už jsem psala, že tyto slzičky mi vůbec nevadí, ba naopak, a já se za ně nestydím, není proč.

3 - Já se ráda na něco těším, protože mi to zlepšuje náladu. No a cesta do Olomouce, to už je pořádný důvod.
Také se těším na kafe a tvarohový koláč s kafíčkem ve vlaku, těším se na své oblíbené obchůdky, těším se až budu sedět na náměstí a pozorovat to hemžení kolem, těším se do kavárny "Henri Café", těším se pak na dobrý oběd….těším se až se zastavím na několika svých oblíbených místech a nechám se unášet myšlenkami na příjemné věci. ….vlastně se neustále na něco těším a to je moc prima.

4 - Objevila jsem tam perfektní sekáč a nikdy neodejdu s prázdnou, takže to je při návštěvě Olmiku povinnost. Včera jsem si tam koupila zase 5 kousků oblečení a už mi ty vyprané a voňavé kousky schnou doma. Navíc jsem tam už za tu dobu známá osoba a prodavačky mi říkají:"Už jste tady dlouho nebyla mladá paní."
No jo, taky to tam nemám 100m, ale 100km.

5 - Našly by se i další důvody, ale ty podstatné jsem zmínila a to by mělo pro dokreslení situace stačit.



● 2 ●

A teď něco úsměvného.


Šla jsem na zastávku MHD, no a jako obvykle, když jsem nápadněji oblečena, tak jsem budila určitou pozornost. Byla jsem celkem kočka (já vím, to je hodně relativní a záleží na úhlu pohledu) a tak jsem se ani moc nedivila, když se osmělil jeden muž co na mě koukal (asi se osmělil, protože v sobě měl tak dvě pivka - možná i šest rumů a tři vodky), přistoupil ke mně a začal mi dělat jisté návrhy. No jo, na tohle si musím pořád zvykat…to se mi dříve nestávalo. Já chvilku dělala jakoby nic, ale potom jsem mu něco řekla.

Já mám většinou hlas celkem v pohodě (vzhledem k okolnostem), ale bohužel někdy to není úplně ono a je trošičku chraptivý. No a jak jsem mu tedy tím zrovinka chraptivějším hláskem odpověděla, tak se kapánek zarazil a říká:"Vy máte takový trochu mužský hlas, to je zvláštní." A já vteřinku či dvě váhala s odpovědí, ale že jsem ten den byla výborně naladěna a měla rošťáckou náladu, tak jsem mu odpověděla: "No to bude asi tím, že jsem bývala dříve muž." No, kdybyste chudáka viděly jak vytřeštil oči a najednou vystřízlivěl. "Jak to, že jste byla muž…to jde?", začal koktat. A já na to: "Já vlastně byla pořád žena, jen si bůh zažertoval a strčil mě do mužského těla."
On si nad tou informací chvíli lámal hlavu, ale zřejmě to zcela nechápal, byl v náladě a také to asi nebyl muž se zájmem o trans holku, tak se nenápadně odporoučel a já už měla klid.


● 3 ●
A teď bohužel něco nepříliš úsměvného.


Někdy dříve jsem v nějakém článku psala, jak vypadá situace s lidmi v domě, kde bydlím. Nějak to vykrystalizovalo a drtivá část se ke mně chová skvěle. Ale zůstávají tři lidé jenž to nepřekousli a zřejmě nepochopili. Důchodce s manželkou co bydlí o 2.patra výše a jeden muž středního věku. Ti tři mě nezdraví, neodpovídají na pozdrav a dělají jako že mě nevidí. Tak jsem se s tou situací smířila a dělala totéž, čili nezdravila jsem je a tvářila se, že je nevidím.


Jenže onehda jsem si přivolala výtah který byl nahoře a jakmile zastavil v mém patře, tak jsem otevřela dveře. A tam stál zmiňovaný nevrlý důchodce. Jen co mě uviděl, vyběhl z výtahu se slovy:"S buzeranty nejezdím!" No tohle! To už nebyl mrtvý brouk, ani přehlížení mé osoby, to byl přímý verbální útok. Reagovat už jsem musela. No a já také zareagovala a odpověděla mu:"To je dobře, že jste vystoupil, s čurákem bych také nechtěla jet ve výtahu." No a nastoupila jsem a odjela dolů.
Ten důchodce chodí často ven se svým psem a pokud mě vidí, tak mě raději obloukem obchází. Asi se bojí, že bych ho mohla nějak nakazit. Třeba si kýchnu nebo na něho šáhnu a uhranu ho, případně z něj bude buzerant jako já.
Tady je ukázka nevědomosti, téměř nulové empatie a odporu k něčemu co se vymyká jeho chápání…co se vymyká jeho pohledu na svět.

Pa broučkové,
Niki


Zpátky do reality

4. září 2017 v 10:43 Články o životě a jak to vidím já


► 1 ◄
Když jsme se vrátily s Verunkou z Čech, tak jsme měly ještě naplánovaný jednodenní výletek do Olomouce. Byla jsem tam už 4x sama, tak jsme chtěly jet konečně spolu, ale bohužel migréna u Věrušky vše překazila.
Tak jsem využila toho, že jsem zůstala v Ostravě a sešla se s Luckou. Lucka měla kontrolu na klinice u doktora Vřeského, tak jsem tam na ní čekala před vchodem. A zrovinka když jsme chtěly vejít dovnitř, tak vyšla ven ze dveří budovy jedna z nás, trans osůbka. Já i Lucka jsme sice o ní věděly, ale ještě jsme s ní nemluvily. Takže teď jsme měly příležitost alespoň na pár minut si popovídat. Snad se ještě uvidíme, ta osůbka se zdála být pohodová holka, snad jsme ji moc nevyděsily. (Její jméno prozrazovat nebudu).
Když šla Lucka do ordinace, tak jsem toho využila, na minutku tam vlítla taky a MUDr.Vřeskému jsem dala něco sladkého ke kávě…aby na mě nezapomněl.
A za chvíli jsem se zasmála, když doktor vyběhl na chvíli z ordinace a vracel se za minutku s fotoaparátem. No jak jinak…fotodokumentace je nedílnou součástí.

A pak, když už Lucka byla po prohlídce, jsme si zašly na oběd a kafe s dobrotkou. Velice příjemně strávené odpoledne. S Luckou se mi hezky povídá (už jsem ji nedávno chválila) a jsem ráda za ty dny, kdy máme možnost být pár hodin spolu.
► 2 ◄

A je po prázdninách. Máme tu září. Venku to chvílemi vypadá jako by už ťukal (spíše bušil) na dveře podzim a já z toho radost nemám. Přeci jen mám raději léto a teploučko, zima je pro mě tak trochu utrpení. Vůbec nejhorší je takové počasí, kdy týden v kuse jemně mrholí, je sychravo, obloha je beznadějně zatažená a po sluníčku ani památky. Depresivní počasí jako vyšité. A v takovém počasí mám co dělat, aby i na mě ta depka nepadla. A ona ta mrcha se nám někdy snaží dostat do hlavy a pak se obtížně vyhání.
Jsem sice dost mezi lidmi, tam je to celkem v pohodě, ale také bývám sama doma a pak už je to kapánek horší. Ty holky co mají nejen dost milých lidiček kolem sebe, ale hlavně tu jednu veledůležitou osůbku, (víte určitě koho myslím), jsou na tom nesporně lépe než ty, kterým taková osůbka schází. Já sice takovou osůbku mám, ale nemohu s ní trávit tolik času kolik bych chtěla. Pár dní v měsíci je pro mě málo.
No a když jsem třeba týden bez té důležité osůbky, venku je psí počasí, nakrknou mě nějaké kreatury, já si přečtu pár špatných zpráv, dozvím se nějaké jobovky….navíc mě trápí, že se posouvá SRS a o zářijovém termínu si mohu nechat jen zdát…tak je zaděláno na nepříliš skvělou náladu a obvyklá pohoda dostane nějakou tu trhlinku. To se pak může i stát, že přemýšlím, zdali nemám ukončit svůj blog a mé články nejsou prozářené slunečními paprsky.

Velice ráda bych věděla co bude za rok, za tři roky, za deset let. Ráda bych věděla jaká bude budoucnost. Bohužel další nesplnitelné přání. Nezbývá než čekat co ta budoucnost přinese, případně se mohu snažit ji nepatrně ovlivnit…tedy alespoň tu mou.

► 3 ◄

Jejda. Asi bych se měla jít léčit. Ne proto že mám diagnózu F-64.0, ale proto že mám psychickou poruchu bez diagnózy. (Tedy myslím, ale třeba na to nějaká diagnóza existuje). A jakou že to? No, snažím se vidět svět lepší než je a jsem naivní, když si myslím, že lidé jsou lepší než doopravdy jsou…že dobro zvítězí nad zlem…že všechno vždy dobře dopadne jako v pohádkách či romantických filmech. Já se ráda na takové filmy dívám a někdy nestačím utírat slzičky. Je to takový určitý útěk od reality na hoďku či dvě. Takže zřejmě někde uvnitř cítím, že ten svět občas stojí za starou belu, ale snažím se si to moc nepřipouštět a nechci na to moc myslet.

A jaká je vhodná léčba na tu mou psychickou poruchu bez diagnózy? Rozmlátit mi PC , bušení hlavou do zdi a to 20 minut každý den, operace mozku (nejlépe bez narkózy), elektrošoky či ponoření do ledové vody na 2 týdny.

Dříve jsem si myslela, že trans holky na sebe budou milejší a budou se k sobě chovat lépe. Říkala jsem si - jsme jiné než běžní lidé…něčím se lišíme, něco nás spojuje, budeme snad držet více pohromadě. Bohužel. Kdybychom byly sdružení zahrádkářů nebo holčičí plavecký klub, tak by to vyšlo nastejno. Najdeme osoby s nepříliš dobrou povahou…namyšlené, sebestředné, arogantní i duševně zaostalé…ale naštěstí také osůbky s dobrým srdíčkem, pohodové, veselé, optimistické a přátelské. Doufám, že těch snad bude více. Najít spřízněnou osůbku v této společnosti je ale někdy dost obtížné.


► 4 ◄

Zjistila jsem něco zajímavého. Nenápadně se mění mé vnímání sexuality. Na začátku tranzice jsem se bála, že by se mohlo stát i to, že by mne přitahovali muži a ženy už ne. Po těch letech by to byla vskutku obrovská změna a není divu, že jsem byla z toho trošku vyplašená. Mazlit se a líbat s mužem? Dovolit mu aby mě osahával a hladil? Mě, která byla celý život zblázněná do žen?
Naštěstí nenastala žádná změna "ze dne na den" a stále se mi líbí holky, ale cítím, že není vše tak jednoznačné jako dříve. Už si dovedu představit že bych se více spřátelila s nějakým sympatickým mužem a připouštím, že by mohlo dojít k nějakým intimnostem. Po SRS se zase možná něco změní, těžko říci.
Také jsem zjistila, že bych mohla mít vztah s jednou z nás (nemyslím nikoho konkrétního), tedy trans holkou…a určitě by se mi to líbilo a mohla bych být spokojená. Hm, teď vím tolik věcí, které jsem před 2 či 3 roky nevěděla. Hodně se toho změnilo. Ten posun je neskutečný. Nevím do jaké míry za to mohou hormony a úbytek testosteronu, ale ten proces je komplexní. Mění se náš život, mění se naše myšlení, mění se toho opravdu mnoho a stávají se z nás jiné bytosti. (Nemyslím nějaké holky z Marsu).
Všechny ty změny se mi moc líbí…a hlavně ať mi vydrží ta puberta a ta euforie z toho nového života…z toho co teď prožívám a jak se dívám na svět jinýma očima.

A jestli mi ještě o kousek neporostou kozičky a nezvětší se zadeček, tak zažaluji všechny doktory na světě za špatnou HRT, obrátím se na soudy české, slovenské, italské, egyptské i mexické…obrátím se na intergalaktický soud a poběžím s tím nahoru….hodně nahoru…úúúúplně nejvýše. Jen abych se tam nezadusila bez kyslíku.


Pa broučkové,
Niki