Leden 2018

Čas loučení

30. ledna 2018 v 7:03 Články o životě a jak to vidím já


Přichází loučení

Nedá se nic dělat, je to můj předposlední článek.


Název mého blogu je "Niki a její cesta za štěstím" a velice brzy přijde chvíle, kdy svůj trans blog ukončím. Už jsem se rozhodla. Až se tak stane, tak vznikne nový blog…blog obyčejné holky (či chcete li, tak třeba puberťačky), ale s trans tématikou už nebude mít nic společného.
Za pár dní mě a Lucku čeká augmentace, pak konverze (ta už čeká jen mne)…no a má cesta za štěstím bude u konce, protože si nedovedu představit že bych mohla být ještě šťastnější než jsem. (Ano…mohla, ale to už by se musely dít zázraky).
Štěstí o kterém mluvím, ale není jen občasný pocit blaženosti a nesmírná radost z toho že se mi splnily téměř všechny mé sny a tužby…je to téměř neustálý pocit vnitřní pohody, spokojenosti a radosti z drobností jenž nám život přináší. Prostě, mám ráda život a užívám si ho, i když jsou někdy chvíle že bych někoho roztrhla nebo se schovala pod peřinu a chvíli si tam pobrečela. Chvilkové sklíčenosti či mrňavé depresičce se nedá vyhnout úplně, ale naštěstí se to děje jen velmi zřídka a brzy to odezní. Jak stále říkám…není nad dobrou náladu a pozitivní emoce….ty špatné emoce musíme hnát všemi dostupnými prostředky pryč.


Když se nacházíte v ráji, tak i to myšlení je trochu jiné, než v běžné realitě všedních dnů. Na určité věci se díváte jinak a hlavou se vám honí myšlenky, které vás doma u odpoledního kafe asi nenapadnou. Všechno má jiný rozměr, takový krásně bezstarostný. Máte li nějaké problémy doma, tak v ráji se zdají být malichernými. No a zatímco já si tak ležím ve stínu pod palmami se svými myšlenkami a dívám se na tu krásu kolem, tak Lucka se někde prochází po pláži nebo popíjí Piňa Coládu u nedalekého baru a flirtuje s nějakým americkým milionářem. No jo, já mít její krásnou postavu, tak bych se také promenádovala v plavkách po resortu a po plážích kolem.

A co bych řekla na závěr…. jsem v sedmém nebi, je mi skvěle a uvědomuji si jak je mé srdíčko a má dušička šťastná a jak si vážím každého dne svého nového života. Ten nový život začal dnem, kdy jsme se po dlouhém, dlouhém váhání rozhodla v roce 2015 navštívit sexuoložku a téměř od základu vše změnit.. Bylo to jedno z nejlepších rozhodnutí v mém životě…možná že to úplně nejlepší.
Děkuji za ten den!

Pa, Niki

Stop Zemanovi

26. ledna 2018 v 17:03 Články o životě a jak to vidím já


Dnes byl celkem frmol, tak už jsem ráno nestihla napsat těchto pár slov na blog.


STOP Zemanovi


Už jsme ve Vídni, času do odletu je ještě dost, tak popíjíme kafe v jedné příjemné kavárničce a daly jsme si k tomu dort Sacher…hóódně dobrý. Kdybych snědla ještě tři kousky, tak bych snad ani nevstala ze židle…ty kalorie z dortu přímo vyskakují, jak jinak, musí to být opravdu kalorická bomba. Nu což, žijeme jen jednou.



Některé jste možná už volily, ale těm co tam ještě nebyly, bych ráda připomněla, že Zeman nemá rád transgender lidi, nechápe nás…a už vůbec ne ty, které chtějí konverzi (nebo ji již mají), protože to označil jako sebepoškozování které by si zasloužilo snad i trestní stíhání. Takže tak. A je dalších nespočet důvodů, proč toho pána v hodně pokročilém důchodovém věku, sotva se držícího na nohou, nevolit.


Mějte se hezky, pa,

Niki

Sbohem mrazu, sněhu a vánicím.

22. ledna 2018 v 21:01 Články o životě a jak to vidím já


Tento krátký článeček bude v lednu poslední, další pak bude nejdříve až po 10. únoru.

A dobrá zpráva je, že nakonec neletím sama, ale letíme společně s Luckou. Když se dozvěděla, že mě na letišti v Thajsku bude čekat krásná průvodkyně, tak mě již samotnou nechtěla pustit. Ale já jsem ráda že to tak nakonec dopadlo, samotná bych se tam mohla někde ztratit, ale my dvě už si poradíme. A navíc bude mít Lucka možnost poprvé vyzkoušet ty krásné dvoudílné plavky, které jí moc sluší. Já bych si takové plavky (i vzhledem k něčemu dole přebývajícímu) nemohla dovolit. Jsou sice mezi námi i takové, kterým se to líbí, ale já k nim naštěstí nepatřím.

Ve středu si jde Lucka vyzvednout pas a v pátek večer po 21 hodině odlétáme z Vídně na Phuket. Bude to organizačně trochu náročnější, ale snad to všechno nějak stihneme a zvládneme. Původně jsem měla letět sama, a to z Prahy, ale udělaly se nějaké změny, abychom mohly letět obě.
Let trvá kolem 14 hodin, což je docela mazec, ale přes noc se snad trochu prospíme. A zapomněla jsem se zeptat, jestli dostaneme na palubě teplé jídlo…ale doufám, že při tak dlouhém letu asi ano, jinak by musela Lucka smažit na cestu 3kg kuřecích řízků, aby nám nekručelo v bříšku.


Já si pamatuju, jak jsem kdysi s rodiči jezdila na dovču do Jugoslávie, Rumunska nebo Bulharska…to se braly zásoby jídla na cestu (chleba, luncheon meat, lovecký salám, smažené řízky, játrové paštiky, apod.). Někde na cestě se zastavilo na nějakém odpočívadle, vytáhl se skládací stůl a skládací židličky, vařič na propan-butan, uvařil se čaj nebo kafe…ujedlo se něco ze zásob, pak vyčůrat a frčelo se dál. No jo, tenkrát to bylo jiné než je to teď. Ale je zase pravda, že tam ještě nebylo tak narváno jako dnes a celkový dojem z přírody, pláží i moře byl mnohem lepší…to všechno ještě nebylo tak poznamenané cestovním ruchem.

Kousek od hlavních pláží bylo ještě dost mušlí, mořských ježků, hvězdic…a dokonce i nějaký ten mořský koník se občas objevil v nějaké mělčině. To už se dnes vidí jen velice sporadicky, kolem větších letovisek prakticky vůbec. Doba se mění, my se měníme, svět se mění.

Tak zatím si to tady užívejte, jsem utahaná a mažu na kutě

Niki

Výlet do Thajska

21. ledna 2018 v 15:58 Články o životě a jak to vidím já


► 1 ◄

Tak…za pár dní mě čeká cesta do Thajska. V Bangkoku ani na Phuketu jsem ještě nikdy nebyla, tak jsem zvědavá jaké to tam bude a také se těším na trochu sluníčka a nějaké to koupání. 8 dní budu v jednom pěkném resortu na ostrově, pak se přemístím na 2 dny do Bangkoku. Už jsem hezkých pár let nikam neletěla, možná se budu trošičku při startu bát…ale opravdu jen trošičku. Hlavně si nesmím doma před odletem pustit žádný film, kdy se z nějakých důvodů letadlo zřítí k zemi nebo má díru v trupu a sem tam nějaký cestující, který se pořádně nedržel, vyletí ven (takové filmy doma bohužel mám). To bych do Bangkoku musela pěšky.

Tak snad už mám vše důležité zabaleno…ještě jednou projdu celý seznam, protože já jsem holka roztržitá a mohla bych na něco zapomenout. Kdysi jsem občas od někoho zaslechla, že si jednou zapomenu doma i hlavu. No, bez hlavy by se mi cestovalo dost obtížně, nevím jak by se tvářili kolemjdoucí a také u letištních kontrol bych mohla mít jisté potíže. Sice se všude píše o tom, že nesmíte mít v příručním zavazadle zbraně, nože, výbušniny, žiletky, pletací jehlice, toxické látky, nůžky, pepřový spray…ale že nesmíte být bez hlavy se nikde nepíše. Hm. Ale nebudu provokovat a raději na svou hlavu nezapomenu.
Některým asi došlo, že nejedu jen za zábavou a opalováním, ale chci si přímo na místě ujasnit některé věci a....asi tušíte. Říkala jsem si, že bych měla trochu oprášit angličtinu…ale myslím si že to je zbytečné, pokud hovořím plynně 26 jazyky, včetně thajštiny…že?

Až budu zlatíčka někde ležet na pláži a vyhřívat se na sluníčku, tak na vás budu myslet. Vy všechny mi na oplátku budete držet pěstičky, ať pak ty dva dny v Bangkoku přežiju bez úhony…to víte různá lákadla a jiná nebezpečí číhají na každém kroku. Lucka říkala ať si vezmu dostatečnou zásobu Androcuru a omezené množství peněz na útratu…ty dvě věci jsou prý důležité pro klidný návrat. Asi chce ať se jí vrátím celá a nepoškozená.

► 2 ◄

V sobotu vykouklo na obzoru sluníčko a já si říkala, že bych toho mohla využít a mohla bych se projít po městě, potom prošmejdit obchůdky v obchodním centru, zajít si na oběd a následně do kavárničky na mé oblíbené vídeňské kafíčko.
Bezva nápad, ne? Pokud mne paměť neklame, tak letos jsem si ještě nic pěkného nekoupila (nové Ferrari nepočítám), tak to musím dohnat…měly by tam být slevky, tak co kdybych na něco hezkého narazila. (A taky že jo, jak jinak).

Asi jsem to už někdy psala…a to, že já nakupuju moc ráda a prolézat obchůdky mě baví (a vím že nejsem sama). Doby, kdy jsem jakožto holka neměla co na sebe, jsou dávno pryč, teď se potýkám s opačným problémem…kam to všechno dát…spíše bych řekla nacpat (a zase vím, že nejsem sama). Ale přesto, i když mám už dostatečné množství všeho oblečení, tak není lehké odolat, pokud se mi něco líbí a navíc je to za přijatelnou cenu.


Takže, teď jsem si koupila čtvery legíny (ano, opravdu čtvery), úpletový rolák, duopack kalhotek, punčocháče a nakonec bílý jarní kožíšek (polyester - žádné zvířátko nebylo obětováno)…moc pěkný, bratru za 300kč, no kdo by odolal.
Je zajímavé, že když takhle nakupuju, nikdy mě nenapadne ta varovná myšlenka: "Kam já to vlastně dám?"
A ještě něco.
Boty, boty a ještě jednou, boty - to je dost bída…skoro bych řekla katastrofa. Já bych ty ženské uškrtila…mají na výběr ze stovek a stovek botů a někdy mám pocit, že si toho neváží. Je mi z toho někdy až k pláči, že já jsem odkázána na obchody s nadměrnou obuví, kde je příšerně malý výběr ( a to dost drahé obuvi)…a když už se mi náhodou něco líbí, tak to není v mém čísle nebo mi boty nesedí na noze.
Tak tady se přiznám, že tahle situace mě hrozitánsky sere, ale nemohu s tím nic dělat a jen trpím. Co já bych dala za nožku vel č.40…..


► 3 ◄

Dnes jsem si říkala, že bych mohla být doma a trošičku si zalenošit, válet se v postýlce a kouknout na pár filmů. Už jsem pár dní nebulila a mám nějaký absťák, tak jsem si pustila dva romantické a hóódně zamilované filmy. Ten první film už jsem viděla mnohokrát, ale to mi vůbec nevadí…některé filmy se mi neomrzí a mám je ráda. No a o tom, že jsem si zase pobrečela, snad ani nemusím mluvit. Jsem nejubrečenější holka na Moravě, tak se to tak nějak předpokládá.

Druhý z filmů jsem viděla poprvé, sice nebyl tak moc zamilovaný, ale byla tam spousta skvělého humoru a moc se mi ten film líbil (Láska po anglicku). V hlavních rolích Pierce Brosnan, Salma Hayek a Jessica Alba. (Kolikrát už jsem si, při pohledu na Salmu či Jessicu říkala, že nevím co bych dělala a jaká bych asi byla…kdybych takhle vypadala).
Film nebudu rozpitvávat ani popisovat děj, bude lepší pokud se něj kouknete když bude venku psí počasí…ale ráda bych z toho filmu něco vypíchla. A to KARPE DIEM…slova ve filmu mnohokrát zmiňovaná v určitých souvislostech.


Takže, jak říkal Pierce Brosnan:
Život je tak krátký - Karpe Diem. Tedy...užívej si života, žij a bav se!

A ještě bych, pro zamyšlení, připomněla slova z jiného filmu.
Někdy máš přímo vedle sebe to, co celý život hledáš - a ani to nevíš.


Mějte se skvěle a užívejte si života.

Niki

Kde je vlastně pravda?

15. ledna 2018 v 9:51 Články o životě a jak to vidím já

Ach jóóó...

Sotva se rozhodnu dále psát (protože tento blog už měl namále) a napíšu nový článek, tak už abych znovu přemýšlela o tom, jestli s tím nepraštit nadobro, protože já mám ráda pohodu, nerada se rozčiluju a nesnáším negativní emoce.
Když jsem začala před rokem a několika měsíci psát tento blog, tak to hlavně ze začátku pomáhalo mi samotné. Potřebovala jsem se vypovídat, svěřit se svými pocity, říci své názory, atp. Tenkrát bylo jiných trans blogů ještě poměrně dost, psalo se hodně komentářů a byla to celkem pohoda. Dnes je situace naprosto jiná. Dosud aktivní blogy jsou polomrtvé, komentářů jako šafránu, mnoho blogů bylo zrušeno. Nezáviděníhodná situace hlavně pro ty jenž si svou cestu stále hledají, ale i pro ostatní, které se rády dozvěděly co nového se na trans scéně děje.

Myslím si že komentáře jsou dobrá věc, bez nich by to nebylo ono…je přínosné si vyměňovat názory a diskutovat o problémech…jenže občas to může sklouznout do vzájemného napadání diskutujících a to už není to pravé ořechové. Viz nedávno smazané komentáře na jednom spřízněném blogu…tam už trollové uráželi o 106 a používali nechutné nadávky všech kategorií. No a pak se ani nelze divit, že mnozí se bojí psát své komentáře či je jim to proti srsti. Jak z toho ven, v tuto chvíli opravdu nevím.


Již déle pozoruju, že nám schází více empatie, více porozumění, tolerance, nadhledu a toho správného citu. My samotné to požadujeme po svých blízkých a po lidech ve svém okolí, ale nám samotným se někdy těchto vlastností nedostává. I já samotná musím na sobě pracovat, určité mezery nacházím a chci se zlepšit.

Minulý rok jsem viděla v Olomouci trans holku (možná TV), která měla na vysloveně mužské postavě oblečeny krátké přiléhavé šatičky a byla na botkách s podpatkem. Šla s nějakou přítelkyní, které očividně nevadil vzhled její partnerky, držely se za ruce a obě vypadaly spokojeně. Já jsem si tehdy říkala, že ač jsem dostatečně sebevědomá a odvážná, tak takhle bych ven nevyšla. To je pravda, asi nevyšla, a také na to mohu mít svůj názor. Ale kritizovat, posmívat se či nadávat, mi opravdu nepřísluší, to by bylo špatné…to bych byla trubka největší.
Ta holka z Olomouce to vnímá jinak, asi je spokojená a šťastná…a to je to hlavní a důležité. Co si o tom myslím já a co si o tom myslí ostatní, důležité není. A nakonec co já vím o ní a jejím životě? Může být povahově lepší než já, může být chytřejší a vzdělanější než já, může to být perfektní človíček.



V komentářích pod minulým článkem zaznělo, že:"Nic se nemá přehánět" a "Není zrovna hezký pohled". Ale co to znamená "Přehánět"? Kde je hranice a kdo ji stanovil? 100 lidí a 100 názorů. To bych se mohla cítit dotčena i já, protože leckdo by mohl říci:"Ta holka už to přehnala, v těch letech jít do tranzice…a ještě se oblíká jako třicítka a není to zrovna hezký pohled". No a já na to zvysoka kašlu, jestli si někdo myslí že jsem to přehnala či na mě není pěkný pohled. To samé bych si já mohla myslet o těch kritizujících (důvody se najdou vždy), ne že ne.
Tak jak jsem psala, že jsem nikdy nepočítala s tím že na mě nikdo nepozná že jsem trans, tak stejně jsem nepočítala s tím, že všichni to pochopí a nebudou se na mě dívat jako na exotku. V mých letech, s mou postavou, s mým čumáčkem a s mým hlasem jít do tranzice?? Ano, něco málo jsem si v začátcích přetrpěla…ale musím říci:"Sakra, stálo to za to, stojí to za to a šla bych do toho znovu, znovu a znovu!".


Takže holky, nehleďme na to, co si o tom myslí někdo jiný….důležité je co si o tom myslíme my a kam jsme až ochotny zajít, abychom mohly žít svůj vysněný život, abychom byly konečně šťastné, usměvavé a spokojené. My nepotřebujeme souhlas sousedky ani domovníka, pro ně to neděláme, děláme to pro sebe!


Padl tady názor, jak by vypadal Arnold Schwarzenegger coby žena. Přiznám se, že bych byla docela ráda kdyby se Arnie přiznal k tomu že je trans, protože by nám mohlo dobře posloužit přiznání oblíbených a mediálních osob, že jsou transgender. Navíc jsem zjistila, že by Arnie zase tak špatně nevypadal (a to určitě není na hormonech a Androcuru)…a zamlada měl docela hezký obličej, takže by to třeba nebylo tak zlé.


Takže i když mají některé 190cm a více, i když mají robustní postavu, i když předpoklady pro veleúspěšnou tranzici nejsou ideální....tak vám v tom nikdo nemůže bránit, je jen a jen na vás zdali to zvládnete a zdali se rozhodnete začít měnit svůj život.
I když nebudete dokonalé ani nejkrásnější....i když nebudete mít super postavu a krásný hlásek, i tak si můžete užívat života a být samy se sebou spokojené a v pohodě.



A ještě pár drobností.

Rakousko vyslalo do Eurovize vousatou zpěvačku.


Pětadvacetiletý Tom Neuwirth se už od roku 2011, kdy se účastnil soutěže Die Grosse Chance, proměňuje na pódiu v ženu Conchitu Wurst, která poutá pozornost.
Důvodem je černý plnovous, kterým se Tom odlišuje od ostatních umělců a nezapadá tak do žádné genderové škatulky.
"Opravdu doufám, že dostanu šanci změnit smýšlení v Evropě. Chci jim ukázat, že můžete vypadat jakkoli chcete a každý musí mít právo žít svůj vlastní život, jak si každý přeje, když to nikomu neublíží," řekl Tom pro Eurovision TV



A jak také mohou vypadat cis ženy....líbí se vám?





No, dnes to bylo možná trochu chaotické, ale snad jste se v tom zorientovaly.
Nenechte si vzít své štěstí a svůj život!

Pa, Niki

Jsem smutná

14. ledna 2018 v 20:11 Články o životě a jak to vidím já


Dnes opravdu dobrou náladu nemám. A navíc jsem smutná. Smutná z toho, že dnes došlo v komentářích k nečekané a prudší výměně názorů a já jsem pak, na žádost jedné z aktérek, vše smazala. A udělala jsem to velice nerada, protože dnes tam nefigurovali žádní trollové.
A upozorňuji…NAPOSLED JSEM NĚCO SMAZALA…pak je v tom chaos a komentáře pak ztrácejí smysl. Už je dost nepříjemné, že musí být zavedeno moderování a teď ještě tohle.


Nemohu jinak a musím se k tomu, co se probíralo v komentářích, vyjádřit v článku který zveřejním pravděpodobně zítra večer.

Niki

Myšička Niki se vrátila

13. ledna 2018 v 17:25 Články o životě a jak to vidím já

Tak a jsem zpět.

Kapánek jsem se poslední týdny na psaní vybodla a užívala si nádherného života ve všech jeho podobách. Také jsem v té době uvažovala nad tím že zruším blog, ale nakonec jsem to neudělala a přinejmenším na pár měsíců odložila….což je určitě dobře, protože jsem ještě hodně věcí nenapsala a také je to dobře z toho důvodu, že se mohu vyjadřovat k určitým záležitostem a také (do jisté míry) zabránit řádění trollů a psychicky nemocných osob.



► 1 ◄

Trollové v akci - pokolikáté už?


Stejně jako já, tak i vy všechny (všichni) ostatní co čtete můj blog a blogy ostatních holek, jste si nemohly nepovšimnout další vlny násilností a krutostí….tím myslím násilí páchané na našem střevním systému a mozkových centrech, protože většině z nás je z komentářů určitých osob na blití a bolí nás z toho všeho hlava. Ty nechutné kreatury číhají na vhodný okamžik, aby začaly řádit pod článkem, kde z nějakého důvodu není nastaveno moderování. Tyto kreatury začnou řádit jak pod článkem k Vánocům, tak i pod upozorněním pro trolly, že autorka blogu tam nechce žádné hádky a psaní nesmyslů které s článkem nemají nic společného. Pořád dokola ty samé bláboly o špatné HRT, o zmrzačujících operacích….a další nechutnosti. A pokud se jim někdo snaží něco vysvětlit a používá rozumné argumenty, tak se ještě více rozběsní, urážejí, ale broukají si blahem. To je to co se jim líbí….nekonečné dohadování a to, že jim někdo věnuje pozornost. To vše je naprosto šílené a nechutné.

Tady bych chtěla opět zdůraznit, že jde o bůhvíjaké kreatury schovávající se pod pláštíkem anonymity, které ani nejsou schopny psát pod svým pravým jménem (stejně by si ale nějaké jen vymyslely) a píšou pod mnoha různými nicky. Takže jejich názory nemají naprosto žádnou váhu a neměly bychom se vůbec zabývat tím co ty anonymní kreatury napsaly. Mohou to klidně být páchnoucí a tlustí chlapi, kteří žijí v podkroví domku své babičky, nemají žádné koníčky, žádného partnera a žádný životní cíl…tedy snad jen otravovat lidem život. Cílová skupina trans holek se jim hodí…jupííí, to bude to pravé ořechové, vnášet do jejich řad zmatek a nejistotu. Fuj!

Ano, vím…teď jsem byla dost tvrdá, ale ony si ty osoby nic jiného nezaslouží.

Pokud jim nedáme na blozích prostor a budeme důsledně moderovat, tak se ty příšery možná udáví vlastním vztekem a my budeme mít klid.

Snad už bych téma o nenávistných, nesnášenlivých a nepřejících kreaturách mohla definitivně ukončit a věnovat se něčemu příjemnějšímu.


► 2 ◄

Můžeme být šťastné, i když nejsme dokonalé.

Někdy mám dojem, že některé trans holky se upnuly k jedinému cíli….být dokonalá, krásná, ďábelsky přitažlivá…a zapomněly žít. Jsou schopny tomu obětovat snad veškerý volný čas a utratit statisíce (či milióny) a přesto nemusí být spokojené. Takže tady je něco špatně.
A také je s podivem, že mnoho nás starších vnímá svou tranzici daleko lépe (a i samy sebe vnímáme lépe) než holky mladé, které nejsou poznamenané desítkami let působení testosteronu a mají obecně lepší předpoklady pro dobrý passing.


Corey má 14 let a předpoklady určitě skvělé....

Nestavme si vzdušné zámky, buďme nohama na zemi a radujme se z každého pokroku a zlepšení na naši nelehké cestě.
Jistě, předpokládám že téměř všechny chceme (v rámci možností) co nejlépe vypadat, mít pěkný čumáček, pěknou postavu, pěkný hlas, plné skříně hezkého oblečení….chceme aby nás okolní svět považoval za dívky či ženy a tak se k nám také choval….no a všemi možnými a nám dostupnými způsoby se o to snažíme. To je v pořádku, nezapomínejme však že nejsme střed vesmíru, nezapomínejme na své přátele, kamarády a kamarádky, nezapomínejme na své koníčky…radujme se i z maličkostí a snažme se usmívat na svět okolo….úsměv a dobrá nálada dokáže divy.

A abych nezapomněla, také láska dokáže divy. A to hodně velké. O lásce bylo natočeno mnoho filmů a byly popsány tuny papíru a není se co divit, je to nesmrtelné téma…a říká se, že láska je věčná. Má li nás někdo rád a my jeho (či ji), hned se nám zdá svět krásnější, lépe se zvládají překážky a budoucnost vidíme pozitivně. Nejsme li milovány a nemilujeme li nikoho, nevěstí to nic dobrého a na psychiku to může mít negativní dopad.

Já, kdybych nikomu nemohla dát své srdíčko a kdybych nebyla milována…bych byla moc a moc smutná.

Přeji vám všem (nejen) v tomto roce hodně lásky! A hned půjde všechno lépe.



► 3 ◄

Cestovat vlakem v kupé může být zábava

Toto téma jsem zde zařadila záměrně, protože tím budu reagovat i na jednu konkrétní příhodu z minulého roku při mé cestě do Prahy (článek z 18.května 2017 "Cesta do Prahy a jak to dopadlo").
Jistá osoba se podivovala nad tím, jak mohu mít radost z toho, že někdo v kupé poznal že jsem trans. A ta jistá osoba asi neumí číst a nechápe co jsem chtěla říci. Já nikdy nepsala že bych měla radost z toho že někdo pozná že jsem trans, ale napsala jsem, že jsem se zase utvrdila v tom, že je dost lidí, kteří, i když poznají co jsme zač, tak se chovají skvěle, nemají předsudky a jsou milí a přátelští. A to je moc důležité. Čím více takových lidí, tím lépe pro nás.

Tenkrát byla v kupé opravdu velká pohodička a já si cestu užívala jako málokdy… to, že jsem se tam mohla před příjezdem do Prahy i zkrášlovat a vyměnit si punčošky, jen dokresluje celou situaci. Za to jsem byla ráda, protože minule jsem se převlékala na WC a (vzhledem k výhybkám) jsem tam lítala jako hadr na holi, málem jsem spadla do záchodové mísy.
Pokud si některá řekne:"To já bych takové věci nikdy nemohla dělat před cizími lidmi", tak se to dá pochopit, protože se neocitly v té konkrétní situaci co já, a také protože jsme každá jiná, každá máme jiný postoj k životu, jiné sebevědomí…atd…no a jak se říká "Nikdy neříkej nikdy", o tom jsem se již mnohokrát přesvědčila.

Minulý rok jsem cestovala vlakem mnohokrát a ač ne vždy vládne v kupé taková dobrá atmoška jako tenkrát v květnu, tak vždy jsem si to patřičně užívala (kafíčko a tvarohová buchta také nejsou k zahození) , spolucestující byli v pohodě a komunikace s nimi taktéž.

Hele, zlatíčka…já si ani náhodou nedělala iluze, že nikdo nikdy nepozná že jsem trans holka. No jasně že to někteří poznají, to já si dobře uvědomuji….důležité je ale to, jak se chovají, jak mě vnímají, jak se mnou komunikují….a s tím já žádný problém nemám, protože lidé v mém okolí a lidé které potkávám jsou většinou milí, usměvaví a přátelští…mnohdy pozdraví a dají se do hovoru. A ti další se chovají neutrálně a nevšímají si ostatních kolem sebe.
Já se lidí které potkávám, neptám:"Poznali jste že jsem trans?", takže nevím jestli ten či onen něco pozná či tuší nebo vůbec nic nepozná. To se nikdy nedozvím, ale netíží mě to. Proč bych se tím měla zabývat, když je svět okolo mne přívětivý a já jsem spokojená a šťastná? ? ?


Tak pa,

Niki

Krutá pravda o roku 2017

1. ledna 2018 v 17:47 Články o životě a jak to vidím já


Nadpis jsem značně nadsadila….krutou pravdu se v tuto chvíli samozřejmě nedozvíte, to bych musela nejen prozradit některé věci o nichž prozatím nemohu či nechci mluvit….a také bych musela hodně poodhalit nejen své nitro, ale i značně odkrýt své soukromí, což by asi nebylo to nejlepší.

Takže, jaký byl doopravdy rok 2017?

Pro některé byl zklamáním, jiným se zdál stejný jako jiné roky předtím, pro některé byl nádherný a plný šťastných dní.
Já bych si přála aby nejen všechny trans holky byly šťastné a měly nádherný život, ale přála bych to všem osůbkám s dobrým srdíčkem....ale je to zrovinka to přání z kategorie nesplnitelných, je to jen krásná iluze….bohužel.

Pro mne byl rok 2017 plný překvapení, oslav, událostí jenž jsem očekávala a těšila se na ně, ale taktéž přišly i nějaké dny protkané smutkem a zklamáním…naštěstí jich bylo jen pár a já se stále raduji ze svého nového života a jsem šťastná jak jen to za daných okolností jde. Určitě bych mohla být ještě šťastnější, ale hvězdy mi nebyly zase tak moc nakloněny, takže některá má přání se prozatím bohužel nevyplnila.

Z pozitiv minulého roku bych ráda zmínila, že jsem poznala jak několik skvělých cis holek, které jsou dnes mými kamarádkami, tak i osobně několik trans holek, za což jsem velice ráda. Dovolila bych si napsat jména třech, které mám ráda…každou sice trochu jinak, ale na tom tak nezáleží, hlavně že jsem je mohla poznat blíže a strávit s nimi mnoho hezkých dní nebo třeba jen někdy pěkných chvil.
Tedy….tři holky s dobrou povahou a se srdíčkem na pravém místě…Vlaďka, Zuzka, Lucka. Vám holky děkuji za to, že jsem s vámi mohla zažít tolik pěkného a mohu minulý rok hodnotit jako velice pohodový a šťastný.

A Lucka? To je největší překvapení roku....Lucku mám ve svém srdíčku a mám ji ráda, což není již žádným tajemstvím, protože jsme se rozhodly vzít se. Bohužel nám nikdo neposlal jako svatební dar nové BMW, ale i za těch pár milých dárků které jsme od vás holek dostaly, děkujeme.
Je důležité někoho milovat a mít v něm oporu. Je důležité aby naše láska byla opětována....když je šťastné naše srdíčko, tak ruku v ruce s tím by měla být skvělá psychická pohoda...a ta se na nás mrška vždy projeví. Nejsme li milovány a nemilujeme li, tak je to špatné...na různých příkladech to vidíme i zde na blogu či i jiných blozích.




Chtěla bych tedy popřát všem trans holkám (i holkám pro které je již slovo trans minulostí)

Šťastný a veselý Nový rok.

A také vám chci popřát, aby jste si splnily své sny, byly šťastné a měly kolem sebe co nejvíce pohodových lidiček!

Niki