Trochu nostalgie

16. října 2018 v 0:25 | Niki |  Transgender - transsexualita na talíři

Dostala jsem dnes dva, v jistém smyslu podobné, maily, kde holky napsaly, že je mrzí, že neví co bylo na "starém" blogu.
Část těch starších článků jsem uveřejnila na jiném blogu (už jsem ho ale zrušila), ale jako malou upomínku bych zde zveřejnila něco malinko z toho, co již jsem před časem napsala.

Když jsem si pročítala některé loňské články a články pár dní a pár týdnů po operaci, tak jsem se neubránila příjemným nostalgickým vzpomínkám a byla jsem trošičku naměkko.

Takže tři starší články jsou zde.


► 1 ◄
Můžeme být šťastné, i když nejsme dokonalé.

Někdy mám dojem, že některé trans holky se upnuly k jedinému cíli….být dokonalá, krásná, ďábelsky přitažlivá…a zapomněly žít. Jsou schopny tomu obětovat snad veškerý volný čas a utratit statisíce (či milióny??) a přesto nemusí být spokojené. Takže tady je něco špatně.
A také je s podivem, že mnoho nás starších vnímá svou tranzici daleko lépe (a i samy sebe vnímáme lépe) než holky mladé, které nejsou poznamenané desítkami let působení testosteronu a mají obecně lepší předpoklady pro dobrý passing.
Nestavme si vzdušné zámky, buďme nohama na zemi a radujme se z každého pokroku a zlepšení na naši nelehké cestě.
Jistě, předpokládám že téměř všechny chceme (v rámci možností) co nejlépe vypadat, mít pěkný čumáček, pěknou postavu, pěkný hlas, plné skříně hezkého oblečení….chceme aby nás okolní svět považoval za dívky či ženy a tak se k nám také choval….no a všemi možnými a nám dostupnými způsoby se o to snažíme. To je v pořádku, nezapomínejme však že nejsme střed vesmíru, nezapomínejme na své přátele, kamarády a kamarádky, nezapomínejme na své koníčky…radujme se i z maličkostí a snažme se usmívat na svět okolo….úsměv a dobrá nálada dokáže divy.
A abych nezapomněla, také láska dokáže divy. A to hodně velké. O lásce bylo natočeno mnoho filmů a byly popsány tuny papíru a není se co divit, je to nesmrtelné téma…a říká se, že láska je věčná. Má li nás někdo rád a my jeho (či ji), hned se nám zdá svět krásnější, lépe se zvládají překážky a budoucnost vidíme pozitivně. Nejsme li milovány a nemilujeme li nikoho, nevěstí to nic dobrého a na psychiku to může mít negativní dopad.
Já, kdybych nikomu nemohla dát své srdíčko a kdybych nebyla milována…bych byla moc a moc smutná.




► 2 ◄
Cestovat vlakem v kupé může být zábava

Toto téma jsem zde zařadila záměrně, protože tím budu reagovat i na jednu konkrétní příhodu z minulého roku při mé cestě do Prahy (článek z 18.května 2017 "Cesta do Prahy a jak to dopadlo").
Jistá osoba se podivovala nad tím, jak mohu mít radost z toho, že někdo v kupé poznal že jsem trans. A ta jistá osoba asi neumí číst a nechápe co jsem chtěla říci. Já nikdy nepsala, že bych měla radost z toho že někdo pozná že jsem trans, ale napsala jsem, že jsem se zase utvrdila v tom, že je dost lidí, kteří, i když poznají co jsme zač, tak se chovají skvěle, nemají předsudky a jsou milí a přátelští. A to je moc důležité. Čím více takových lidí, tím lépe pro nás.
Tenkrát byla v kupé opravdu velká pohodička a já si cestu užívala jako málokdy… to, že jsem se tam mohla před příjezdem do Prahy i zkrášlovat a vyměnit si punčošky, jen dokresluje celou situaci. Za to jsem byla ráda, protože minule jsem se převlékala na WC a (vzhledem k výhybkám) jsem tam lítala jako hadr na holi, málem jsem spadla do záchodové mísy.

Pokud si některá řekne:"To já bych takové věci nikdy nemohla dělat před cizími lidmi", tak se to dá pochopit, protože se neocitly v té konkrétní situaci co já, a také protože jsme každá jiná, každá máme jiný postoj k životu, jiné sebevědomí…atd…no a jak se říká "Nikdy neříkej nikdy", o tom jsem se již mnohokrát přesvědčila.
Minulý rok jsem cestovala vlakem mnohokrát a ač ne vždy vládne v kupé taková dobrá atmoška jako tenkrát v květnu, tak vždy jsem si to patřičně užívala (kafíčko a tvarohová buchta také nejsou k zahození), spolucestující byli v pohodě a komunikace s nimi taktéž.

Hele, zlatíčka…já si ani náhodou nedělala iluze, že nikdo nikdy nepozná že jsem trans holka. No jasně, předpokládám že to někteří poznají, to já si dobře uvědomuji….důležité je ale to, jak se chovají, jak mě vnímají, jak se mnou komunikují….a s tím já žádný problém nemám, protože lidé v mém okolí a lidé které potkávám jsou většinou milí, usměvaví a přátelští…mnohdy pozdraví a dají se do hovoru. A ti další se chovají neutrálně a nevšímají si ostatních kolem sebe.
Já se lidí které potkávám, neptám:"Poznali jste že jsem trans?", takže nevím jestli ten či onen něco pozná či tuší nebo vůbec nic nepozná. To se nikdy nedozvím, ale netíží mě to. Proč bych se tím měla zabývat, když je svět okolo mne přívětivý a já jsem spokojená a šťastná? ? ?




► 3 ◄
Takový obyčejný den

No, nevím....možná je obyčejný, možná ne, ale pro mě je přece jen něčím výjimečný.
1 - Mám dnes narozeniny
2 - Jsou to už 4 měsíce, co jsem se probudila v nemocnici na lůžkovém oddělení chirurgie, už jako žena...po úspěšné operaci
3 - Včera jsem byla poprvé na mamografu a sono prsou - vše v pořádku, prsíčka jsou v pohodě, žádné známky malignity
4 - Dnešní den oslavím s osůbkou, kterou mám moc ráda a kterou mám hluboko ve svém srdíčku
5 - Zrovinka mi začalo do oken svítit sluníčko a já mám už po ránu skvělou náladu
6 - Sice jsem už začala hubnout, ale dnes si dopřeju a zbaštím nějaký příšerně sladký a dobrý dortík
Před chvilkou mi gratuloval můj dlouholetý přítel Péťa a ptal se:"Niki, zrovna jsem přemýšlel, které ty máš vlastně narozeniny." No a shodli jsme se, že vlastně první a Péťa říkal:"No, vzhledem k tomu, že máš své první narozeniny, tak to už jsi dost vyspělá a dokonce umíš číst, psát a plynně komunikovat."

A co bych tak ještě doplnila? Má gynekoložka v Ostravě nejevila dostatečný zájem o mou neovagínu, tak jsem se rozhodla pro změnu a jela jsem do Olomouce k MUDr.Turčanovi, kde jsem se zaregistrovala coby nová pacientka a asi po půl hodině čekání v útulné čekárně s velkou televizí, jsem šla do ordinace. Byla jsem poprvé "na koze", byla mi vyšetřena pipinka a byly odebrány nějaké stěry. Doktor konstatoval že vše vypadá v pořádku, pipinka prý vypadá dobře a krásně se hojí.
Mimochodem, doktor Turčan je velice milý člověk a opravdu se snaží...což se o všech lékařích říci nedá. Takže z mé strany naprostá spokojenost.
Na nový rodný list jsem čekala asi 7 týdnů, ale již mám vyřízeny všechny doklady...a že to bylo běhání a úsměvných situací.
V nemocnici Fifejdy teď leží dvě holky po úspěšných operacích (SRS) a v neděli budou obě propuštěny. Doktor Vřeský s asistentem MUDr.Netočným obě operoval v jeden den....tedy, klobouk dolů. Holky se cítí skvěle, obě jsou prozatím moc spokojené a já si jen potvrdila to, co říkáme já a Lucka už dlouho...Ostrava je lepší než Motol...nakonec některé holky z Prahy jezdí na konverzi do Ostravy! Smějící se

Pipinka se hojí skvěle, dilatuji už jen jednou denně, myslím že to bohatě stačí. Než použiju dilatátor, tak občas nejdříve prozkoumám mušličku prstíkem...je nádhera zjišťovat, jaké to je uvnitř. Pokaždé také čichám k prstu zdali je vše v pořádku...zjistila jsem, že postupem času se v neovagíně vytvořilo prostředí podobné, či dokonce stejné, jako mají cis ženy...je to taková lehce kyselá, ale příjemná vůně.

Takže jaké to je, jak vnímám svůj "nový" život a jak se cítím 4 měsíce po SRS?
Jedním slovem...je to paráda! Je to něco neskutečně krásného, takový malý (spíše i velký) zázrak a splnění mého snu, mohu li to tak říci, na který jsem čekala několik desítek let. Konečně žiju tak, jak jsem si to vždy přála....ty pocity z toho všeho jsou tak krásné, že kdo to nezažil, tak to nemůže úplně pochopit. Ne že bych nežila před tranzicí nebo před SRS...ale teď je to něco jiného....teď opravdu žiju svůj život a vnímám sebe i svět okolo jinak.
Párkrát se mě někdo zeptal, zdali mi neschází "TO",co jsem měla dole před operací. Můj ty bože....ani na vteřinu jsem nikdy neměla myšlenku nebo pocit, že by mi tam něco scházelo...právě naopak....to co tam mám teď, vnímám jako normální, správné a vzhledem k možnostem dnešní medicíny, jako téměř dokonalé. Dokonce jsem se už naučila správně čůrat...v těch prvních týdnech jsem kolikrát vyprskla smíchy když jsem viděla na jaké světové strany se to vydalo nebo když jsem si počůrala nohu nebo kalhotky. Zážitků bylo dost.

Jsem šťastná, šťastná, šťastná....co víc k tomu říci.


Takže vy všechny pohodové osůbky (i ty méně pohodové)...užívejte si života a buďte samy sebou, spokojené a šťastné. Vždyť život je tak krátký!

Doplnění...tu část článku pod číslem "3" jsem psala v červnu, takže teď už je to 8 měsíců po SRS a u Turčana jsem byla několikrát, protože se našly v pipince nějaké nevítané bakterie a byla potřeba je zneškodnit. Mina, profesionální zabiják ani těžký kulomet by nebyly to správné řešení, takže na řadu přišla stará dobrá antibiotika (a zjistila jsem, že dnes už tak dobrá nejsou).


Pa, Niki
 

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama